Vlakem do Toulouse a dál

Nápad vyrazit na některou z konferencí v západní Evropě vlakem jsem dostal poprvé na workshopu Evropské agentury pro životní prostředí v Kodani. Její členové ze Švédska si tehdy posteskli, že jim zaměstnavatel odmítá platit cestu letadlem, protože jde o neekologický způsob cestování, a tak se musí trápit celý den ve vlacích ze severu Švédska až do Kodaně. Trápit? Je opravdu cestování vlakem po Evropě o tolik horší než letadlem? Bude potřeba to vyzkoušet!

Příležitost se naskytla v červenci 2016, kdy jsem byl vyslán na konferenci International Congress on Environmental Modelling and Software ve francouzském Toulouse. Právě tak daleko, aby cesta přes čtyři až pět zemí byla již zajímavá, ale svojí délkou 26 hodin ještě přežitelná. Začal jsem proto plánovat, jak na to. Jakožto poučený laik v cestování vlakem přináším den po dni zážitky z přípravy a uskutečnění cesty, která pravděpodobně bude značně dobrodružná.

9. 6. 2016 12:30	Definitivně se rozhoduji pro cestu na konferenci do Toulouse vlakem. Můj plán se zdá všem kolegům i známým šílený a někteří mě od něj zrazují. Nedám se. Vyplňuji cestovní příkaz v informačním systému Masarykovy univerzity a snažím se zjistit očekávanou cenu jízdenky. Marně - web ČD vůbec nezná nádraží v Toulouse. Vyplňuji tedy částku 12000 Kč a doufám, že se do ní vejdu.
9. 6. 2016 13:10	Po další marné snaze zjistit cenu jízdenky na webech ČD a DB se obracím na infomail Českých drah s následujícím dotazem: Dotaz na infolinku ČD.
9. 6. 2016 13:11	Přichází odpověď od Českých drah. Robot píše, že se záležitostí budou zabývat hned, jak to bude možné. Skutečná odpověď na mail však dodnes nepřišla. Odpověď robota ČD.
9. 6. 2016 13:41	Můj cestovní plán byl nadřízenými kupodivu schválen bez připomínek. Rubikon je překročen.
13. 6. 2016 11:33	Zjišťuji, že kolegové z Brna letí do Toulouse z Vídně s jedním přestupem a cena zpáteční letenky mírně překračuje 7000 Kč.
20. 6. 2016 14:00	Známí a kolegové v práci mě přesvědčují, že v rámci naší soutěže, kdo dřív navštíví všechny státy v Evropě, bych neměl vynechat návštěvu Andorry a Monaka. nezbývá, než souhlasit a uvažovat o variantní trase zpáteční cesty.
23. 6. 2016 17:20	Odpověď od ČD stále nepřichází, proto se vydávám na brněnské hlavní nádraží s dotazem, kolik by stála cesta. Paní za okénkem v mezinárodní pokladně se při mém dotazu div, že nepokřižuje, a vzápětí pronese větu: „proč zrovna já?“. V následující čtvrthodině k nespokojenosti cestujících za mnou (naštěstí jsou zde dvě přepážky) zjišťuji, že paní je poněkud nekompetentní - po delším dohadování mně řekne orientační cenu bez rezervací, příplatků a částky za lůžko v nočním vlaku. Jedním směrem by mě cesta měla stát cca 8500 Kč, zpáteční 17000 Kč - hrubě přes rozpočet. Nakonec mě napadá spásná myšlenka - celoevropská síťová jízdenka InterRail. Zde je již paní sdílnější a potvrzuje mně, že za 7500 Kč můžu mít jízdenku, která platí libovolných 5 dnů v rámci patnáctidenního intervalu víceméně v celé Evropě (kromě Albánie, Ukrajiny, Běloruska a Ruska). To se zdá být jasnou volbou, ale s koupí ještě počkám.
8. 7. 2016 11:15	Po návratu z pracovního tábora na Muně definitivně vybírám spojení dne 9. 7. 2016 z Brna do Prahy, odtud nočním vlakem Euronight Kopernikus s lůžkem do Basileje a dále dvojicí TGV a jedním regionálním vlakem přes Lyon a Montpellier Saint-Roch do Toulouse, kde bych měl být v 18:14 - akorát, abych se ubytoval a stihl welcome drink ve 20:00.
8. 7. 2016 20:10	Večer vyrážím znovu na nádraží, abych si s jednodenním předstihem zakoupil jízdenku a povinné rezervace na EN a TGV vlaky. Jaké je moje překvapení, když mně (nyní výrazně mladší, milejší, hezčí a hlavně odborně na výši) paní za přepážkou sděluje, že všechny tři vlaky, které jsem si vybral, jsou již vyprodané. Přichází první větší překážka - nejen na Ukrajině se v létě 24 h před odjezdem už nedostanete do vlaku - v Rakousku, Švýcarsku a Francii je to stejný průšvih jako na Východě - dráhy neumí posilovat spoje, kapacita neodpovídá poptávce. Přesto je nutné mít místenku. S pomocí velice ochotné paní pokladní dávám dohromady alternativní spojení. Z Brna pojedu o 4 hodiny dříve a namísto tří přestupů jich absolvuji sedm (o to větší riziko ujetí spoje). Na lůžkový vlak můžu zapomenout, noc strávím v regionálních vlacích popojížděním mezi švýcarskými nádražími. Alespoň v Toulouse budu snad o 5 hodin dřív, abych se mohl v hotelu vyspat. Čeká mě trasa Brno - Wien - Sargans - Basel SBB - Olten - Bern - Geneve - Lyon - Toulouse. Rezervace je na jediné TGV do Toulouse a naštěstí je volná (248 Kč). K jízdence dostávám pěknou mapku hlavních železničních tratí v Evropě, stanice Sargans v ní ale není: Tak jsem nakonec utratil za jízdenku a rezervaci 7534 Kč (zatím). Zítra začnu „vytvářet svůj vlastní příběh“.
8. 7. 2016 22:11	Zjišťuji, že do Andorry nejezdí vlak.
