Hlavní stránka
Škola
Doprava
Táboření a kluby
Reportáže
Fotografie
Témata
Ostatní
Rozcestník
Ke stažení
Sázky
Návštěvní kniha
Kalendář
Kontakt
Home
Česká verze. English version. Российская версия.
Deutsche Version. Wersja polska.
Jméno:
Heslo:

Nová témata:

[R] sum
[R] quit
[R] logical
[R] exists
Koločavská úzkokolejka
Reklama firmy Ottahal na Vodařské ulici
Hotel Obora Brno
Dětská železnice v Přerově
სალიეთი (žst)
Rodinný dům Salieti
Fotka

Od Jasini do Aše republika je naše


27. 7. 2018

Od Jasini do Aše republika je naše

Online reportáž z putování ke 100. výročí vzniku samostatné Československé republiky Každodenně aktualizované zpravodajství a fotografie z cesty, kterou podniká skupina cestovatelů od 27. července do 5. srpna 2018 od západu na východ napříč bývalým Československem.

Hlavní akcí, kterou jsme s kamarády ze Sdružení přátel Jaroslava Foglara připravili, abychom důstojně oslavili 100. výročí vzniku samostatného Československa, je putování z nejzápadnějšího do nejvýchodnějšího bodu tehdejší republiky všemi druhy dopravních prostředků. Naši desetidenní cestu z Česka přes Slovensko až na Zakarpatskou Ukrajinu můžete v aktuálním čase sledovat ve fotoreportáži právě zde!

0. den - pátek 27. července 2018

Cílem nultého dne je doputovat do výchozího bodu, tj. nejzápadnějšího cípu někdejšího Československa západně od Aše. To se nám před půlnocí daří ve složení Čáp, Rolf a Sova, spíme kousek od státní hranice v lese.

Hned první z dlouhé řady vlaků, kterými na svém putování přes tři státy pojedeme se jaksi nepovedl. Vlak EC278 měl výpadek ventilace i klimatizace a v horkém letním dni se z něj stala rozpálená pec. České dráhy nám rukama průvodčího věnovaly alespoň poukázku na chlazenou minerálku v jídelním voze.
Hned první z dlouhé řady vlaků, kterými na svém putování přes tři státy pojedeme se jaksi nepovedl. Vlak EC278 měl výpadek ventilace i klimatizace a v horkém letním dni se z něj stala rozpálená pec. České dráhy nám rukama průvodčího věnovaly alespoň poukázku na chlazenou minerálku v jídelním voze.
Zpestřením nultého dne bylo poznávání méně známých koutů vlasti. Při západu slunce jsme si z Chebu zajeli na skok do Lub, kde končí romantická lokálka vedoucí krajem dolů a bahenních sopek. Holt divoký západ.
Zpestřením nultého dne bylo poznávání méně známých koutů vlasti. Při západu slunce jsme si z Chebu zajeli na skok do Lub, kde končí romantická lokálka vedoucí krajem dolů a bahenních sopek. Holt divoký západ.
Na trati do Hranic v Čechách je jednak výluka a druhak tu o víkendu stejně žádné vlaky nejezdí. Nezbylo nám tak, než přes půlnoc šlapat pěšky k nejzápadnějšímu místu z Aše. Železnici jsme překročili poblíž zastávky Štítary. Na cestu nám svítil měsíc, který se právě klubal ze svého nejdelšího zatmění ve 21. století.
Na trati do Hranic v Čechách je jednak výluka a druhak tu o víkendu stejně žádné vlaky nejezdí. Nezbylo nám tak, než přes půlnoc šlapat pěšky k nejzápadnějšímu místu z Aše. Železnici jsme překročili poblíž zastávky Štítary. Na cestu nám svítil měsíc, který se právě klubal ze svého nejdelšího zatmění ve 21. století.

1. den - sobota 28. července 2018

Po krátkém rozhovoru s novináři z ČTK, kteří za námi pěšky doputovali pes potoky a bažiny až k nejzápadnějšímu českému hraničnímu patníku vyrážíme na východ. V Chebu potkáváme kamaráda Datla, kterého jsme neviděli 14 let, přes Bor u Tachova se převážně vlaky dostáváme do Plzně, kde navštěvujeme památník TGM a pomník česko-sovětské smlouvy. Přidávají se kamarádi Sojka a Ilič a přijímáme pohostinnost Františka s Václavem, kteří nás ubytují ve svém bytě.

Přespání v lese bylo velmi příjemné. Teplá noc pod voňavými stromy v Ašském výběžku byla dobrým přísliběm úspěšného putování. Vzhůru na cestu!
Přespání v lese bylo velmi příjemné. Teplá noc pod voňavými stromy v Ašském výběžku byla dobrým přísliběm úspěšného putování. Vzhůru na cestu!
Cestou k hraničnímu patníku jsme objevili také vstup do záhadného podzemí, ze kterého se vyklubal dvouposchoďový sklep na víno vykutaný v pískovci.
Cestou k hraničnímu patníku jsme objevili také vstup do záhadného podzemí, ze kterého se vyklubal dvouposchoďový sklep na víno vykutaný v pískovci.
A tady to celé začíná. Romantické místo na soutoku dvou potůčků pod rybníkem a v bažinách se v roce 1918 stalo nejzápadnějším bodem nově vzniklého státního útvaru na mapě Evropy. Zrodila se Československá republika! Dnes vede k patníkům, které označovaly již dříve státní hranici mezi Rakousko-Uherskem a Bavorskem z české strany zelená značka.
A tady to celé začíná. Romantické místo na soutoku dvou potůčků pod rybníkem a v bažinách se v roce 1918 stalo nejzápadnějším bodem nově vzniklého státního útvaru na mapě Evropy. Zrodila se Československá republika! Dnes vede k patníkům, které označovaly již dříve státní hranici mezi Rakousko-Uherskem a Bavorskem z české strany zelená značka.
Ze sebevědomého ČS zůstalo na patníku jen technicky strohé C. Za pár okamžiků dorazí páni novinář a fotograf z ČTK, kteří s námi udělají krátké interview a sláva naší akce se rozletí do světa.
Ze sebevědomého ČS zůstalo na patníku jen technicky strohé C. Za pár okamžiků dorazí páni novinář a fotograf z ČTK, kteří s námi udělají krátké interview a sláva naší akce se rozletí do světa.
Zpátky v Chebu. Před netypickou nádražní budovou z období Československa se setkáváme po neuvěřitelných 14 letech s kamarádem Datlem z Karlových Varů. Přijíždí na motorce, které je ovšem (bohužel) japonské výroby. Počítáme ji po vlaku, kterým jsme přijeli, autobuse, který jej částečně nahradil, autě, kterým nás svezli novináři a vlastních nohách za pátý druh dopravního prostředku na naší cestě.
Zpátky v Chebu. Před netypickou nádražní budovou z období Československa se setkáváme po neuvěřitelných 14 letech s kamarádem Datlem z Karlových Varů. Přijíždí na motorce, které je ovšem (bohužel) japonské výroby. Počítáme ji po vlaku, kterým jsme přijeli, autobuse, který jej částečně nahradil, autě, kterým nás svezli novináři a vlastních nohách za pátý druh dopravního prostředku na naší cestě.
Netušeným překvapením na naší cestě se stal objev opuštěné kaple církve Československé husitské v Boru u Tachova. Jak známo, byla to právě tato církev, která významně zasáhla do vztahů mezi novým československým státem a bohem.
Netušeným překvapením na naší cestě se stal objev opuštěné kaple církve Československé husitské v Boru u Tachova. Jak známo, byla to právě tato církev, která významně zasáhla do vztahů mezi novým československým státem a bohem.
Dále pokračujeme vlakem z Boru směr Plzeň.
Dále pokračujeme vlakem z Boru směr Plzeň.
V Plzni stojí těsně vedle sebe památník československo-sovětské smlouvy a pomník obětí komunistického režimu.
V Plzni stojí těsně vedle sebe památník československo-sovětské smlouvy a pomník obětí komunistického režimu.
Duhá noc na naší cestě. Bereme za vděk pozváním k Františkovi a Vaškovi a užíváme si relativního komfortu jejich bytu. Snad nás na oplátku navštíví na podzim v Brně.
Duhá noc na naší cestě. Bereme za vděk pozváním k Františkovi a Vaškovi a užíváme si relativního komfortu jejich bytu. Snad nás na oplátku navštíví na podzim v Brně.

