První den: 27. 12. 2018
Z vánoční Muny odcházím ráno ještě za tmy s Nancy do Mikulovic na vlak, který nás sveze jedinou stanici do Głuchołaz. Po malém průzkumu opuštěných trati a ranní kávě chytáme autobus do Opole. Po cestě vzpomínám, jak jsme před necelými devíti roky byli v Opoli s Drobkem na výletě, tentokrát je však počasí o dost temnější a mrazivější. Na opraveném nádraží pak čekáme několik hodin na tajmený noční vlak IC8306, který podle některých jízdních řádů končí svoji cestu už v Przemyślu, podle jiných ale jede až do Lvova, kam máme namířeno taky. Paní v pokladně je ochotná, česko-polsky si dobře rozumíme, ale dál než do Przemyślu nám opravdu jízdenky nepordá - pokračují jen lůžkové vozy, které jsou teď před Silvestrem už vyprodané. Zapíjáíme žal kakem v místní hipsterské kavárně.
Na vlak nasedáme už za tmy a po cestě si vyprávíme a čteme před Katowicemi, kde nastupují Honza a Tomáš Kuchařové, ale i po nich až do Przemyślu. Tam zjišťujeme, že ve městě v noci umrzl pes, spásu nám však poskytuje nečekaně čistý a útulný bufet na autobusovém nádraží se zákazem pití alkoholu.
 | | Interiér vlaku IC8306, kterým jsme nejprve jen s Nancy, později i s bratry Kuchařovými přejeli skoro přes celé Polsko. |
|
Druhý den: 28. 12. 2018
Den začínám neslavně ujetím autobusu, který sice do Przemyślu přijel s nápisem PRZEMYŚL na ceduli, ale ve skutečnosti pokračoval až do Medyky (a my s ním chtěli jet). Opět se utvrzujeme v tom, že polská doprava je velmi specifická, což vzápětí potvrzuje neoznačený (a zřejmě nelegální) taxikář, který nám sám od sebe zastavuje a nabízí svezení obstarožním vozem až na celnici. Stálo to sice šedesát zlaťáků, ale za ten přepych jsme je rádi dali. Před hranicí obdivujeme tisíce odstavených ukrajinských aut, kterým s evropskými SPZ zpoplatnili vjezd na Ukrajinu, a tak je majitelé raději nechali na čáře a dál jeli maršrutkou. My taky, takže po asi hodinovém spánku s hlavou nalelenou buď na studeném skle Tranzitu nebo na rameni kamaráda, jsme okolo čtvrté ranní byli ve Lvově.
Po setkání s nezávisle přibyvším Honzou Blahou a skupinou Doubravka + Vendy + Ilič již v plném počtu osmi osob opět nakopáváme den kávou a zákusky v místní kavárničce a na směny prohlížíme město tak, abychom v poledne mohli nastoupit do lehátkového vlaku (jízdenky jsme koupili poprvé na Ukrajině online už z domova) a štrádovat si to po hlavní trati rovnou do Kijeva.
Příjemným překvapením bylo, že Anička, kterou jsem teprve nedávno poznal na Instagramu (velká znalkyně nejen ukrajinského podzemí, opuštěných staveb, ale také železnice a navíc letkyně) na nás i s přítleme Viktorem čekala hned na nádraží a pozvali nás na večeři do sovětské retrojídelny a pak nás i doprovodili na Basejnou ulici, kde jsme si (poprvé) přes Airbnb objednali celý byt. Po malém zádrhelu s klíšči jsme zjistili, že je útulný, čistý a veliký a plni očekávání jsme se konečni jali vyspat.
 | | Lvovské vnitrobloky aneb mosazný důkaz o tom, že je Lvov pupkem Evropy. |
|
Třetí den: 29. 12. 2018
Pravděpodobně nejnabitějším dnem se stala sobota, kdy na nás Anička s Viktorem už čekali, aby nás provedli po kijevských podzemnostech. Začali jsme ještě docela oficiální, byť neplacenou prohlídkou jeskyní (pečor) pod slavnou lávrou, tedy míst, kde věřící i turisté prochází pouze se zapálenou svící v ruce, což dodává nepravidelnému bludišti katakomb jedinečnou atmosféru. Odtud to není po ostrém nábřeží Dněpru daleko k Zelenému divadlu, jakémusi amfiteátru, který spíše než kultuře slouží zpevnění svahu nad řekou, na němž stojí nejvýznamnější budovy města. Celý pravý břeh Dněpru je protkán stovkami chodeb, kanalizačních, drenážních i svatých - podobně jako v jiných ukrajinských městech na pískovém podloží totiž hrozí jeho podmáčení a sesuv do řeky (která jej takto ohlodává už pár miliónů let).