8. 7. 2016 23:23	Peru, žehlím, stahuji do mobilu z webu mapy.cz podrobné mapy Rakouska, Německa, Švýcarska a Francie, hledám, kde leží Sargans, a přesouvám si na kartu peníze ze spořícího účtu. Ráno to vypukne.
9. 7. 2016 11:27	V Brně nastupuji do prvního vlaku, kterým je RailJet 73 Bedřich Smetana ČD/ÖBB. Na uvítanou hrají trylky z Vltavy, zpoždění na odjezdu činí 3 min. Místo k sezení nacházím okamžitě, vlak je zpola zaplněn, wi-fi funguje bezvadně, zásuvky jsou k dispozici. Mířím na nově dostavěné vídeňské hlavní nádraží, kde budu mít asi tři čtvrtě hodiny na přestup do vlaku směr Zürich. Z Brna vyjíždí rj73 opožděn o 3 minuty v 11:27. Můj první vlak na cestě napříč Evropou. Kvalita spojení je velmi dobrá. Informace na monitorech jsou v češtině a němčině. K dispozici je wi-fi i zásuvky, u některých sedadel stolky.
9. 7. 2016 12:01	V Břeclavi potkáváme neobvyklý vlak složený z maďarských a převážně ruských vozů s logem РЖД. Pravděpodobně jde o proslulý expres Nice - Moskva, je léto, Evropa je v pohybu.
9. 7. 2016 13:13	Po více než půlhodině stání v Břeclavi a Hohenau se konečně blížíme k Vídni. Zpoždění je natolik závažné, že další cesta podle plánu je ohrožena hned při prvním přestupu. Končím se psaním a balím, abych stihl přeběhnout na rj166 do Zürichu.
9. 7. 2016 13:30	Na hlavní nádraží přijíždíme 4 minuty před odjezdem rj166 do Zürichu. Naštěstí čeká přípoj u stejného nástupiště, takže stačí přeběhnout naproti. Vše hlásí personál ještě před zastavením německy a anglicky, čeština zmizela. Přebíhám nástupiště a vlak je beznadějně plný, volná místa jsou jen v první třídě. Procházím společně s italskou rodinou jeden vůz za druhým a průvodčí nám radí, ať ještě vyskočíme a přeběhneme do zadních vozů. Tam je kupodivu místa dost.
9. 7. 2016 13:40	Nastoupil jsem do špatného vlaku. Místo rj166 se po připojení k wi-fi (funguje dobře) objevuje na monitoru rj566. Nejprve se leknu, ale pak zjišťuji, že oba vlaky jedou spojené a na vině je průvodčí, který mě poslal dozadu. Mohutný čtrnáctivozový vlak se dělí na dvě soupravy až ve Feldkirchu v 19:44, mám tedy 6 hodin na to, abych se přesunul do přední části soupravy. Vyplňuji další řádek na jízdence InterRail a na chvíli spokojeně odpočívám. Zpoždění je (prozatím) zažehnáno.
9. 7. 2016 15:29	Mírně zvlněná krajina se mění, za oknem začínají být vidět impozantní hřebeny vzdálených Alp. Blížíme se k Salzburku. Za 23 minut budeme v Salzburku. Vlak je příjemně prázdný a když mně průvodčí radila, kde přestoupit do předních vozů, zjistil jsem, že ještě rozumím trošku německy. Bude se to hodit.
9. 7. 2016 16:28	V Trauensteinu se mně cosi nezdá a záhy zjišťuji, že nejsem v Rakousku, ale v Německu. Domy tu vypadají jinak a RailJety ÖBB si tudy zkracují cestu po peážní trati z Rakouska do Rakouska. Nečekaně tedy mám na své cestě o jednu zemi víc.
9. 7. 2016 18:00	Stojíme před Telfsem a čekáme na vjezd do stanice. Poprvé vidím na horách sníh. U kolejí stojí kaplička zasvěcená svatému Janu Nepomuckému (Johannes von Nepomuk). Před Telfsem vjíždíme do pořádných hor. I přes špinavé sklo v okně je vidět, že na začátku července zde na hřebenech ještě leží sníh. Hranice se Švýcarskem se blíží.
9. 7. 2016 18:45	Zastavujeme ve stanici Landeck-Zams a já vzpomínám, jak jsem sem přijeli přesně před 12 roky a 6 dny s Ďáblem a Stopařem, abychom dobyli svoji první třítisícovku - Parseierspitze. Že se nám to tehdy nepodařilo, je dnes už známou historkou. 3. července 2004. Se Stopařem a Ďáblem jsme se právě vzdali závěrečné fáze nebezpečného výstupu po ledovci na vrchol Parseierspitze, který se svojí výškou 3036 m měl být naší první třítisícovkou. Dnes projíždím údolím po trati v pozadí.
9. 7. 2016 19:57	Další netušená země na cestě - vlak mezi Rakouskem a Švýcarskem projíždí cca 9 km dlouhý usek skrze Lichtenštejnsko. Také zde vzpomínám na návštěvu před 12 roky a koupání v Rýnu, ve kterém je letos mnohem méně vody. Celkem tedy pojedu přes 6 zemí: Česko - Rakousko - Německo - Lichtenštejnsko - Švýcarsko a Francii. V Lichtenštejnsku dálkové vlaky vůbec nezastavují, proto se mně povedla za jízdy pouze rozmazaná momentka hlavního nádraží v knížectví.
9. 7. 2016 20:10	Ve 20:10 vjíždíme přes řeku Rýn do Švýcarska. Jsem zde poprvé a do seznamu si tak zapisuji 56. navštívenou zemi.
9. 7. 2016 20:27	Ve stanici Sargans trošku zmatkuji. Náš rj166 přijíždí se čtyřminutovým zpožděním, na pžestup je zde 5 minut. Takže vybíhám z vlaku, abych stihl ICE1258 do Basileje, ale v podchodu nemůžu uvedený vlak najít. Nakonec ho nacházím s cílovou stanicí Zürich - Basel, což mě zmate a na chvíli si myslím, že je opět spojený s vlakem, ze kterého jsem vystoupil. Běžím tedy zpět na nástupiště, ale průvodčí mě přesvědčuje, že opravdu jede jen do Zurichu. Vracím se tedy do podchodu, znovu kontroluji číslo nástupiště a nacházím správný vlak, který ještě chvíli čeká. Starší souprava ICE z Německa nedisponuje wi-fi internetem a zásuvky jsou jen u některých sedadel. Navíc je docela plný, takže se k elektřině dostávám až v Zurichu. Poslední paprsky osvětlují pobřeží Curyšského jezera. Voda je průzračná, na břehu spousty plavců, restaurace, pláže kultivované i přírodní a železnice prakticky skoro na břehu.
