Industrie

Správní budova a ředitelství Vlněny, Bochnerův palác v Přízově ulici z roku 1867.

Často opomíjeným a přesto významným druhem architektury je architektura industriální. Zejména továrny z konce 19. století často předčí kostely a zámky nejen svojí užitečností, ale také celkovou elegancí a jedinečnými detaily, které nejsou samoúčelné, nýbrž dokonale funkční. Průmyslová architektura a celý fenomén průmyslu nazývaný jednoduše „industrie“ v krajních polohách splývá s železnicí i obytnou výstavbou, často se klene nad vodou, poblíž řek, jezer či na březích moře. Nejzajímavější továrny však stojí v kopcích a v údolích, tam, kde postupně s věkem začínají splývat s přírodou a když konečně padnou rezavé ploty a zdi,

Nádherná spleť ocelové síťoviny je oázou industrie uprostřed sídlišť hlavního města.

prolnou se skládky na okrajích areálu s přírodními stržemi, stromy vniknou mezi výrobní haly a rezavé koleje vlečky mizí ve spleti kořenů či jeskyni.

Hodiny ve vrátnici textilky Zlatex ve Zlatých Horách už nějakou dobu nejdou a na všech píchačkách je stejný čas…

Přelom 2. a 3. tisíciletí přinesl především ve starém světě úpadek průmyslu, rozklad materiálních hodnot a přesun skutečné výroby mimo centra. Továrn mizí z měst, jako bychom se styděli za stroje a pracovní ruch, přesouvají se v lepším případě do polí a k dálnicím mimo dohled většiny z nás, v horším pak daleko do zahraničí. Stále sice vznikají nové výobní provozy, ale s tím, jak továrny mizí z očí, klesá také jejich estetická hodnota. Vznikají holé krabice z vlnitého plechu, na které se nikdo nekouká a ani koukat nechce, budovy se roztékají do šířky ve výši jediného podlaží, protože doprava materiálu nahoru a dolů je drahá, na svoji fabriku nejsou hrdí dělníci ani majitelé, stává se pouze laciným prostředkem ke množení investic.

Původní budovy ve městech, které prakticky bez výjimky kromě výroby též pozdvihovaly ducha svým neotřesitelně technickým a sebejistě krásným zevnějškem (neboť továrny si na nic nehrají, zde vznikají skutečné hodnoty a statky) buď mizí odstřelovány a rozebírány bagry nebo jsou někdy upřímně a jindy z nouze přestavovány na galerie, byty či nákupní centra, která jsou jedním z živoucích sarkazmů dnešní doby (neboť budovy jsou téže, ale nevzniká v nich nic). Širší vývoj nelze zastavit a nemá smysl jej hanět, neboť čas plyne dál a každá doba přináší svá pozitiva i negativa; pokusme se však alespoň zaznamenat atmosféru více než století, kdy se do práce chodilo pěšky, budovy byl z kamene a cihel a kouřící komíny byly symbolem blahobytu.

Slovo autora

Co čekat od člověka vyrůstajícího v Adamově? Celý komplex strojíren různého stáří jsem měl každodenně na očích a posměváčci, kteří říkali, že vyrůstám přímo v továrně, nebyli zase až tak daleko od pravdy. Bylo jen otázkou času, kdy se poprvé nám zvídavým klukům z města okolo továrny podaří proniknout za její, zatím bedlivě střežené zdi. Podařilo se a naše oči se nestačily divit - a od té doby se to se mnou táhne dodnes.