2. den - neděle 29. července 2018

Sojka a Ilič nás opouští a již před šestou ranní se vydáváme trolejbusem k nádraží a dále z Plzně do Plas, autobusem do Kralovic, napůl zrušenou železniční tratí do Rakovníka a po návštěvě železničního muzea v Lužné a krásných zahrad lánského zámku přijíždíme odpoledne do Prahy. Zde se setkáváme postupně s Alpínem, Bublinou, Vítkem, Winogou, Jindrou, Kawi a Přebralem a po koupeli ve Vltavě, jejím přeplutí přívozem a kráské cestě metrem vyrážíme rychlíkem do Poděbrad, navštívit hrob Jindřicha Foglara, otce slavného spisovatele. Nocujeme v Liblicích u Českého Brodu na zahradě u milé Winogovy a Tinčiny pětičlenné rodiny.

Jedním z hlavních lákadel neděle je rychonávštěva železničního muzea v Lužné u Rakovníka. také zde se nachází velké množství československých strojů, nezřídka s původním označením. Také my neopustíme během deseti dnů území někdejší ČSR - a přesto se podíváme do tří různých zemí.
Jedním z hlavních lákadel neděle je rychonávštěva železničního muzea v Lužné u Rakovníka. také zde se nachází velké množství československých strojů, nezřídka s původním označením. Také my neopustíme během deseti dnů území někdejší ČSR - a přesto se podíváme do tří různých zemí.
Vrcholem naší pouzi po krajích na západ od Prahy je návštěva zámeckého parku v Lánech, letním sídle československých prezidentů. Ten aktuální odjel včera, přesto hlídají zámek ozbrojení strážci se samopaly. Focení je ovšem povoleno.
Vrcholem naší pouzi po krajích na západ od Prahy je návštěva zámeckého parku v Lánech, letním sídle československých prezidentů. Ten aktuální odjel včera, přesto hlídají zámek ozbrojení strážci se samopaly. Focení je ovšem povoleno.
Železniční stanice Praha-Smíchov severní nástupiště se sice nikterak významně nezapsala do historie ČSR, nicméně jde o jednu z železničních stanic s nejromantičtějším názvem vůbec, která má navíc brzy zmizet díky developerům z povrchu zemského. Sešli jsme se tu s Bublinou a Vítkem a rádi přidáváme její fotku.
Železniční stanice Praha-Smíchov severní nástupiště se sice nikterak významně nezapsala do historie ČSR, nicméně jde o jednu z železničních stanic s nejromantičtějším názvem vůbec, která má navíc brzy zmizet díky developerům z povrchu zemského. Sešli jsme se tu s Bublinou a Vítkem a rádi přidáváme její fotku.
Protože kanoe se nám v Plzni nepodařilo sehnat, stal se prvním plavidlem na naší cestě přívoz spojující Smíchov, Císařskou louku a Výtoň v Praze. Snad proto, že slavíme 100 let společného státu, byla dnes doprava úplně zadarmo.
Protože kanoe se nám v Plzni nepodařilo sehnat, stal se prvním plavidlem na naší cestě přívoz spojující Smíchov, Císařskou louku a Výtoň v Praze. Snad proto, že slavíme 100 let společného státu, byla dnes doprava úplně zadarmo.
V roce 1911 zemřel čerstvě čtyřletému Jaroslavu Foglarovi v Poděbradech tatínek za ponurých okolností na srdeční chorobu. Snad i to se podepsalo na spisovatelově pozdější oblibě hrůzostrašných scén v dětských knihách.
V roce 1911 zemřel čerstvě čtyřletému Jaroslavu Foglarovi v Poděbradech tatínek za ponurých okolností na srdeční chorobu. Snad i to se podepsalo na spisovatelově pozdější oblibě hrůzostrašných scén v dětských knihách.

3. den - pondělí 30. července 2018

Po projížďce na Winogově zahradní úzkokolejce a výborném pohoštění od Tinky si konečně dopřáváme výživný spánek a ráno vyrážíme pěšky na nádraží do Českého Brodu a s přestupem v Pečkách motoráčkem do Kouřimi, kde se natáčel oblíbený seriál Bylo nás pět. Asi hodinu čekáme na ¥a, který posléze přijíždí historickou Škodou 100. Po cestě se mu porouchal startér, takže musíme auto po každé zastávce znovu roztlačovat, ale jde to hezky a brzy se můžeme vyfotit u značky v Košicích - zatím jen těch českých. Rolf nás poté na jeden a půl dne opouští, jeda do Přerova řešit (před)manželské povinnosti a my ostatní navštěvujeme jeden železniční a dva dálniční zrušené mosty nad vodami švihovské přehrady. A protože vedro přetrvává, k přehradě se vracíme ještě jednou - mezi Veverskou Bítýškou a Brnem plujeme na palubě elektrické lodi Dallas. Ke spánku se ukládáme v moravské metropoli, využívajíce pohodlí svých vlastních bytů.