Po průzkumu několika chodeb v okolí Zeleného divadla se vydáváme na zlatý hřeb dne - podzemní řeku Klov, která pod slavným Chreščatykem podchází město v betonovém tunelu. Propátrání několik kilometrů dlouhého toku nám zabere zbytek dne, takže vylézáme už za tmy, načež Nancy zjišťuje, že přišla o foťák a doklady, které nechala schované ve vchodu do tunelu. Inu zlodějiřádí i tady - ještě, že jsme v hlavním městě, vyřízení náhradních dokladů tu nebude nijak zvlášť složité… Už jen s částí výpravy míříme do druhé podzemní řeky Hlubočyce, kde na nás čekají další tři kamarádi naší nové kijevské spřátelné party. Vzali s sebou pár piv a kvůli prodlevě s hledáním ztacených dokladů jich taky už pěknou řádku stihli vypořádat - takže je v podzemní klubovně v tunelu nakonec docela veselo!
 | | Nejstarší systém drenážních štol v okolí Zeleného divadla na pravém břehu Dněpru v Kyjevě je dnes víceméně mimo provoz. Vydlážděné stoky klesají strmě po stráních až pod hladinu řeky. |
|
 | | Celkově je Зелений театр podivná stavba s galeriemi ve svahu nad řekou. |
|
 | | Tunel řeky Клов patří k nejoblíbenějším urbexovým destinacím v Kijevě. Na některých místech se drenážní stoky spojují ve formě malých vodopádů. |
|
 | | Podzemí Kijeva je protkáno stovkami kilometrů odvodňovacích štol a chodeb. Voda v nich je čistá a nesmrdí, na povrch se dá dostat na různých místech. Narazit tu lze i na politické nápisy, pod Majdanem zejména protirusky laděné. |
|
 | | Doubi pózuje v jedné z podzemních zdrojnic řeky Hlubočyce, která zmizela kompletně v tunelech. Na tomto místě mně uplavala očnice z foťáku a dohnal jsem ji v rychle tekoucím proudu až o sto metrů dál. |
|
 | | Společné foto s našimi novými ukrajinskými přáteli v improvizované podzemní klubovně v tunelu Hlubočyce. |
|
Čtvrtý den: 30. 12. 2018
Čtvrtý den pojímáme trošku odpočinkověji a protože světlo je jen pár hodin denně, vyrážíme na prohlídku nadzemní části města. Majdanu nezaležimosti, parků nad řekou, Michajlivského chrámu a Andrijivského úvozu - mojí oblíbené ulice, která se vine údolím z kopce do přístavní čtvrti. Konečně je čas na ochutnávání místních dobrot, svezení se tramvají, lanovkou, metrem i autobusem a vůbec příjemnou (před)silvestrovskou pohodu. Večer se ještě potkáváme s kamarádem Moukou, který přes Kijev projíždí na své šotoušské pouti pronajatým vlakem Expedition clubu po Ukrajině. Už jsme tak zvyklí na ukrajinštinu a ruštinu, že nás hodpoda plná českých šotoušů úplně leká.
