1. den 27. 12. 2017 - Cesta začíná
V pozdním odpoledni (přes den jsem ještě v práci) vyrážíme (Doubravka, Drobek, Honza, Ilič a já) Honzovou Felicií přes Starý Hrozenkov na Slovensko, večeříme v Trenčíně, kde předávám řízení majiteli vozu, a půlnoc nás potkává v údolí Hronu, jak stále míříme k východu.
 | | První noc jsme strávili celou na cestě. Abychom si aspoň na chvilku odpočinuli od točení volantem, zastavili jsme se občas u nějaké zajímavosti, třeba u lokomotivního pomníku z ČKD u Vígľaše. |
|
2. den 28. 12. 2017 - Cesta nekončí
Honza řídí skoro celou noc, přes Košice se dostáváme až na hranice s Ukrajinou ve Vyšném Nemeckém a po překvapivě hladkém přechodu se okolo čtvrté hodinny ranní ukládáme ke spánku vsedě v autě nad lomem na předměstí Užhorodu. Po dvou hodinách spánku snídáme v užhorodské kavárně, pokračujeme přes Mukačevo a s krátkou zastávkou v Iršavě na Boržavské úzkokolejce do Solotvina, kde si již za soumraku prohlížíme propady solných dolů a zhroucenou šachtu o hloubce 500 m. Za tmy se řítíme dále na východ podél Tisy, v Rachivu začíná drama mezi neosvětlenými kamióny a pak další při přejezdu hor po cestách, kde už dávno není asfalt, zato dostatek ledu a sněhu. O půlnoci se dereme vzhůru ke karpatskému hřebeni.
 | | Do Užhorodu jsme přijeli nad ránem a asi dvě hodiny jsme spali v autě, ukrytí nad nově objeveným zatopeným lomem. Za svítání jsme vyrazili do města. |
|
 | | Jedním z vedlejších cílů cesty byla návštěva dětské železnice v Užhorodě. V zimě je mimo provoz. |
|
 | | Státní československá architektura ze 30. let 20. století stále vede žebříček nejhezčích staveb v Užhorodě. Sídlí tu dodnes nejdůležitější instituce Zakarpatské oblasti. |
|
 | | V Solotvinu jsme navštívili proslulou zhroucenou šachtu č. 7 solných dolů, kde lze bez problémů spadnout do půl kilometru hluboké nezakryté šachty. |
|
 | | Cesta přes Karpaty byla dramatická. Téměř celou druhou noc jsme opět strávili v autě na cestách, které neviděly asfalt už desítky let při rychlosti zhruba 10 km/h. |
|
 | | Hrůzným zážitkem byl o půlnoci objev Žigulíku duchů, který trčel uprostřed rozježděné vozovky nedaleko silnice z 80. let, kterou nikdy nikdo nedokončil. Běželi jsme k potemnělému autu, ale mrtvého řidiče jsme naštěstí nenašli, pouze ulomené přední kolo. |
|
3. den 29. 12. 2017 - Do města
Honza stále řídí a za volantem tak tráví druhou noc, aniž by vykazoval sebemenší známky únavy. Ve tři hodiny ráno jsme v cíli, u hotelu Tourist v Černovicích. Socialistický hotel je po loňské výborné zkušenosti z Minska zklamáním. Špinavé pokoje, chybí zástrčky, v koupelně vibrují kohoutky, schody mají různou výšku a výtah nefunguje. Po občerstvujícím spánku vyrážíme ráno na exkurzi do města včetně komentované prohlídky architektonicky jedinečné univerzity (v ukrajinštině). Navštěvujeme restaurace, kavárny a obchody a seznamujeme se s krásnou metropolí Bukoviny.