Železniční zastávka Liblice, vlečka je zatím bez koleje, zato výdejna jízdenek je již dokončena. Na unikátní zahradě s kouskem 700 mm úzkokolejky jsme se vyfotili s rodinou Tinky a Winogy (už bez Winogy): zleva Jindrou, Vojtou a Vaškem a psy Doubravkou a Borůvkou. Děkujeme za útulný kout české země k výživnému přespání.
Železniční zastávka Liblice, vlečka je zatím bez koleje, zato výdejna jízdenek je již dokončena. Na unikátní zahradě s kouskem 700 mm úzkokolejky jsme se vyfotili s rodinou Tinky a Winogy (už bez Winogy): zleva Jindrou, Vojtou a Vaškem a psy Doubravkou a Borůvkou. Děkujeme za útulný kout české země k výživnému přespání.
Z náměstí v Kouřimi právě odjel pojízdný kinematograf bratří Čadíků a na městečko padl ospalý polední žár. Horké dusno neoblomila kašna s křišťálově čistou vodou ani chlazená minerálka. Čekáme na ¥ s jeho Škodou 100, která nás odveze na Moravu.
Z náměstí v Kouřimi právě odjel pojízdný kinematograf bratří Čadíků a na městečko padl ospalý polední žár. Horké dusno neoblomila kašna s křišťálově čistou vodou ani chlazená minerálka. Čekáme na ¥ s jeho Škodou 100, která nás odveze na Moravu.
¥ přijíždí se stominutovým zpožděním, stovce se totiž po cestě rozbil startér, a tak musel čtyřikrát auto sám či s pomocí kolemjdoucích roztlačovat (což pak děláme po zbytek dne společně). Nedlouho potom porušujeme pravidla a skáčeme do budoucnosti, protože průjezd Košicemi byl plánován až na středeční odpoledne.
¥ přijíždí se stominutovým zpožděním, stovce se totiž po cestě rozbil startér, a tak musel čtyřikrát auto sám či s pomocí kolemjdoucích roztlačovat (což pak děláme po zbytek dne společně). Nedlouho potom porušujeme pravidla a skáčeme do budoucnosti, protože průjezd Košicemi byl plánován až na středeční odpoledne.
Můj hlavní souputník Rolf se bude za pár měsíců ženit a neodkladnosti s tímto aktem spojené jej odpoledne na den a půl odvolaly z akce. Zvolil proto alternativní trasu přes Přerov, kam se vydal vlakem ze zastávky Golčův Jeníkov město.
Můj hlavní souputník Rolf se bude za pár měsíců ženit a neodkladnosti s tímto aktem spojené jej odpoledne na den a půl odvolaly z akce. Zvolil proto alternativní trasu přes Přerov, kam se vydal vlakem ze zastávky Golčův Jeníkov město.
Pokračujeme dočasně bez Rolfa, ale fotíme pro něj aspoň zajímavou budovu děkanství v Golčově Jeníkově z roku 1654.
Pokračujeme dočasně bez Rolfa, ale fotíme pro něj aspoň zajímavou budovu děkanství v Golčově Jeníkově z roku 1654.
Úplně náhodou jsme po cestě narazili na železniční zajímavost, nám dosud neznámou: železniční most přes přehradu na Želivce Švihov, který mezi roky 1902 a 1970 sloužil na trati Vlašim - Dolní Kralovice.
Úplně náhodou jsme po cestě narazili na železniční zajímavost, nám dosud neznámou: železniční most přes přehradu na Želivce Švihov, který mezi roky 1902 a 1970 sloužil na trati Vlašim - Dolní Kralovice.
Zajímavých mostů vede ale přes Švihov více. Protože se nám (zatím) nepodařilo ve Žďáře nad Sázavou dostihnout Legiovlak, který včera odjel do Břeclavi, vydali jsme se prozkoumat dvojici nikdy nedokončených protektorátních mostů přes přítoky Želivky u Hulic. Později postavená přehrada oba mosty zatopila a ty tak nevedou odnikud nikam.
Zajímavých mostů vede ale přes Švihov více. Protože se nám (zatím) nepodařilo ve Žďáře nad Sázavou dostihnout Legiovlak, který včera odjel do Břeclavi, vydali jsme se prozkoumat dvojici nikdy nedokončených protektorátních mostů přes přítoky Želivky u Hulic. Později postavená přehrada oba mosty zatopila a ty tak nevedou odnikud nikam.
V pondělí večer přibyl k nejrůznějším dopravním prostředkům taky autostop. Nestopovali jsme (zatím) my, ale z Humpolce do Veverské Bítýšky jsme svezli stopaře jménem Krokodýl Daniel, který zítra odlétá na Island.
V pondělí večer přibyl k nejrůznějším dopravním prostředkům taky autostop. Nestopovali jsme (zatím) my, ale z Humpolce do Veverské Bítýšky jsme svezli stopaře jménem Krokodýl Daniel, který zítra odlétá na Island.
A protože se naše sestava průběžně neustále mění, je namístě ještě jedno společné foto. Tentorkát s Drobkem, která ve Veverské Bítýšce v přístavu čekala na zbytek skupiny, aby s námi doplula na elektrickém parníku až do Brna.
A protože se naše sestava průběžně neustále mění, je namístě ještě jedno společné foto. Tentorkát s Drobkem, která ve Veverské Bítýšce v přístavu čekala na zbytek skupiny, aby s námi doplula na elektrickém parníku až do Brna.
Pro dnešek se loučíme pohledem na česko(slovensko)u vlajku na zádi lodi Dallas, se kterou jsme připluli do metropole Moravy - Brna. Zítra překročíme hranici mezi Moravou a Slovenskem a připravíme se na zlatý hřeb akce - let letadlem ČSA do košic.
Pro dnešek se loučíme pohledem na česko(slovensko)u vlajku na zádi lodi Dallas, se kterou jsme připluli do metropole Moravy - Brna. Zítra překročíme hranici mezi Moravou a Slovenskem a připravíme se na zlatý hřeb akce - let letadlem ČSA do košic.

4. den - úterý 31. července 2018

Úterý je prvním a posledním odpočinkovým dnem. Dáváme si dopolední přestávku v Brně, než vyrazíme autem na Baťův kanál a posléze lodí a vlakem do Bratislavy na letiště, kde s Rolfem trávíme následující noc, zatímco Drobek, Jirka a Lukáš cestují nočními vlaky se čtveřicí kol do Košic.

Jednou ze dvou úterních pamětihodností se stala návštěva tzv. legiovlaku. O dva dny nám ujel ve Žďáru nad Sázavou, ale díky rodině Hanušů a jejich stíhacímu vozu jsme jej stihli v Břeclavi. V pojízdném muzeu lze spatřit těplušky, pojízdnou kovárnu, hospodu, nemocnici i obrněný vůz včetna zajímavého výkladu a loutkového divadla pro děti.
Jednou ze dvou úterních pamětihodností se stala návštěva tzv. legiovlaku. O dva dny nám ujel ve Žďáru nad Sázavou, ale díky rodině Hanušů a jejich stíhacímu vozu jsme jej stihli v Břeclavi. V pojízdném muzeu lze spatřit těplušky, pojízdnou kovárnu, hospodu, nemocnici i obrněný vůz včetna zajímavého výkladu a loutkového divadla pro děti.
Fotografie ze sanitního vozu československých legií na Rusi. Mimo zraněných vojáků, jejich protéz a mě na ní můžete vidět rodinu předsedy SPJF Vojty: Káju (vlevo) a v náručí Vojty dceru Lucku.
Fotografie ze sanitního vozu československých legií na Rusi. Mimo zraněných vojáků, jejich protéz a mě na ní můžete vidět rodinu předsedy SPJF Vojty: Káju (vlevo) a v náručí Vojty dceru Lucku.
Dalším dopravním prostředkem na naší cestě se stala výletní loď Morava, plavící se po Baťově kanále, pýše prvorepublikového dopravního stavitelství. Nalodili jsme se v Otrokovicích v přístavu zvaném Bahňák podle slavného Velkého vonta, abchom o 55 minut později vystoupili (a vykoupali se) ve Spytihněvi. Ale kdo to tam na nás mává ze zadní paluby kornoutem se zmrzlinou?
Dalším dopravním prostředkem na naší cestě se stala výletní loď Morava, plavící se po Baťově kanále, pýše prvorepublikového dopravního stavitelství. Nalodili jsme se v Otrokovicích v přístavu zvaném Bahňák podle slavného Velkého vonta, abchom o 55 minut později vystoupili (a vykoupali se) ve Spytihněvi. Ale kdo to tam na nás mává ze zadní paluby kornoutem se zmrzlinou?
Je to on! Kde se vzal, tu se vzal, minutu před odplutím přiběhl do přístavu kamarád Aleš z Prostějova, aby urazil další část cesty s námi.
Je to on! Kde se vzal, tu se vzal, minutu před odplutím přiběhl do přístavu kamarád Aleš z Prostějova, aby urazil další část cesty s námi.
Další společná fotka z horní paluby nejen pro Rolfa. Blížíme se k plavební komoře a jezu ve Spytihněvi. Naše další cesta povede do Bratislavy a dále do hloubi Slovenska
Další společná fotka z horní paluby nejen pro Rolfa. Blížíme se k plavební komoře a jezu ve Spytihněvi. Naše další cesta povede do Bratislavy a dále do hloubi Slovenska
Překonání česko-slovenské hranice jsme nemohli vykonat jiným spojem, než legendárním vlakem - Slovenskou strelou, aktuálně jako EuroCity č. 283. O 40 minut opožděný vlak vjel na Slovensko ve 21:52 a zamířil do Bratislavy jak to dělá posledních 82 let.
Překonání česko-slovenské hranice jsme nemohli vykonat jiným spojem, než legendárním vlakem - Slovenskou strelou, aktuálně jako EuroCity č. 283. O 40 minut opožděný vlak vjel na Slovensko ve 21:52 a zamířil do Bratislavy jak to dělá posledních 82 let.
Před půlnocí jsme dorazili na bratislavské letiště. Příjemné místo k spánku jsme našli pod širákem venku, kousek od odbavovací haly.
Před půlnocí jsme dorazili na bratislavské letiště. Příjemné místo k spánku jsme našli pod širákem venku, kousek od odbavovací haly.