9. 7. 2016 22:30	Vlak ICE1258 přijíždí do Basileje, kde mám konečně asi hodinu a půl pauzu. Mířím do města, které v teplém letním počasí žije čilým nočním životem. Město je pěkné, ale není přeplněné turisty, hodně se tu jezdí na kole, ulice brázdí úzkokolejné tramvaje a pod tím vším protéká pod kamennými mosty strašidelně rychlý a temný Rýn. O půl desáté večer vyrážím na devadesátiminutovou prohlídku Basileje. Při pohledu zpět vidím velkolepou staniční budovu nádraží švýcarských drah (v těsném sousedství leží nádraží francouzských drah a na severu německých).
10. 7. 2016 00:02	Návštěvu Basileje zakončuji jízdou tramvají č. 2 ze zastávky Wettsteinplatz na nádraží SBB. Jízdenka stojí 2,20 CHF a přijíždím akorát, abych stihl vlak IR2347 do Oltenu. Po nástupu bohužel sčítám první ztráty - na tašce na notebook praskla přezka a v předchozím vlaku jsem zapomněl nabíječku a propojovací kabel k mobilu. To znamená problém - nebude možné mobil nabít a tedy musím omezit používání GPS a wi-fi v mobilu. Rudá radnice basilejská.
10. 7. 2016 00:35	Vlak IR2347 je složen ze zasloužilých osobních vozů. Nejsou moc čisté, o internetu se tu nedá mluvit, ale aspoň nabízí zásuvky (ty jsou mně teď k ničemu). Naopak IC842, na který přestupuji bez problémů v Oltenu je složen z příjemných patrových vozů 1. i 2. třídy. Nasedám do horního patra a na chvíli usínám, abych se probral těsně před příjezdem do Bernu. Z reporduktorů se poprvé kromě němčiny ozývá také francouzština.
10. 7. 2016 01:10	Přepadá mě intenzivní únava. V Bernu mám čas přesně 3 hodiny a 57 minut od 1:02 do 4:59. Tuším, že ve městě velikosti Plzně budu hledat místo u nádraží, kde bych si mohl rozložit celtu, jen stěží. O to větší je moje překvapení, když nacházím kousek od nádraží v parku Kleine Schanze dřevěná lehátka jako dělaná k přespání. Je jich tam asi 6, z toho 5 obsazených společensky unavenými mladíky a bezdomovci, ale poslední jako by na mě čekalo. Něco podobného jsem zažil naposledy v New Yorku na břehu řeky Hudson - paráda. Lehám si na batoh, přikrývám se celtou (kterou jsem si prozřetelně vzal) a téměř okamžitě usínám.
10. 7. 2016 03:19	Budí mě skupinka čtyř policistů, kteří se zajímají o moji identitu. Když jim vysvětluji, že jsem Čech a jedu do Toulouse na konferenci, kupodivu se ani moc nediví a omlouvají se mně, že prý můžu dál spát. Několik osob z mého okolí urychleně mizí, ale dva sousední nocležníci, které jsem považoval za bezdomovce, zůstávají chyceni v síti. Snaží se sice tvrdit, že jsou rodilí Švýcaři, ale chatrná němčina se policistům nezdá. Nakonec jednomu začne z mobilu vyzpěvovat muezín a z obou se vyloupnou uprchlíci z Afghánistánu. Policisté je na místě zadrží a vyslýchají, o dalším spaní v nepříjemné atmosféře nemůže být řeči. Vyrážím proto raději na prohlídku města.
10. 7. 2016 04:48	Bern není moc hezké město. Nakonec stojím na úžasně vysokém mostě nad řekou, loupu pistácie za sáčku a skořápky házím do temnoty pod sebou, kde jen slyším a tuším divoký proud řeky Aary. Velkým obloukem se vracím skrze to, co snad kdysi bývalo centrem města k nádraží. je tu internet, tak můžu zveřejnit další zápisky. Po nástupišti běhají čtyřcentimetroví švábi, takže se bojím si sednout na lavičku, aby mně nevlezli do sandálů. Všude po nádraží se potulují podivné skupinky potetovaných borců všech barev pleti, pouští z mobilu hlučnou hudbu, kopou do věcí a celkově činí prostředí dost nepříjemným. Nádraží v Bernu přívětivostí neoplývá. Budovu si snadno spletete se supermarketem (viz nádraží v Tbilisi), ve stanici je tma, odpadky, povykující skupinky a obří švábi lezoucí po nástupištích.
10. 7. 2016 04:59	Vlak IR504, kterým pojedu do Ženevy, přijíždí s předstihem, aspoň utečů švábům. Pomalu se plní a potvrzuje se mně hypotéza, že lidi v západní Evropě jsou ve vlacích strašně hluční. U nás je ve vlaku většinou ticho, relativní klid. Tady ve všech vlacích pořád někdo křičí, zpívá, pouští hudbu, pokřikuje, recituje a hlučí, že na nějaký odpočinek nemůže být pomyšlení.
10. 7. 2016 06:48	Do Ženevy přijíždíme včas, i hluk se postupně uklidňuje. V ulicích je ještě tma, ale na Ženevské jezero, které začíná asi 200 m před nádražím už svítí ostré sluneční paprsky nedělního slunce. Krátká procházka po městě během půl hodiny na protažení svalů a v 7:30 procházím složitou celnicí (nicméně bez kontroly), nasedám do obstarožního francouzského vlaku TER96556, ve kterém dávám sbohem Švýcarsku. Vagóny jsou špinavé, tři ze čtyř záchodů v poruše, elektřina a wi-fi neexistují. Aspoň funguje klimatizace, venku začíná žhavé peklo. Rozloučení se Švýcarskem nad hladinou Ženevského jezera. Kde, že to podepisovali ty konvence?