 | | Do hotelu v Černovicích jsme dorazili ve 3 ráno a spánek nás okamžitě zalehl jako těžké huňaté zvíře. Ráno jsme vyrazili na prohlídku města, které je prostě úžasné. |
|
 | | Největší atrakcí ve městě jsou zdejší trolejbusy, které kdysi nahradily krásné historické tramvaje. |
|
 | | Jezdí zda zajímavé kousky ze Lvova… |
|
 | | …jiné kousky ze Lvova… |
|
 | | …a hlavně z Plzně. |
|
 | | Kromě 14Tr a 15Tr zde údajně lze potkat také starobylé 9Tr, které si pamatuji ze svého raného dětství z Brna. Zatím se nám to ale nepodařilo. |
|
 | | Černovice jsou plné úžasných otevřených dvorů a průchodů, které by se daly prozkoumávat roky. |
|
 | | Pustili jsme se do toho s plnou vervou a objevili úžasné věci (sledujte další díly naší reportáže). |
|
 | | Naše (zatím) jediná společná fotka. |
|
 | | Zřejmě nejnavštěvovanější stavbou ve městě je univerzita (dříve sídlo církevních metropolitů) od architekta Josefa Hlávky, zakladatele nejstarší české nadace. |
|
 | | Stavba v eklektickém byzantsko-maorském stylu z roku 1870 přečkala dvě světové války a nyní prochází za plného provozu citlivou rekonstrukcí. |
|
 | | A to je mistr architekt Hlávka osobně a v kameni. Na Ukrajině mu říkají Josip. |
|
 | | Kromě zajímavé dispozice je stavba precizní i v detailech cihelného zdiva. Vypalované tvarovky s rostlinnými motivy se střídají v pravidelných vzorech. |
|
 | | Společná fotka na chodbě univerzity s pohledem upřeným k botanické zahradě. |
|
 | | Stropní výmalba v univerzitním kostele v Černovicích. |
|
 | | Zajímavý je i pohled zezadu, z univerzitního dvora, kde lze navíc spatřit pestrou výstavu (nejen) historických (nejen) sovětských vozidel. |
|
 | | Loučíme se s univerzitou zamyšlením, jaké by to bylo studovat v tak slavné a zajímavé budově a vydáváme se do města poznat další místní památky. |
|
 | | Největším nedostatkem Černovic je, že zde už nejezdí tramvaje. Jedna zapomenutá stojí v parčíku nad nádražím a čeká na svou novou příležitost v budoucnosti. |
|
 | | O svém vlastním metru Černovice stejně jako Brno zatím taky jen sní. Díky Doubravce jsme však našli vchod do jednoho z tunelů označených písmenkem M. Trvalo nám ale dva dny, než jsme zdokonalili plán, jak se do tunelů pod městem dostat. |
|
 | | Silikon valí. |
|
4. den 30. 12. 2017 - Moldavsko
Chytáme se šíleného plánu navštívit Moldavsko a ranním vlakem dlouho před svítáním vyrážíme do stanice Criva, která leží uprostřed nefalšovaného ničeho. Rovinatá besarabská krajina jako by už byla cítit větrem od Černého moře. Dřevěné baráčky ve vesnicích a pomníky Velké vlastenecké války jsou tím jediným, co narušuje jednotvárnost stepi. Sháníme moldavské lvy a stopujeme celý den po vesničkách, které jsou tak zoufale na okraji zájmu celé Evropy, až se do nich zamilujeme. Prohlížíme si kostel připravený na křest nemluvňátek, klábosíme s místními o tom, jak se liší rumunština od moldavštiny a zahříváme se horkým kompotem. Vracíme se na Ukrajinu už za tmy peážním vlakem ze staničky Lipcani.
 | | Druhý den jsme z ubohého hotelu Tourist vyrazili vlakem na výlet do Moldavska. |
|
 | | Stanice Criva (tj. Křivá) se nachází na krátkém peážním úseku tratě z Ukrajiny do Ukrajiny přes Moldavsko. Kromě pár domků v besarabské stepi se tu nenachází prakticky nic. |
|
 | | Chvíli nám trvalo, než jsme se stopem a maršrutkami dopracovsli do okresního města Briceni. Kombinace ruštiny a rumunštiny byla zajímavým osvěžením v moři převažující ukrajinské kultury posledních dnů. |
|
 | | Moldavsko je země ozdobných studní. Stojí na každé ulici, obvykle veřejně přístupné,aby se mohl napít kdokoliv. Což je ovšem občas rizikové, když někde po ulicích tečou stružky domovních splašků. Na snímku je kostelní studna ve městě Briceni s lahodnou vodou. |
|
 | | Do hlavního kostela v Briceni nás pozval správce prostší povahy, potkali jsme tu však i popa, který se hotovil na křtinx nově narozených dětí. |