5. den - středa 1. srpna 2018

Dobré středeční ráno. Nad velkolepou odbavovací halou letiště M. R. Štefánika v Bratislavě vyšlo rudé slunce a my jsme úspěšně prošli odbavením pro let do Košic. Sochu slavného letce a jednoho ze zakladatelů Československa zda mají žel pouze v podživotní velikosti. Let na mile malé letišt v Košicích trvá 55 minut a je zajímavý nejen turbovrtulovým letadlem ATR 42, ale i tím, že Bratislava je pouze mezizastávka na cestě z Prahy do Košic a proto část cestujících nevystupuje a zůstává v letadle sedět. Žádné dlouhé rolování na pojezdových drahách, od budovy pouze vyjíždíme na vzletovou dráhu a během chilky už vidíme pod sebou hory. V Košicích vyzvedává zavazadla známý Balcancar, autobus MHD těsně ujíždí, a tak jdeme pěšky přes pole na rychlotramvaj z železáren. Na nádraží potkáváme opět Drobka a poprvé Jirku s Lukášem, kteří budou tvořit náš čtyřčlenný tým až do konce cesty. Po snídani vyrážíme na kolech do Ruskova či Slance (jak se kdo cítí) a dále vlakem do oblíbeného Pribeníku. Odtud míříme na kolech přes Leles s koupelí v řece Ltorici přes hranice na Ukrajinu, konkrétně do Užhorodu, kde trávíme noc v hostelu Alina.