10. 7. 2016 09:36	Poslední přestup na cestě je v Lyonu do TGV6813, na který mně v Brně vystavili rezervaci (vůz 8, sedadlo 123). Dvoupatrová souprava TGV Duplex čeká poslušně na nástupišti, ale před dveřmi vozu č. 8 je chumel asi dvaceti lidí, kteří rokují a mávají rukama. Ve dveřích stojí tři zřízenci ve výstražných vestách - vysvětluji si tedy stav tak, že ve vagónu ještě probíhá údržba a mám počkat venku. Během minuty do odjezdu si jdu vlak ještě zepředu vyfotit a stále čekám, kdy začnou lidi nastupovat. Že není něco v pořádku, pochopím až ve chvíli, kdy zazní píšťalka, ale houf se nehne a místo toho začne mávat do oken vlaku. Jsou to rodiče, kteří doprovází děti na tábor a teď jim mávají. Rozbíhám se a naskakuji ve chvíli, kdy už se dveře zavírají. Polední průšvih je zažehnán. Soupravy TGV Duplex se vyráběly mezi roky 1995 a 2009. Dosahují rychlosti 320 km/h a mají 545 míst k sezení. Rezervace na trasu Lyon Part Dieu - Toulouse Matabiau k jízdence Interrail Pass global mě stála 248 Kč.
10. 7. 2016 13:45	Souprava je pohodlná, diponuje zásuvkami, ale wi-fi jsem hledal marně. Přece jen už jde o starší vozidla. Kupodivu se v plném vagónu dostávám sám ke čtyřsedadlu u stolečku a teprve po cestě nastupují spolucestující - černošští sourozenci a turista, co míří do Pyrenejí. Po 26 hodinách ve vlaku se však začíná projevovat únava. Místa není kolem sedadla moc, opěrka na hlavu marná, takže mě bolí za krkem. Přestože klimatizace funguje dobře, přes skla pálí slunko na kůži a v průběhu cesty dostávám křeč do nohy. Protáhnout se ale není kde. Snažím se zaspat cestu jednotvárnou zemědělskou krajinou, kde jedinou větší zajímavostí po cestě je nádherné středověké opevnění města Carcasone. Ve 13:45, přesně podle jízdního řádu, zastavuje naše TGV ve stanici Toulouse Matabiau a já jsem tak úspěšně v cíli. Jsem v cíli! Hlavní nádraží Matabiau v Toulouse mě přivítalo ve 13:45. Zkouška ukázala, že cestovat vlaky po Evropě se dá.
10. 7. 2016 14:45	Ubytování v příjemném malém hotelu svaté Kláry kousek od nádraží (přes Stalingradskou ulici, kde na mě mávají černé holky) je bez problémů, konečně bude příležitost si na chvíli odpočinout. Celkem jsem jel 26 hodin a 21 minut, 8 vlaky přes 6 zemí - největší zpoždění (asi 48 minut) jsem zažil mezi Břeclaví a Hohenau, asi 18 minut jsme nabrali i v okolí Salzburku, naopak ve Švýcarsku činilo maximální zpoždění 4 minuty, ve Francii žádné. Kromě českých a rakouských (resp. maďarských) RailJetů je připojení k internetu přes wi-fi mizerné. V německých ICE funguje jen v Německu, TGV a vlaky nižších kategorií je nenabízí vůbec. Švýcaři mají všechna větší nádraží pokrytá wi-fi zdarma, ve Francii jen některá. Zásuvky jsou dnes už téměř ve všech vlacích. Orientace byla veskrze příjemná, byť některé ostré přestupy sváděly ke zmatkování. Celkový výsledek mého průzkumu tedy zní: cestování vlakem přes více zemí v Evropě je možné bez větších problémů, zejména pokud si zamluvíte rezervace alespoň týden předem. Už se těším na zpáteční cestu, kterou hodlám vést po úplně jiné trase. Ve psaní článku budu pokračovat - včetně odbočky do Andorry a zpáteční cesty buď přes Monako nebo Lucembursko.
10. 7. 2016 18:01	Hotel svaté Kláry se nachází na náměstí Mikuláše Bakaláře (místního architekta z 15. století), v srdci spletitých tolouských uliček. Místní lidé staví své domy z úzkých a plochých červených cihel, ať už jde o středověké památky nebo nejnovější stavby. Většinou jde o dvou- až třípatrové domky, mezi kterými se během pár minut ztratíte. Pomoci mohou odlévané litinové tabulky s názvy ulic, které jsou tu občas dvojjazyčně. Hotel St Claire na náměstíčku Nicholase Bacheliera a krásná francouzská cyklistka na vypůjčeném městském kole.
10. 7. 2016 20:00	Město je pěkné, na české poměry nebývale živé (restauracemi se zahrádkami, obchůdky, vodotrysky, žebráky, skůtristy a performery je poněkud přecpáno), ale řeka Garona, která tudy protéká, je hnijící zelenou smrdutou bažinou. Přesto se v puchu na nábřeží opalují a ve stínu klábocí stovky lidí. Do bublající vody se ale neodváží nikdo. Na druhé straně centra začíná ve 20:00 welcome party konference iEMSs 2016, na kterou jsem přijel. Setkávám se s prof. Hřebíčkem, Ing. Schimakem i kolegy doktorandy Faldíkem a Nešetřilem a společně ochutnáváme místní speciality a sledujeme na plátně první poločas utkání. Poté mířím do hotelu chystat prezentaci na úterý, jásot portugalských fanoušků z protější vietnamské restaurace je ale posledním hlukem, po porážce Francie nastává pod okny ponuré ticho. Součástí nedělní welcome party na konferenci byl přímý přenos finálového utkání mistrovství Evropy mezi Portugalskem a Francií. Když místní tým v prodloužení prohrál, atmosféra v ulicích by se dala krájet.
11. 7. 2016 06:45	Konference iEMSs 2016 začíná na vysoké škole elektroniky, elektrotrechniky, informatiky, hydrauliky a telekomunikací již v 8:00, tedy vstáváme brzy a po snídani trávíme celý den střídavě přednáškami na škole, diskuzemi a já přípravou prezentace na zítřek. Kromě ranního deště je den ospale jednotvárný, večerní exkurze na radnici se neúčastním a jdu do hotelu pracovat.