 | | Na obřím památníku padlých v probíhající občanské válce na východě Ukrajiny neustále přibývají jména. Pohled je o to horší, že ve skutečnosti je padlých ještě dvakrát víc… |
|
 | | Michajlivský sabor je hlavním kyjevským chrámem. Není ale moc velký ani architektonicky zajímavý. |
|
 | | Vendy, Doubi, Honza B., Ilič, Nancy, Čáp, Tomáš a Honza K. na společné fotce nad Andrijivským úvozem. Ani to nevypadá, že jsme uprostřed jedné z největších evropských metropolí. |
|
 | | Mimo jiné jezdí v Kijevě i vyřazené pražské tramvaje. Vůz na lince č. 14 právě projíždí nad podzemním tokem řeky Hlubočyce. |
|
 | | Fotka Nancy do náhradního pasu, kterou jsem jí musel udělat mobilem v podzemním nákupním centru na Chreščatyku. Díky automatu na tisk fotek z Instagramu jsme ji mohli okamžitě držet v ruce! |
|
Pátý den: 31. 12. 2018
Silvestr je nakonec taky trošku šotoušský. Anička s Viktorem nám totiž, když projevíme zájem o kijevskou pionýrskou úzkokolejku, ochotně doporučí kamaráda Dmytra Turceva, který nás ještě ochotněji provádí po pionýrské drážce. Z předpokládané krátké návštěvy je nakonec pětihodinová exkurze po pionýrské železnici, památnících židovské genocidy a nakonec i nedostavěné sovětské psychiatrické nemocnici, která za soumraku vypadá jako z béčkového horroru. Děkujem Dmytrovi a již trošku unavení se vydáváme pod vedením Honzy Blahy navštívit poslední dva klenoty města na svém seznamu: obřadní síň kijevského hřbitova, která nám doslova vyráží dech (kam jinam se podívat na Silvestra za setmění než na hřbitov), a ufotvarou budovu místní akdemie věd. Domů dorážíme pozdě večer a poslední chvíle roku 2018 trávíme přípravou opulentního občerstvení, které pak pojídáme skoro až do rána.
 | | Blíží se čas loučení. Pohled zespodu do proskleného vestibulu stanice metra Північна u hlavního nádraží. |
|
 | | Kamarád Dmytro Turcev nás provádí po kolejích Kijevské pionýrské železnice. Ta je v zimě mimo provoz. |
|
 | | Původní rudé hvězdy musely být po majdanském převratu ze všech lokomotiv odstraněny a nahrazeny ukrajinským znakem. |
|
 | | Zlatým hřebem akce byla noční návštěva obřadní síně na kijevském ústředním hřbitově. Děkujeme Honzovi za nalezení architektonického klenotu, který by si jistě zasloužil víc pozornosti. |
|
Šestý den: 1. 1. 2019
Ještě, než se vydáme na zpáteční cestu, toužíme (někteří, konkrétně jen Nancy, Honza a já) ještě spatřit slavný drenážní tunel známý pod zkratkou ЗТСМД (zelený teátr, stanice metra Dněpr). Vstáváme proto proklatě brzo a se slepenýma očima hledáme vchod ve strmém břehu řeky. Nakonec úspěšně pronikáme dovnitř a razíme si cestu vpřed, aniž bychom tušili, kde se prodereme zpět na světlo světa. Mezitím odjíždí do Brna autobusem Tomáš a poté, co se z tunelu opravdu šťastně dostáváme ven, taky Nancy. My zbylí balíme, uklízíme a míříme na vlak do Čopu. A protože nám ještě pár minut zbývá, prosíme Honzu Blahu, Vendy a Iče, aby nám pohlídali zavazadla a s Doburavkou a Honzou Kuchařem se ještě vydáváme na poslední průzkumy sítě metra. Nakonec vlak takřka nestíháme, po dratsivkém běhu naskakujeme už za jízdy do nesprávného vozu, což má nakonec dohru v podobě pokusu průvodší vyhodit Honzu za jízdy z vlaku. Inu Ukrajina. Sldce spíme až do Čopu.
 | | V úterý ráno jsme ještě rozespalí zamířili na prohlídku zabahněné a krásné štoly ZTSMD. Silně nám připomněla Černovické metro - dokonce jsou v ní ještě úzké koleje! |
|
Sedmý den: 2. 1. 2019
Poslední noc trávíme stylově na nádraží v Čopu, odkud se přes Čiernou nad tisou a Košice dostáváme na západní Slovensko, kde se naše cesty dělí. Doubravka, Vendy a Ič si to z Žiliny míří na severozápad, zatímco Honzové a já to bereme přes Bratislavu do Brna. Tak pro mě poklidně začal rok 2019, aniž bych tou dobou měl tušení, co všechno přinese a že bude v mnohém zlomový, znamenající konec mého spokojeného života. Ale o tom až příště.
|