Fotka s podživotní sochou generála M. R. Štefánika, jehož jméno bratislavské letiště nese. Právě nahlásili náš spoj, hotovíme se k 55 minut dlouhému přeletu do Košic.
Fotka s podživotní sochou generála M. R. Štefánika, jehož jméno bratislavské letiště nese. Právě nahlásili náš spoj, hotovíme se k 55 minut dlouhému přeletu do Košic.
Ráno vyhází nad bratislavským letištěm Milana Rastislava Štěfánika oranžové slunce. Náš stroj brzy vzlétne a zamíří přímo k němu.
Ráno vyhází nad bratislavským letištěm Milana Rastislava Štěfánika oranžové slunce. Náš stroj brzy vzlétne a zamíří přímo k němu.
Malé dopravní letadlo ATR 42 sice není československé výroby (je z USA), ale alespoň je v barvách ČSA. Československé aerolinie založené 5 let po vzniku mladého státu patřily k prvním na světě a byly zakládajícím členem IATA. Slovenské aerolinie zanikly v roce 2007, ty české postupně skupují korejské a čínské společnosti. Přesto se společnost tváří, že je, co slavit.
Malé dopravní letadlo ATR 42 sice není československé výroby (je z USA), ale alespoň je v barvách ČSA. Československé aerolinie založené 5 let po vzniku mladého státu patřily k prvním na světě a byly zakládajícím členem IATA. Slovenské aerolinie zanikly v roce 2007, ty české postupně skupují korejské a čínské společnosti. Přesto se společnost tváří, že je, co slavit.
Vzhledem k velikosti města je košické letiště poměrně vzletné. Pravidelné spojení existuje s Bratislavou, Vídní, Prahou, Varšavou a Istanbulem. Do Brna se odtud bez přestupu nedostanete - jediná vnitrostátní linka na území Československa vede z Košic do Bratislavy.
Vzhledem k velikosti města je košické letiště poměrně vzletné. Pravidelné spojení existuje s Bratislavou, Vídní, Prahou, Varšavou a Istanbulem. Do Brna se odtud bez přestupu nedostanete - jediná vnitrostátní linka na území Československa vede z Košic do Bratislavy.
Přestože jsme tramvají jeli už v Plzni, nepohrdli jsme ani linkou č. 2 v Košicích. Ke cti zaniklého Československa nutno dodat, že většina košických tramvají pochází z Prahy a Krnova (společnost TWT).
Přestože jsme tramvají jeli už v Plzni, nepohrdli jsme ani linkou č. 2 v Košicích. Ke cti zaniklého Československa nutno dodat, že většina košických tramvají pochází z Prahy a Krnova (společnost TWT).
Druhá polovina cesty přes bývalé Československo bude zejména ve znamení kol, která nám pomohou dosáhnout i hůře přístupné oblasti v Karpatech na východní hranici státu. Z Košic jsme proto zamířili do Ruskova, odkud si pomůžeme vlakem do Pribeníku a dále opět kolmo na hraniční přechod Veľké Slemence/Mali Selmenci. Nocovat budeme již v Uhorodu, někdejším hlavním městě Podkarpatské Rusi.
Druhá polovina cesty přes bývalé Československo bude zejména ve znamení kol, která nám pomohou dosáhnout i hůře přístupné oblasti v Karpatech na východní hranici státu. Z Košic jsme proto zamířili do Ruskova, odkud si pomůžeme vlakem do Pribeníku a dále opět kolmo na hraniční přechod Veľké Slemence/Mali Selmenci. Nocovat budeme již v Uhorodu, někdejším hlavním městě Podkarpatské Rusi.
Prvních 22 km na kolech jsme urazili dopoledne z Košic do Ruskova (případně 29 do Slance). Druhou část cyklojízdy naplánoval Rolf ze své oblíbené železniční stanice Pribeník do Užhorodu. Místo je lehce spojeno i s dějinami Československa - začíná zde přes 10 km dlouhý železniční uzel Čierná nad Tisou, kde v roce 1968 nejvyšší představitelé ČSSR a SSSR vyjednávali o možném odvrácení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Povšimněte si také dvojjazyčného nápisu, který jasně signalizuje přítomnost maďarské menšiny (zde spíše většiny) na Slovensku.
Prvních 22 km na kolech jsme urazili dopoledne z Košic do Ruskova (případně 29 do Slance). Druhou část cyklojízdy naplánoval Rolf ze své oblíbené železniční stanice Pribeník do Užhorodu. Místo je lehce spojeno i s dějinami Československa - začíná zde přes 10 km dlouhý železniční uzel Čierná nad Tisou, kde v roce 1968 nejvyšší představitelé ČSSR a SSSR vyjednávali o možném odvrácení invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Povšimněte si také dvojjazyčného nápisu, který jasně signalizuje přítomnost maďarské menšiny (zde spíše většiny) na Slovensku.
Malou odbočku z období ČSR do historie jsme udělali u vesnice Leles nedaleko Královského Chlmce. Původní most ze 14. století přes dnes již mrtvé rameno Latorice přejmenovali v 18. století zde usazení čeští mniši na Most svatého Gottharda. Dnes nevede odnikud nikam, ale pořád je stejně goticky krásný.
Malou odbočku z období ČSR do historie jsme udělali u vesnice Leles nedaleko Královského Chlmce. Původní most ze 14. století přes dnes již mrtvé rameno Latorice přejmenovali v 18. století zde usazení čeští mniši na Most svatého Gottharda. Dnes nevede odnikud nikam, ale pořád je stejně goticky krásný.
Takto si představují silničáři ve Veľkých Slemencích tvar jízdního kola. Uhádnete, která trubka na něm skutečně přebývá?
Takto si představují silničáři ve Veľkých Slemencích tvar jízdního kola. Uhádnete, která trubka na něm skutečně přebývá?
Mezi Slovenskem a Ukrajinou je 5 hraničích přechodů. Dva železniční, z toho jeden pouze pro nákladní přepravu, dva silniční, z toho jeden pouze pro auta a autobusy a přechod Veľké Slemence - Малі Селменці (Mali Selmenci). Hranice zdánlivě nelogicky vedená přímo středem obce, která tak byla rozdelena na velkou slovenskou a malou ukrajinskou část je důsledkem málo známé skutečnosti, že zemská hranice byla v roce 1919 vedena mírně západněji oporti návrhu Nejvyšší rady spojenců v Sant-Germainské smlouvě o přopojení Zakarpatska k Československu. Zakarpatí tak na úkor Slovenska získalo úzký pruh území, který se v roce 1946 stal součástí SSSR - v té době se zemská hranice stala státní a Slemnci byli rozdělení až do dnešních dnů.
Mezi Slovenskem a Ukrajinou je 5 hraničích přechodů. Dva železniční, z toho jeden pouze pro nákladní přepravu, dva silniční, z toho jeden pouze pro auta a autobusy a přechod Veľké Slemence - Малі Селменці (Mali Selmenci). Hranice zdánlivě nelogicky vedená přímo středem obce, která tak byla rozdelena na velkou slovenskou a malou ukrajinskou část je důsledkem málo známé skutečnosti, že zemská hranice byla v roce 1919 vedena mírně západněji oporti návrhu Nejvyšší rady spojenců v Sant-Germainské smlouvě o přopojení Zakarpatska k Československu. Zakarpatí tak na úkor Slovenska získalo úzký pruh území, který se v roce 1946 stal součástí SSSR - v té době se zemská hranice stala státní a Slemnci byli rozdělení až do dnešních dnů.
Nejméně známým z pěti hraničních přechodů mezi Slovenskem a Ukrajinou je přechod širokorozchodné dráhy Maťovské Vojkovce - Палло. Slouží pouze nákladní dopravě a to zejména železné rudy do Východoslovenských železáren (dnes U.S. Steel).
Nejméně známým z pěti hraničních přechodů mezi Slovenskem a Ukrajinou je přechod širokorozchodné dráhy Maťovské Vojkovce - Палло. Slouží pouze nákladní dopravě a to zejména železné rudy do Východoslovenských železáren (dnes U.S. Steel).
Při příjezdu po rozkoaené cestě do Ужгороду jsme bli vděční za horská kola. Alespoň tu momentálně nejezdí žádné koňské povozy.
Při příjezdu po rozkoaené cestě do Ужгороду jsme bli vděční za horská kola. Alespoň tu momentálně nejezdí žádné koňské povozy.
Od roku 2012 stojí také v Ужгороду poblíž bývlé československé čtvrti pomník Tomáše Garrigue Masaryka. Během zítřka se k němu vydáme s místními členy spolku TGM položit květiny a vzdát hold zakladateli Československa. Pak zamíříme ještě dále na východ.
Od roku 2012 stojí také v Ужгороду poblíž bývlé československé čtvrti pomník Tomáše Garrigue Masaryka. Během zítřka se k němu vydáme s místními členy spolku TGM položit květiny a vzdát hold zakladateli Československa. Pak zamíříme ještě dále na východ.

6. den - čtvrtek 2. srpna 2018

Ve čtvrtek ráno jsme se setkali se zástupci klubu TGM z Užhorodu a společně s dalšími pozvanými účastníky jsme slavnostně položili červené, modré a bílé květiny k pomníku TGM. Po poledni následoval přesun vlakem do Chustu, třetího nejvýznamnějšího místa oblasti, kde sídlilo několik prozatimních zpráv Zakarpatí. Odtud jsme vyrazili již opět pouze vlastní silou na kolech vzhůru do hor - ty jsme asi po 15 km skutečně spatřili na obzoru a do setmění jsme stihli dosáhnut podhůří, kde jsme si na břehu říčky Těrebly rozdělali oheň, vykoupali se a zalezli zase jednou do spacáků. Přírodní idylku tu narušuje pouze přenosná kancelář sloužící pro vytvoření této reportáže, složená z notebooku a telefonu s ukrajinskou SIM-kartou, kterou jsme zakoupili na nádraží v Chustu za 100 hřiven.