11. 7. 2016 20:00	Po večeři v pravé francouzské restauraci včetně krásných číšnic začínám konečně pořádně pracovat na zítřejší prezentaci. Přes noc, když všechno ztichne, to jde nejlépe od ruky.
12. 7. 2016 11:30	Dovolím si prezentaci označit za velice úspěšnou, nejen, že jsem nezpůsobil příliš anglických záseků a dobře jsem řeč načasoval. Zejména slibný je kontakt z následné diskuze na paní doktorku Gerlinde Knetschovou, která se specializuje na PCDD a stojí za projektem evropského repozitáře (meta)dat z environmentálního monitoringu IPCHEM.
12. 7. 2016 13:11	Mám plán zpáteční cesty ve čtvrtek. Po úspěchu cesty sem osmi vlaky mně otrnulo a naplánoval jsem si cestu rovnou 11 vlaky přes Monako a Itálii. Vše v ceně úžasné pětidenní jízdenky InterRail global pass. Jízdní řád mé zpáteční cesty přes Francii, Monako, Itálii a Rakousko. Vlaků je nyní jedenáct, ale přestupy nejsou tak ostré. Po poledni jsem na nádraží dokonce sehnal rezervaci (za 18 €) na vlak IC4655. To bude jízda!
12. 7. 2016 13:36	Od rána prší, ale program konference je nabitý. V úterý běží přednášky v podobě 15 minut výklad + 5 minut diskuze od 8:30 do 18:10. Oběd se opět nese ve francouzském stylu - malé nádobky, asi jako otevřené konzervy od paštiky a v nich paštika. Případně nasekané maso, salát nebo jiné dobrotiny. Kousky tuhého chleba a to vše ve stoje v přeplněné místnosti. Využívám volné chvíle a jdu si koupit kabel k mobilu, který jsem zapomněl ve vlaku do Bernu. Stojí sice 10 €, ale radost mně zlepšuje, že vzápětí nacházím na chodníku deštěm promočenou padesátieurovku. Typické uličky toulouské.
12. 7. 2016 14:17	Program je složen z bloků o 4 až 6 přednáškách, které připravili odborníci na environmentální modelování z celého světa. Nejvzdálenější jsou z Nového Zélandu, nejbližší bydlí doslova za rohem. Celkem odhadujeme účast na asi 300 lidí z celkového počtu více než 1000 autorů, kteří svoje práce původně zaslali. Slečna Gaelle Faivre z Austrálie právě ukazuje, jak na Griffithově univerzitě modelují výšku nebezpečné přílivové vlny způsobené tropickými bouřemi.
12. 7. 2016 20:07	Večer opět míříme do někeré z blízkých restaurací. Hledat opravdu není zapotřebí, ve vzdálenosti cca 3 minuty chůze od hotelu je jich nejméně deset. Přímo naproti indočínská (víceméně vietnamská) kuchyně, za rohem indická restaurace Goa (pojmenovaná stejně jako ta za rohem u nás v Brně), ještě jedna indická, francouzská, opodál italská a pak několik nedefinovatelných. Nakonec končíme v japonské restauraci, kde v rácmi menu dostáváme 6 chodů složených ze syrového masa, rýže, chaluh, krevet, křenu, zázvoru, omáček a horké polévky na závěr.
13. 7. 2016 12:18	Kromě jiného společenského programu jsme ve středu stihli také návštěvu horského ministátu Andorry. Pro středoevropana neuvěřitelně zajímavé území tprí invazí turistů a nevyhnutelně vyvolává smíšené zážitky. O těch, jakož i o celé zemi, se rozepíšu později v samostatné reportáži. Andorra je směsicí krásných hor a divoké přírody s přebujelou civilizací v podobě přelidněných luxusních městeček v údolích a nad ně vedoucích lanovek.
14. 7. 2016 7:37	Po čtyřech dnech opouštím příjemný hotel svaté Kláry a mířím na rychlou prohlídku zase již osluněného Toulouse. V jejím závěru zamířím na nádraží a zahájím fenomenální zpáteční cestu přes 5 zemí s 10 přestupy. O jejím průběhu se pokusím opět podrobně informovat.
14.7.2016 8:00	Po snídani ještě uklízím pokoj a vyrážím zhruba v 8 hodin, abych měl asi 100 minut čas na prohlídku Toulouse. Mám tedy chvíli vrátit se i ke včerejším fotkám z gala dinneru, kdy nás organizátoři konference pozvali na skutečně excelentní večeři do muzea letectví v Toulouse. Zážitek byl proto dvojnásobný. Concorde je pravděpodobně nejcennějším exponátem muzea. Vystaveny jsou zde hned dva. V muzeu však nejsou pouze letadla francouzské (případně britské a španělské) provenience. Prohlédnout si zde můžete např. Mig-15. Neblaze proslulý Messerschmitt Bf 109-E dal přeneseně jméno nejmodernější lokomotivě z plzeňské (kyperské) Škodovky. Pan profesor Hřebíček a proudový motor.
14.7.2016 8:34	Tolouse má docela hezké staré město, které jsem již zběžně prozkoumal v neděli. Protože nikde v okolní rovině nejsou ložiska kvalitního kamene, je většina staveb z cihel. Jde ale o krásnou ukázku, že i v krajině, která mnoho dobrého nenabízí, lze vystavět úžasné město se spletitou sítí ulic a zákoutími, která nemají daleko k nejhlubším Stínadlům. Hlavní pýchou Tolouse je Nový most (Pont Neuf), postavený mezi roky 1544 a 1614. Je tedy o více než 200 let mladší než slavný pražský Karlův most. Některé názvy toulouských ulic by u nás pravděpodobně neprošly. Že povede náš IC4655 nějaký zajímavý stroj, jsem tušil. Ale, že to bude druhá nejškaredší lokomotiva na světě, to jsem nečekal.
