 Krásný. Sice se nás sešlo o něco méně, než jsme čekali, ale přesto jsme bujaře zelenými lesy, kde všechno zpívalo, vonělo, krákalo a bzučelo, stoupali s nadšením. Mig nás sliboval vést „Pardálí soutěskou“, ale vegetace (hlavně kopřivy) byla rozložitější než posledně a tak jsme jen využili dvou jiných zkratek a od pomníku umučených lesníků (nikdy jsem si nevšiml, že je na němž týž Masarykův výrok jako na vitrážích v aule právnické fakulty) jsme vyrazili kolmo vzhůru k rozhledně.
 Ač jen tři, nahoře jsme se nenudili. Skvělým dalekohledem, který někdo přinesl, jsme pozorovali každý detail dění na nádraží, pokoušeli jsme se vyfotit rozumné panorama a taky jsme si četli zápisy z nové návšěvní knihy, protože starou rozmočila voda poté, co se utrhlo víko na schránce. Osobně jsem uznal, že oprava Alexandrovky, rozhledny z druhé poloviny 19. století je bezesporu tím nejlepším, co město Adamov v poslední době zajistilo. Na rekonstrukci můžeme být jako adamováci právoplatně hrdí, lze na ní nalézt jen málo nedostatků. A také je překvapivé, že rozhledna je již rok ve výborném stavu, není rozbitá, poničená a pomalovaná. Škoda, že totéž nelze říct o žádné jiné městské investici posledních let.
 Ještě před západem slunce dorazila vlakem z Brna Kawi, která se stala čtvrtým a posledním účastníkem akce. Společně jsme zazpívali dvě klasické písničky zapadajícímu slunci a posléze jsme se oddali skromné, ale vítané hostině ze zásob, které se nám podařilo doma ukořistit. Když se dostatečně setmělo, vyzkoušeli jsme si (téměř z povinnosti) signalizaci s těmi, kdož zůstali dole ve městě, protože neměli dost času nebo odhodlání vylézt na rozhlednu s námi. Chvílemi se zdálo, že náš souvislý morseovkový signál odchytává více lidí, než kterým je určen a občas nám také světla různých barev zespodu odpovídala. Přečetli jsme si ještě SMSku od Jauvajze, který všechny pozdravoval a večer zavolal Stopař, že si to rozmyslel a nepřijde.
 Ustlali jsme si na docela širokém ochozu dva a dva vedle sebe a Kawi, která si ze samé radosti nad zažehnanou ztrátou svého cancáku koupila časopis Nový prostor, nám z něj předčítala o Podněsterské republice, což se setkalo s velkým ohlasem. Bohužel s postupem času pouze mým, protože Mig s Vlaďkou se odebrali do říše snů. Když začal od jihu vát silný a teplý vítr a přihnal mraky, jež zakryly úplněk, vzbudila se Kawi a odebrala se tmavým lesem na první ranní vlak, protože mířila do Prahy. My ostatní jsme spokojeně spali až do východu slunce, než nás ze spacáků vyhnalo vedro.
 Po dvoutřetinové snídani jsme tentokrát seběhli přes palouk U sedmi dubů do města, kde jsme si jako jedni z prvních koupili v obchodním domě zašlé slávy snídani třetinovou. Pět hodin spánku nebylo moc a tak jsme cestou domů už nic neprováděli, jsouce poněkud znaveni a těšíce se k rodinným krbům. Na čem jsme se ale shodli, bylo, že za rok uspořádáme na konic zkouškového období podobnou akci znovu, není nad to jednou do roka se podívat na své město zvrchu.
Související články: | | Článek:
Listopadová Alexandrovka
29. 11. 2020 | | Téma:
Adamov
Nenapodobitelné město, formované průmyslovým závodem ve stísněných podmínkách člnitého terénu na západním okaji Moravského krasu. Ze dna hlubokého údolí se… | |
|