Setkání u pomníku Tomáše Garrigue Masaryka a položení květin k uctění jeho památky (včetně zpěvu české a slovenské, avšak nikoliv zakarpatské) hymny se zúčastnilo celkem 26 příznivců - jak z naší výpravy, tak z klubu TGM Užhorod i turistů z Uherského Hradiště, kteří tu tráví prázdniny.
Setkání u pomníku Tomáše Garrigue Masaryka a položení květin k uctění jeho památky (včetně zpěvu české a slovenské, avšak nikoliv zakarpatské) hymny se zúčastnilo celkem 26 příznivců - jak z naší výpravy, tak z klubu TGM Užhorod i turistů z Uherského Hradiště, kteří tu tráví prázdniny.
Klubovna příznivců TGM v Užhorodě. Přestože za celé období 1. republiky se Masaryk na Zakarpatí poodíval jen jednou jedenkrát (!) je tu nezanedbatelná skupina jeho příznivců. Předseda klubu, pan Ivan Ladko, nám věnoval hodinu času ukázkami publikací klubu i zajímavých míst spjatých s Československem v samotném městě.
Klubovna příznivců TGM v Užhorodě. Přestože za celé období 1. republiky se Masaryk na Zakarpatí poodíval jen jednou jedenkrát (!) je tu nezanedbatelná skupina jeho příznivců. Předseda klubu, pan Ivan Ladko, nám věnoval hodinu času ukázkami publikací klubu i zajímavých míst spjatých s Československem v samotném městě.
Pokačujeme dále k východu. Většinu čtvrtečního odpoledne trávíme ve vlacích při přesunu z Užhorodu přes Čop a Baťovo do Chustu. Ačkoliv bez výjimky pochází až ze sovětské éry, zakarpatské vlaky jsou vpravdě historické a stojí za fotografii.
Pokačujeme dále k východu. Většinu čtvrtečního odpoledne trávíme ve vlacích při přesunu z Užhorodu přes Čop a Baťovo do Chustu. Ačkoliv bez výjimky pochází až ze sovětské éry, zakarpatské vlaky jsou vpravdě historické a stojí za fotografii.
Řízená ventilace ve vozech už dávno nefunguje, původní dřevěná okna jsou z větší části nahrazena plastovými okny určenými do zdí domů a nikoliv železničních souprav, která navíc nejdou otvírat. Když vlak zastaví, teplota rychle přesáhne 40 °C a cestování se mění v boj o přežití. Někdy je lepší přečkat několikahodinové přesuny v hlubokém bezesném spánku nebo při meditaci. Naštěstí nečiní ukrajinským drahám problémy přeprava kol - jak je patrné z hromady našich velocipédů na fotce vlevo.
Řízená ventilace ve vozech už dávno nefunguje, původní dřevěná okna jsou z větší části nahrazena plastovými okny určenými do zdí domů a nikoliv železničních souprav, která navíc nejdou otvírat. Když vlak zastaví, teplota rychle přesáhne 40 °C a cestování se mění v boj o přežití. Někdy je lepší přečkat několikahodinové přesuny v hlubokém bezesném spánku nebo při meditaci. Naštěstí nečiní ukrajinským drahám problémy přeprava kol - jak je patrné z hromady našich velocipédů na fotce vlevo.
Ukrajisnké motorové pantografy, které zajišťují většinu vlaků na Zakarpatí jsou prostorné a otevřený prostor s dřevěnými sedačkami přináší řadu příležitostí k seznámení se s ostatními cestujícími. Obvykle jsou hovorní a družní a k Čechům i Slovákům mají dobrý vztah.
Ukrajisnké motorové pantografy, které zajišťují většinu vlaků na Zakarpatí jsou prostorné a otevřený prostor s dřevěnými sedačkami přináší řadu příležitostí k seznámení se s ostatními cestujícími. Obvykle jsou hovorní a družní a k Čechům i Slovákům mají dobrý vztah.
Pár minut před setměním jsme na kolech vystoupali po kamenité cestě až do sedla nad vesnicí Копашново. Do Koločavy nám zbývá ještě 25 km, ty už ale dneska nestihneme, nejpozději za hodinu padne na krajinu tma a cestování po ukrajinských silnicích, plných děr a neosvětlených vozidel všeho druhu, se stane smrtelně nebezpečným.
Pár minut před setměním jsme na kolech vystoupali po kamenité cestě až do sedla nad vesnicí Копашново. Do Koločavy nám zbývá ještě 25 km, ty už ale dneska nestihneme, nejpozději za hodinu padne na krajinu tma a cestování po ukrajinských silnicích, plných děr a neosvětlených vozidel všeho druhu, se stane smrtelně nebezpečným.
Táboříme na břehu řeky Těrebly (v jejím povodí před 80 roky tábořil se svým oddílem také Jaroslav Foglar) za vesnicí Забрід. Pod stromy na trávě otevírám svoji mobilní kancelář s notebookem a telefonem, ve kterém mám novou ukrajinskou SIM-kartu s číslem 00380960977649. Po půlnoci se průtok v řece několikanásobně zvyšuje, což znamená, že sem buď právě dorazila povodňová vlna z bouřek v horách nebo (pravděpoobněji) vodní elektrárna pod Koločavou začala vypouštět nadbytek vody po skončení večerní špičky. Snad nás to do rána neodnese.
Táboříme na břehu řeky Těrebly (v jejím povodí před 80 roky tábořil se svým oddílem také Jaroslav Foglar) za vesnicí Забрід. Pod stromy na trávě otevírám svoji mobilní kancelář s notebookem a telefonem, ve kterém mám novou ukrajinskou SIM-kartu s číslem 00380960977649. Po půlnoci se průtok v řece několikanásobně zvyšuje, což znamená, že sem buď právě dorazila povodňová vlna z bouřek v horách nebo (pravděpoobněji) vodní elektrárna pod Koločavou začala vypouštět nadbytek vody po skončení večerní špičky. Snad nás to do rána neodnese.

7. den - pátek 3. srpna 2018

V páteknavštěvujeme v Koločavě pomník Ivana Olbrachta, bývalou stanici československého četnictva a vydáváme se taxíkem společně s Kubou a Nelou Čeňkovými, kteří se k nám pro dnešek přidali, do Synoviru. Navštěvujeme nejen jezero, ale také známé tábořiště Jaroslava Foglara z roku 1938. Totem, který jsme u před deseti roky postavili, je opřen o vedlejší smrk, protože od země uhnil, ale je na něm vlaječka a trošku záhadný vzkaz od Jíry Vodenky, který se tábora před 80 roky zúčastnil. Před soumrakem konečně zase sedláme kola a pokračujeme do průsmyku Prislop (944 m), kde nocujeme pod hvědnou oblohou.