14.7.2016 9:49	Prvním vlakem na mojí desetipřestupové zpáteční cestě je IC4655 - je to také jediný vlak na který potřebuji místenku. Přestože je dnes ve Francii státní svátek (a zítra si všichni berou dovolenou), není vlak zvlášť přeplněn, což je příjemné. Internet tu není, ale postupně se dostávám na místo k oknu, kde můžu alespoň dohnat spánkový deficit po gala dinneru. Vedle mě se střídají různí cestující, ale já mířím až do konečné stanice. Klimatizovaný vlak jede zcela přesně podle jízdního řádu a nebýt toho, že jsme v Marseille před nádražím svatého Karla ztratili 5 minut čekáním na vjezdu, zasloužily by SNCF pochvalu.
14.7.2016 14:03	36 minut v Marseille mně nestačí, abych doše k moři, ale aspoň se vydávám na malý okruh kolem nádraží, který je dost dlouhý na to, abych zjistil, že tady mají nejškaredší tramvaje na světě, u nádraží feťáckou uličku plnou prázdných ampulek a použitých stříkaček a impozantní schodiště se secesním litinovým mobiliářem. Marseille se rozkládá na skalnatém pobřeží. Odtud vyplouval Pavel Holan v knize J. M. Trosky Vládce mořských hlubin se svojí technicky dokonalou ponorkou. Secesní nádražní schodiště je skutečně impozantní branou mezi městem a železnicí, navíc s bytostně francouzským výrazem. V Marseille jezdí od roku 2007 opět tramvaje. Dokonce nejškaredší tramvaje světa (Bombardier Flexity Outlook ve speciální designové úpravě typu C). Mám dojem, že mě to chce sežrat.
14.7.2016 14:03	Možná je dlouhá až moc. Když přicházím 5 minut před odjezdem vlaku zpět na nádraží, zjišťuji, že nevím, odkud jede vlak. Jako ve většině francouzských stanic, mají i tady jednotlivé koleje označené písmeny. Ve staré budově jsou A až H, pak asi ještě I, J, K, na druhé straně vidím X, Y, Z, po řadě rozhodně nejdou. Jenže můj vlak odjíždí z koleje „3“. Nechápu, co to má znamenat, běžím proto přes celou halu ke stánku s nápisem informace, ten je ale zavřený. Jsem uprostřed obří staniční budovy bezradný. Zbývají 3 minuty. Pokud teď nezvolím správnou strategii, ujede mně vlak do Nice a celá cesta se zhroutí. Musím se uklidnit, uvažovat, mám jeden pokus. Číslovaná nástupiště autobusů - nemám jet nakonec autobusem SNCF? Ne, zavrhuji to - kód v řádu říká, že jde o vlak TER. Kasy - dlouhé fronty, to nestihnu, stejně neumí anglicky. Voie tres? Ne, na komunikaci není čas. Volím metodu rychlého přesunu budovou a hledám tabule s šipkami. Náhoda stojí při mě, je to sice na úplně nejvzdálenějším konci nádraží, kde už nevyzbyly pro koleje žádná písmenka, ale když se malinko proběhnu, vlak přesně stíhám.
14.7.2016 14:03	Vlak TER17487 je složen ze starších vozů. Tentokrát bez zásuvek a klimatizace (o wi-fi ve Francii už ani nesním). Jak začíná svítit slunko, je stále větší vedro a otevřít jde jen pětina každého třetího okna. Dokud vystačí baterie, upravuju fotky, ale asi po hodině počítač umírá, tak se snažím aspoň fotit z okna zajímavá místa okolo trati. Občas je vidět moře, krajina se začíná měnit. Pahorky na pobřeží, ke ketrému se přibližujeme a vzdalujeme, domky s prejzovými střechami a vinice. Kdyby se tu ještě objevily olivy, připomíná krajina střední Itálii. Před Nice projíždí vlak přímo po břehu moře. Kromě luxusních vilek a hotelů jsou tu překvapivě i úseky volného skalnatého pobřeží, kde se koupou nahatí plavci. V Cannes, kde se pořádá nejslavnější evropský filmový festival, jsou z vlaku vidět luxusní parky a zámečky, ale také paneláky s miniaturními byty, kde si obyvatelé věší horská kola z vnější strany balkónů.
14.7.2016 14:31	Vlak TER17487 je složen ze straších vozů. Tentokrát bez zásuvek a klimatizace (o wi-fi ve Francii už ani nesním). Jak začíná svítit slunko, je stále větší vedro a otevřít jde jen pětina každého třetího okna. Dokud vystačí baterie, upravuju fotky, ale asi po hodině počítač umírá, tak se snažím aspoň fotit z okna zajímavá místa okolo trati. Občas je vidět moře, krajina se začíná měnit. Pahorky na pobřeží, ke ketrému se přibližujeme a vzdalujeme, domky s prejzovými střechami a vinice. Kdyby se tu ještě objevily olivy, připomíná krajina střední Itálii. Před Nice projíždí vlak přímo po břehu moře. Kromě luxusních vilek a hotelů jsou tu překvapivě i úseky volného skalnatého pobřeží, kde se koupou nahatí plavci. V Cannes, kde se pořádá nejslavnější evropský filmový festival, jsou z vlaku vidět luxusní parky a zámečky, ale také paneláky s miniaturními byty, kde si obyvatelé věší horská kola z vnější strany balkónů. Jeden z mnoha pohledů na pobřeží Francouzské riviéry v okolí Cannes. Loď Brilliance of the Seas byla na vodu spuštěna v roce 1998 a střídavě jezdí v Karibiku, Skandinávii a Středozemí. Registrována je na Bahamách. Vlakem TER81129 jsem vjel do Monaka, které nemá vlastní drážní společnost a železniční dopravu v něm zajišťují francouzské dráhy SNCF. Příslušné jednotky mají alespoň na dveřích znak a iniciály monackého knížectví. Pět hodin na to zaútočili ve městě teroristé.