Probouzíme se na břehu Těrebly a sušíme rosou zmoklé spacáky a prádlo. Přehrada Vilšany začala po půlnoci nečekaně vypouštět vodu a průtok řeky se řádově zvýšil, vlny dosáhly málem až k našemu tábořišti.
Probouzíme se na břehu Těrebly a sušíme rosou zmoklé spacáky a prádlo. Přehrada Vilšany začala po půlnoci nečekaně vypouštět vodu a průtok řeky se řádově zvýšil, vlny dosáhly málem až k našemu tábořišti.
Samy zakarpatské hory a údolí jsou lepší než ten nejdokonalejší hotel. Ta tam jsou vedra, vyschlé traviny a pot Panonské nížiny. Svěží karpatský vánek, čistá voda v potocích a šťavnatá tráva i stromy pohladí člověka na těle i na duši.
Samy zakarpatské hory a údolí jsou lepší než ten nejdokonalejší hotel. Ta tam jsou vedra, vyschlé traviny a pot Panonské nížiny. Svěží karpatský vánek, čistá voda v potocích a šťavnatá tráva i stromy pohladí člověka na těle i na duši.
Úzkokolejky vedly v dobách 1. Československé republiky na Zakarpatí téměř každým údolím. Jednou z výjímek byla Koločava, kde se dřevo dopravovalo plavením po řece. Je paradoxem, že právě zde ve skanzenu Stare selo našly útočiště vagóny a lokomotivy z mniha místních zrušených tratí. Provozovatelé zde dokonce vybudovali několik set metrů dlouhou zkušební trať, po které se lze svézt drezínou.
Úzkokolejky vedly v dobách 1. Československé republiky na Zakarpatí téměř každým údolím. Jednou z výjímek byla Koločava, kde se dřevo dopravovalo plavením po řece. Je paradoxem, že právě zde ve skanzenu Stare selo našly útočiště vagóny a lokomotivy z mniha místních zrušených tratí. Provozovatelé zde dokonce vybudovali několik set metrů dlouhou zkušební trať, po které se lze svézt drezínou.
Pomník Ivana Olbrachta je pomyslným centrem Koločavy. V roce 1938 řekl kolegu Foglarovi, ať jede na Zakarpatí kamkoliv, že je tam všude hezky. A měl pravdu.
Pomník Ivana Olbrachta je pomyslným centrem Koločavy. V roce 1938 řekl kolegu Foglarovi, ať jede na Zakarpatí kamkoliv, že je tam všude hezky. A měl pravdu.
Nikola Šuhaj se tu jmenuje Mykola Šuhaj. Taxikář, který nás vezl k totemu, se zase jmenoval Derbak.
Nikola Šuhaj se tu jmenuje Mykola Šuhaj. Taxikář, který nás vezl k totemu, se zase jmenoval Derbak.
Četnická stanice, ve které sídlili příslušníci, kteří šli Šuhajovi po krku, dnes souží jako česká hospoda. Za dveři tu mají velký banner, který informuje o Foglarově táboře na Synoviru v roce 1938. Připravil ho Slávek Janov z pražské pobočky SPJF. Po devíti letech jsem byl mírně rozčarován, když jsem zjistil, jak umenšil význm naší průkopnické výpravy v roce 2008 a vyzdvihl svoji o rok pozdější výpravu z roku 2009.
Četnická stanice, ve které sídlili příslušníci, kteří šli Šuhajovi po krku, dnes souží jako česká hospoda. Za dveři tu mají velký banner, který informuje o Foglarově táboře na Synoviru v roce 1938. Připravil ho Slávek Janov z pražské pobočky SPJF. Po devíti letech jsem byl mírně rozčarován, když jsem zjistil, jak umenšil význm naší průkopnické výpravy v roce 2008 a vyzdvihl svoji o rok pozdější výpravu z roku 2009.
Na samotném tábořišti, které leží zhruba o 15 km dále, je pak pozdrav od účastníka tábora Jiřího Vodenky - Jíry. Nazdar do daleké Prahy!
Na samotném tábořišti, které leží zhruba o 15 km dále, je pak pozdrav od účastníka tábora Jiřího Vodenky - Jíry. Nazdar do daleké Prahy!
Vypůjčuji si od Jíry jednu z dobových fotk, abych ukázal, jak vypadalo tábořiště před 80 roky.
Vypůjčuji si od Jíry jednu z dobových fotk, abych ukázal, jak vypadalo tábořiště před 80 roky.
A totéž místo dnes. Loučíme se, nasedáme na velocipédy a míříme ještě výše do hor. Na shledanou zítra, snad v Jssini!
A totéž místo dnes. Loučíme se, nasedáme na velocipédy a míříme ještě výše do hor. Na shledanou zítra, snad v Jssini!

8. den - sobota 4. srpna 2018

Protože náš čtvrteční a páteční výkon byl trošku slabší oproti oekávání, sobota byla ve znamení dohánění plánu - zvládáme 70 km v divokém (za)karpatském terénu a poslední a nejvyšší sedlo Okula s výškou 1194 m. Budík nás budí před osmou a hned sjíždíme náročným strmým sjezdem do Německé Mokré (dřívě Komsomolsk), odkud přes Ruskou Mokrou míříme po docela slušné silnici do Usť Čorné. Cestou míjíme několik rozestavěných vodních elektráren (si polské) společností Rener, cesta je púrašná a rozbitá, ale aspoň se tu něco staví. V Usť Čorné nacházíme zbytky úzkokolejky, která tu ještě před pár lety přecházela přes most, když jsme tu sjížděli na Pálavách Těresvu. Odsud začínáme stoupat podél řeky Turbat, nejprve údolím Lopuchivu a poté dlouhými opuštěnými údolími, kde není pakticky nic, jen nekonečné lesy. Osady z mapy zmizely, koleje lesních drážek jsou dávno vytrhány nebo strženy vodou a prázdné hájovny tlejí pod strmými horskými svahy. Nemáme čas ani na delší přestávku, dnes musíme dojet do Jasině! Díky změnám ve značení nakonec bloudíme vysoko v rozeklaných dolinách pod sedlem Okula, ale osud nám do cesty přivádí stejně ztraceného cyklistu Krzysztofa, se kterým nakonec společně nacházíme úplně novou, nikde nevyznačenou cestu do sedla. V pozdním odpoledni společně slavíme úspěch - vždyť nakonec moderní Polsko vzniklo taky v roce 1918. Pak už jen dlouhé bahnité sjezdy do údolí Černé Tisy, kde bahnem zastříkáme kola, vybavení i sebe a nakonec táhlý triumfální příjezd do jasini pod dohledem majestátní Hoverly, kdysi jedné z nejvyšších československých hor. Těsně po západu slunce přijíždíme do Jasini na náměstí - po více než týdenním putování jsme to dokázali. A zbývá nám den a noc na cestu domů - ale to už je docela jiný příběh.

Sjezd ze sedla Prislop do Německé Mokré byl zřejmě nejdrsnějším úsekem cesty. Strmá kamenitá a prašná cesta má místy sklon takový, že na kole nelze vůbec zastavit. Nevycházíme z údivu nad tím, že i sem se vyšplhají Ukrajinsci s vozy značky Žiguli.
Sjezd ze sedla Prislop do Německé Mokré byl zřejmě nejdrsnějším úsekem cesty. Strmá kamenitá a prašná cesta má místy sklon takový, že na kole nelze vůbec zastavit. Nevycházíme z údivu nad tím, že i sem se vyšplhají Ukrajinsci s vozy značky Žiguli.
Pozůstatek úzkokolejek ubývá. Provoz zde byl zsataven v 90. letech 20. století, od té doby mizí koleje jedna za druhou. V Usť Čorné jsemnašel už jen pár pražsců (koleje na mostě přes řeku Turbat jsou čerstvě vytrhány) a pár konstrukcé svařených z původních kolejniček dráhy. Tahle pochází z rakouského Grazu z roku 1883 - koleje tudy zřejmě vedly dávno před vznikem Československa.
Pozůstatek úzkokolejek ubývá. Provoz zde byl zsataven v 90. letech 20. století, od té doby mizí koleje jedna za druhou. V Usť Čorné jsemnašel už jen pár pražsců (koleje na mostě přes řeku Turbat jsou čerstvě vytrhány) a pár konstrukcé svařených z původních kolejniček dráhy. Tahle pochází z rakouského Grazu z roku 1883 - koleje tudy zřejmě vedly dávno před vznikem Československa.
Údolí řeky Turbat je dlouhé desítky kilometrů a prakticky úplně liduprázdné. Pěšky by nám trvalo jím projít několik dnů. Na kolech uháníme po prašných cestách rychle k cíli - sedlu Okula, za kterým se rozkládá poslední zakarpatské údolí - řeka Tisa a vytoužená Jasiňa.
Údolí řeky Turbat je dlouhé desítky kilometrů a prakticky úplně liduprázdné. Pěšky by nám trvalo jím projít několik dnů. Na kolech uháníme po prašných cestách rychle k cíli - sedlu Okula, za kterým se rozkládá poslední zakarpatské údolí - řeka Tisa a vytoužená Jasiňa.
Hájovna Turbat je jednou z mála staveb, které přečkaly do dnešních dnů. Lesníci tu mají komfortní ubytování, hodovní sál pro 40 lidí, velkou kuchyni, pokoje a veškeré vybavení. O víkendu jsou ale pryč a hlídá tu jen značně podroušený správce, který mě alespoň na zahradě hájovny ukazuje, kudy vedly do 80. let 20. století koleje úzkorozchodné trati.
Hájovna Turbat je jednou z mála staveb, které přečkaly do dnešních dnů. Lesníci tu mají komfortní ubytování, hodovní sál pro 40 lidí, velkou kuchyni, pokoje a veškeré vybavení. O víkendu jsou ale pryč a hlídá tu jen značně podroušený správce, který mě alespoň na zahradě hájovny ukazuje, kudy vedly do 80. let 20. století koleje úzkorozchodné trati.
V nejvyšší části údolí Turbatu se cesta komplikuje a začínáme mírně bloudit. Značky v mapě neodpovídají značkám v terénu, objevují se zde nové cesty, o kterých jsme dosud neměli tušení, že by mohly existovat.
V nejvyšší části údolí Turbatu se cesta komplikuje a začínáme mírně bloudit. Značky v mapě neodpovídají značkám v terénu, objevují se zde nové cesty, o kterých jsme dosud neměli tušení, že by mohly existovat.
Cesta do sedla Okula byla postavená letos na jaře. V papírové ani elektronické mapě není, ale společně s Krzysztofem se nám jí podařilo dopátrat a hlubokými lesy míříme po buldozerem rozryté cestě na nejvyšší bod naší cesty.
Cesta do sedla Okula byla postavená letos na jaře. V papírové ani elektronické mapě není, ale společně s Krzysztofem se nám jí podařilo dopátrat a hlubokými lesy míříme po buldozerem rozryté cestě na nejvyšší bod naší cesty.
V sedle Okula se fotíme společně s Krzysztofem z Varšavy, posledním účastníkem naší akce, který s námi putoval kus cesty od západu k východu. V pozadí nově zrekonstruovaná chata KČST z roku 1936.
V sedle Okula se fotíme společně s Krzysztofem z Varšavy, posledním účastníkem naší akce, který s námi putoval kus cesty od západu k východu. V pozadí nově zrekonstruovaná chata KČST z roku 1936.
Příjezd do Jasini s majestátním masivem Hoverly v pozadí. Dnešní nejvyšší hora Ukrajiny byly kdysi jedním z bodů na hranici Československa a Polska.
Příjezd do Jasini s majestátním masivem Hoverly v pozadí. Dnešní nejvyšší hora Ukrajiny byly kdysi jedním z bodů na hranici Československa a Polska.
Dokázali jsme to! Po osmi dnech putování a závěrečném náročném dni, kdy jsme v horském terénu ujeli na kolech 70 km, jsme v Jasini - druhdy nejvýchodnější obci ČSR.
Dokázali jsme to! Po osmi dnech putování a závěrečném náročném dni, kdy jsme v horském terénu ujeli na kolech 70 km, jsme v Jasini - druhdy nejvýchodnější obci ČSR.
Nádraží v Jasini a československá vlajka. V tutoc hvíli ještě netušíme, že zpáteční cesta bude rušná. Peážní trať přes Rumunsko je už léta mimo provoz a dostat se ze zapadlého koutu Zakarpatí vlakem bude náročný problém.
Nádraží v Jasini a československá vlajka. V tutoc hvíli ještě netušíme, že zpáteční cesta bude rušná. Peážní trať přes Rumunsko je už léta mimo provoz a dostat se ze zapadlého koutu Zakarpatí vlakem bude náročný problém.
Železniční stanice Ясіня (Jasiňa). Odtud jsme nastoupili zpáteční cestu rychlíkem do Rychiva a po čtyřhodinovém spánku opět 45 km na kole do Solotvina na další osobák druhého dne dopoledne.
Železniční stanice Ясіня (Jasiňa). Odtud jsme nastoupili zpáteční cestu rychlíkem do Rychiva a po čtyřhodinovém spánku opět 45 km na kole do Solotvina na další osobák druhého dne dopoledne.

Tabulka účastníků

Místo Čáp Rolf Sova Datel Sojka Ilič František a Vašek Alpín Bublina a Vítek Kawi a Přebral Winogovi ¥ Daniel Krokodýl Drobek Hanušovi Aleš Jirka Lukáš Ivan a klub TGM turisté z UH
Brno/Vyškov - Aš
Nejzápadnější bod ČR
Setkání v Chebu
Cheb - Plzeň
Přespání v Plzni
Plzeň - Lány - Praha
Setkání v Praze
Hřbitov v Poděbradech
Přespání v Liblicích
Liblice - Kouřim
Kouřim - Golčův Jeníkov
Golčův Jeníkov - Humpolec
Humpolec - Veverská Bítýška
Veverská Bítýška - Brno
Legiovlak v Břeclavi
Plavba po Baťově kanálu
Cesta na Slovensko, setkání v Bratislavě
Let Bratislava - Košice
Setkání v Košicích
Cesta Košice - Užhorod
Památník TGM v Užhorodě
Cesta Užhorod - Chust
Cesta Chust - Koločava

Zpět

Komentáře:

Jméno autora:
Email (nebude zveřejněn):
Komentář:
Sem napiš slovo Adamov:


Autor: BUFČas: 14. 8. 2018, 8:19
Tak jsem to s napětím podobným u čtení foglarovek dočetl do konce. Díky. Zdraví BUF

Autor: RolfČas: 11. 8. 2018, 21:39
Bylo to xapawo!!!

Autor: BUFČas: 5. 8. 2018, 19:49
Špicovej nápad a evidentně krásný letošní "Velký foglarovský vandr". Zdraví BUF



Stránka:

Náhodné foto:

Náhodné foto.


Místo: Blansko (CZ).

Datum: 15. 5. 2009

Poslední komentáře:

Autor: Fonioková Taťána
Text: Nejhodnější nádraží na světě.Vytratila jsem tam peněženku s 70 eury a různé karty.Za hodinku tam ještě byla.Moc děkuji.
Číst

Autor: BUF
Text: Tak jsem to s napětím podobným u čtení foglarovek dočetl do konce. Díky. Zdraví BUF
Číst

Autor: Vítězslav Dohnal
Text: Brno není české město,protože neleží v čechách ale na Moravě.Je tedy druhé největší město v České republice.Autor zřejmě podlehl čechistické propagandě centrálních sdělovacích prostředků.
Číst

Autor: Rolf
Text: Bylo to xapawo!!!
Číst

Autor: Helena
Text: Dovoluji si pochybovat o stáří domu z období po 2.svět.válce.Ta lodžie vypadá tak trochu secesně, starosvětsky, něco jako tančírna v Račím údolí...Řekla bych, že to byl dům místních dost bohatých lidí tak z přelomu 19.a 20.st.,kteří byli možná vyhnáni a pak tam bydlel kdovíkdo. Před 10 lety - občanská válka? Národnostní spory??
Číst