14.7.2016 17:21	Dalším vlakem bych měl vyjet z Francie a dostat se svého do 58. státu, nejmenšího v Evropě - monackého knížectví. Podle výpočtu bych měl mít v Monaku na prohlídku 19 minut, ale jako naschvál je právě vlak TER81129 do Mentonu (jede po koleji hned za naším vlakem do Nice) 10 minut opožděn. Znamená to, že na přestup i prohlídku Monaka budu mít dohromady 9 minut. Mohlo by se to zdát málo, na druhou stranu je třeba uznat, že kdybych stejně pečlivě chtěl prozkoumat třeba Andorru, trvalo by to 35 hodin, v případě celé Itálie 2,5 roku a pokud bych se chtěl věnovat stejně pečlivě Rusku, strávím tam 145 let. O takovém člověku už by se dalo říct, že zná danou zemi docela dobře - a nakonec je pravda, že i během těch 9 minut se Monako pravděpodobně stalo zemí, ze které jsem v životě viděl její největší část. Monte Carlo je pouze názvem čtvrti ve městském státě složeném z jediného města Monaco-Ville. Snad ze všech domů je zde vidět na moře. Kostelík v soutěsce pod nádražím v Monaku je zasvěcen svaté Dévotě, poněkud méně známé světici, která nejspíš ani neexistovala (jde patrně o svatou Julii, která byla vlivem špatného překladu slova „devota“, tj. oddaná (bohu) považována za jinou osobu). Celé nádraží se ukrývá v tunelu, který se v jediném bodě na dně hluboké soutěsky prolamuje až na povrch. Tam je vybudován monumentální vchod. Disponuje trojicí dopravních kolejí, ale chybí mu nákladová rampa.
14.7.2016 18:23	Z Monaka vlak vjede opět do Francie, aby po několika kilometrech tuto zemi definitivně opustil a zamířil do Itálie. Na hranici v křoví u kolejí dřepí pod nakřivo postaveným slunečníkem společně italský a francouzský pohraničník, vlak ale ani nepřibrzdí a uvnitř se žádná prohlídka nekoná. Za chvíli vystupuji z vlaku TER86055 ve Ventimiglii a s úlevou si uvědomuji, že jsem se konečně vysvobodil ze zajetí francouzštiny. Italština je přece jenom o kus srozumitelnější. Městečko Ventimiglia se krčí pod strmými svahy a pobřežními skalisky. Stará část oplývá romantickými uličkami, v nové mě překvapují trolejbusové dráty, ale na samotný trolejbus čekám marně. Alespoň si během 39 minut, které mám na přestup, zajdu k moři a chvíli se brouzdám příbojem a pozoruji slunce sklánějící se k západu. Ventimiglia je menší město na hranicích Francie a Itálie. Za setmění jsem se tu během přestupu stihl opláchnout v moři. S touto krasavicí jsem od francouzských hranic dojel před půlnocí až do Milána.
14.7.2016 19:02	Přiznám se, že po chabé zkušenosti s francouzskými regionálními vlaky jsem od EC35147 z Ventimiglie do Milána moc nečekal. Ale překvapení bylo veskrze příjemné. Odjezd včas, velmi příjemné, klimatizované vozy, dost místa k sezení, zásuvky, stolky, prostě nádhera pro čtyřhodinovou večerní cestu na Milano Centrale. Tedy jen do chvíkle, kdy přichází průvodčí a sděluje mně, že moje jízdenka na tento typ vlaku neplatí. Potřebuji rezervaci, přesto, že ve vytištěném spojení na webech SNCF ani DB o něm nebyla ani zmínka. Průvodčí umí pěkně anglicky a vysvětluje mně ve zkratce, že mě to přijde draho. Musím si koupit nejen rezervaci, ale i novou jízdenku na celou trasu Ventimiglia - Milano. Odhaduji cenu na 100 €, nicméně průvodčí mě ujišťuje, že se vrátí a mizí ve vedlejším voze. Zatím se hodinu neobjevil, tak čekám, co bude dál.
14.7.2016 20:19	Jsme ve Finale. Průvodčí se neukazuje, když mu to vydrží ještě 125 minut, bude krize zažehnána. Před jednou z pětipatrových bytovek stojí sanitka s blikajícím majákem a mladá paní cosi vysvětluje a divoce gestikuluje, za chvíli přijíždí hasiči. Na opačné straně se nad mořem stmívá a pobřeží zdobí stovky bílých domků, palmy, tůje, za tratí šplhá do kopce hřbitov s hroby rozesetými na skalních terasách a římsách. Ve voze pobíhají indické děti a mluví chvíli italsky a chvíli nějakým neznámým jazykem z dálného východu. Večer má atmosféru, ale já myslím na (zatím) třicet obětí včerejší srážky vlaků na jihu Itálie. Snad budeme mít víc štěstí.
14.7.2016 20:40	Tak mě to přišlo draho. Průvodčí přišel a ízdenka s rezervací stála 47 €. Poté, co jsme přijeli do Janova a odpojili nám lokomotivu, vlak poteměl. Lidé instinktivně ztichli, poznenáhlu se spustil déšť a oblohu kdesi vysoko nad námi, nade všemi zdmi, mosty a budovami, pod kterými je janpovské nádraží principo jako utopené, přeťal blesk s mohutným rachotem. Děti se polekaly. Zanedlouho se ale vlak zase rozsvítil, přišel nový průvodčí a rotzjeli jsme se směrem na sever. Definitivně opouštím moře a mířím v prudkém lijáku do Milána. Začínám chápat, jak se cítí Drobek s Očihim, Voltou a Vítkem, kteří se už dva dny marně snaží na Brzkově postavit v dešti tábor. Idylka končí, blíží se nepříjemná noc.
14.7.2016 23:45	Nádraží v Milánu je nejmonumentálnější stavbou svého druhu, jakou jsem kdy viděl. Překonává i Pensylvánské nádraží v New Yorku. Tři haly postupně přecházející z interiéru ve volnou plochu náměstí, pořádek, klid a dokonce (registrací podmíněné) wi-fi. Půl hodiny bojuji s připojením, abych nakonec načetl alespoň část fotek a po půlnoci nastoupil do posledního vlaku před noční pauzou: R2085 do Verony. Všechny restaurace jsou zavřené, tak si aspoň na nástupišti v automatu dávám dva sendviče. Tak impozantní nádraží jako v Milánu, se vidí málokdy. O půlnoci jsou však žel všechny podniky zavřené. Přesto se tu člověk necítí nebezpečně (jako třeba v Neapoli).
15.7.2016 02:29	O půl třetí ráno jsme ve Veroně. Déšť ustal, po obloze se ještě sem tam honí blesky, ale už taky vykukují hvězdy. Verone leží v rovině pod horami, dalším vlakem ráno v 7:50 se pokusím překročit Alpy. Asi tady na něj čeká víc lidí, nádraží je doslova obležené spoustou lidí od typických bezdomovců, přes turisty až po velmi dobře oblečené starší páry. Nechce se mně ale spát na nástupišti ani v podchodu, jak je tady asi zvykem, a tak se vydávám asi půl kilometru za nádraží, kde si stelu kousek za posledním semaforem v trávě pod stromem. Poprvé využívám kromě celty i spacák, který jsem si prozřetelně přibalil. V noci mě příjemně budí nákladní vlaky, které supí kousek ode mě, ale jinak se mně spí moc dobře.
15.7.2016 06:47	Budím se sluníčkem ještě před nastaveným budíkem a zjišťuji, že vedle mé hlavy se v zásuvce nějakého zabezpečovacího zařízení rojí vosy. Raději se rychle balím a vracím na nádraží. Po probuzení jsem spatřil vosy, jak vylepšují svoje hnízdo.
15.7.2016 07:50	Ranní vlak je plný hřmotných černochů, kteří se halasně baví, pokřikují na sebe italsky a anglicky, občas se i nepříjemně nahlas hádají. Spát se při tom sice moc nedá, ale nakonec stejně upadám do dřímoty, která pokračuje i když banda v Trentu vystupuje. Za Bolzanem se začínají z roviny vytrčobvat ostrá vápencová skaliska a nakonec vjíždíme sevřeného alpského údolí, kterým šplhá dráha k brennerskému průsmyku. Výrazně se ochlazuje, ale výhledy na hrady na skalách, vinice a údolí jsou úchvatné. První skály nad jezerem Lago di Garda se objevují necelou půlhodinu po odjezdu z Verony. Karel Havlíček žil v Brixenu v letech 1851–1855. Železnici sem však dovedli až v roce 1867, musel tedy přicestovat i odcestovat pěšky nebo postilionem.
15.7.2016 10:54	V Brenneru je taková zima, že v krátkých kalhotách a košili venku ani dlouho nevydržím. Naštěstí tu není, co pohledávat. Od roku 2004 tu přibylo jen ošklivé nákupní centrum; kostelík s lesem, ve kterém jsme tehdy spali, zůstal na svém místě. Vlakem prochází asi 10 italských pohraničníků, vyžadují doklady od cestujících, ale můj východní vzhled je odrazuje od kontroly, usoudili, že uprchlík asi nebudu a na můj pas se ani nepodívali. Na svědomí to má tento muž: Carl von Etzel, jak hlásá nápis na jeho podstavci. Vlak příměstské linky S4 čeká u nástupiště RTN mimo samotnou stanici, pro reionální vlaky do Rakouska. Za okamžik přikvačí parta italských pohraničníků a bude hledat uprchlíky. Totéž rakouští policisté v následující stanici Gries am Brenner. Přestupuji na vlak příměstské linky S4 do Kufsteinu a společně s mnoha turisty, studenty, důchodci a železničáři sjíždím dolů do Innsbrucku. Tady už je příjemnější klima a u vedlejšíhio nástupiště čeká vysněný rj563 do Vídně.
15.7.2016 12:46	Ve vlaku se dozvídám, že pouhých 5 hodin poté, co jsem opustil Nice, zde teroristé spáchali útok, při kterém zabili skoro 100 lidí. Sice jsem jen krátce přestupoval na nádraží, ale přesto není pocit, že se něco takového stane ve vaší blízkosti, vůbec příjemný. Ještě ráno, jdouce na vlak, jsem viděl přípravu oslav dobytí Bastilly v Toulouse a večer se na stejné oslavě v Nice stane takový masakr…
15.7.2016 17:15	Mým posledním, devatenáctým vlakem na cestě se stal rj370 z Vídně do Brna. Na vídeňském hlavním nádraží jsem dostal intenzivní chuť na párek v rohlíku, ale moji oblíbenou prodejnu würstlů zrušili, a tak jsem si musel schovat hlad až na večeři domů, kam mně Jerry donesl dokonalé slané záviny od Páji (díky). RailJet vyrazil s malým zpožděním, které se na stejném místě, kde začalo první zpoždění celé cesty - mezi Hohenau a Břeclaví - zvedlo na 20 minut. Těsně před sedmou hodinou večerní jsem tak dorazil do Brna, nyní již pevně přesvědčen, že cestovat vlakem po západní Evropě není tak složité, jak by se mohlo zdát. Určitě to nebyla moje poslední dálková cesta po železnici. Už mě veze můj poslední vlak…
15.7.2016 18:59	Závěrem cesty lze jednoznačně určit nejlepší vlaky, kterými jsou rakouské a české RailJety. Naopak prohrály francouzské regionáolní vlaky. Dostatek zásuvek, velmi rychlé a příjemné wi-fi bez nutnosti registrace a ve všech zemích, správně nastavená klimatizace, velká okna, stolky, dostatek místa a dostupné občerstvení dělají z RailJetu evropskou špičku. Takže až bude zase někdo vykládat, že ČD nestojí za nic, ať se jedete podívat do Francie, nevěřte mu a zůstaňte doma nebo jeďte do Vídně. Mapa přikládaná k jízdence InterRail se zaznačením mé cesty tam (severní větev) a zpět (jižní větev).

Poznámka na závěr: Během své cesty jsem jel celkem 20 vlaky a navštívil 19 různých nádraží v 7 zemích (a další 2 země navštívil mimo nádraží). Bez pochyb ale můžu potvrdit, že nejodpudivější nádraží bylo to brněnské hlavní. Ne snad, že by to bylo tím, že leží nejvýchodněji - obdobný výsledek shledávám totiž i při cestách vlakem na východ. Posprejované podchody, hrozivě zanedbaná údržba, stěny v hale plné prachu a špíny, kamenné obložené provrtané a polepené a vpodchodě asijská tržnice. Mezi bezdomovci před hlavním vchodem občas téměř nelze projít a v cestě ještě stojí nadbytečné stánky a reklamní tabule. To je velice špatné skóre - a tak, přestože české vlaky patří k nejlepším, v hodnocení nádraží Česko prohrává na celé čáře.