|
 | | V 90. letech byl poblíž velkého, sto let starého a chladného kostela postaven menší, vytápěný kostel zimní. Voda v křtitelnici se ohřívala ponorným vařičem. |
|
 | | Veřejné pouliční osvětlení v Briceni bylo financováno z programu rozvojové pomoci USA. Tak dopadla země, kde zítra již znamená včera. Jakou roli v tom hráli ilumináti, si lze jen domýšlet. |
|
 | | Stejně jako v ostatních (post)sovětských zemích, také v Moldavsku lze nalézt jedinečné mozaiky s budovatelskou, válečnou či komunistickou tématikou. |
|
 | | Že je Moldavsko drsná země, dokazuje i výzva k identifikaci neznámého mrtvého muže vyloveného z nedalekého rybníka, vyvěšená na autobusovém nádraží. Přejeme komisaři Pleškovi úspěch v rozkrytí příčiny jeho smrti. |
|
 | | Když se setmělo, nastal čas, dát Moldavsku vale. Maršrutkou a taxíkem jsme dojeli na nádraží Lipcani, v polích daleko za městem, odkud jel vláček se dvěma vagónky zpátky na Ukrajinu. Zapomenutý a tichý kraj… |
|
5. den 31. 12. 2017 - Černovické metro
Po průzkumu města si dáváme dohromady střípky o znalosti místního podzemí a dopoledne konečně objevujeme vstup do fantastického podzemního systému tzv. Černovického metra. Prakticky celý poslední den roku 2017 trávíme průzkumem podzemních chodeb a urbexových domků. Samotnou silvestrovskou noc trávíme netradičně v britské restauraci, protože jinde už pro nás nezbylo místo. Mají tu, na okraji bývalé židovské čtvrti, výborné steaky.
 | | Z ulic a domů v Černovicích přímo sálá atmosféra konce 19. století. Zdobné domy, dlážděné ulice a kované plůtky člověka okamžitě přenesou do dob, kdy pod habsburskou nadvládou společně žily, trpěly a radovaly se rozličné národy východní Evropy. Čekáme jen, kdy se objeví kočáry s koňmi, umolousaní kluci s prakem a dámy v širokých šatech. |
|
 | | Zlatým hřebem akce se ale stala návštěva „černovického metra“. Po třech dnech příprav od objevení zamřížovaného tunelu se nám konečně podařilo najít vstup a mohli jsme se tak pustit do několikahodinového průzkumu. |
|
 | | Adi dva kilometry dlouhá štola z betonových segmentů opravdu konstrukcí připomíná tunely sovětského metra, ovšem ve výrazně menším měřítku. Složitým způsobem se vine pod kopcem, na kterém stojí historické město a pomáhá z něj odvádět přebytečnou vodu, jež byla v minulosti příčinou několika ošklivých sesuvů. |
|
 | | Podzemí je to skutečně malebné, nabízející přehršel zajímavých pohledů. |
|
 | | Díky Doubravce jsme se však nemuseli spokojit pouze s moderními podzemními tunely. Svým šestým smyslem odhalila také dvůr ve svahu, ze kterého vedla cesta do rozsáhlých podzemních skladů vína z dob Rakouska (prázdných). |
|
6. den 1. 1. 2018 - Přes Halič
Ještě za ranního splínu vyrážíme na sever, přes haličské pláne do Lvova. Ukrajina je ztichlá a vyspává večerní oslavy. Stavujeme se na oběd v motorestu, který podporuje boj proti povstalcům na východě země, jednou nás zastavuje policista za překročení rychlosti, ale velkoryse náš přestupek řeší pouze domluvou. Inu, jak na Nový rok… Večer si prohlížíme Lvov, moje nejoblíbenější město a pak stíháme ještě překročit hranici Evropské unie na půli cesty do Krakówa.
 | | Součástí výprodeje českého průmyslu zahraničním společnostem bylo také pohlcení společnosti Sfinx Holešov švýcarským koncernem Nestlé (započato 1992, dokončeno 1999). S továrnou na bonbóny tak získal největší světový výrobce potravin také právo na využití zavedené české značky Bon Pari - ta tím ovšem utrpěla, neboť kromě kvalitních známých bonbónů ji Nestlé využívá také pro prodej různých jiných produktů. V Moldavsku třeba želé ve tvaru kýčovitých autíček. |
|
 | | Na Nový rok jsme zahájili zpáteční cestu. Když jsem se aspoň trošku vyspali, vyrazili jsme autem do Lvova a dále přes Polsko domů. Naší první zastávkou bylo černovické jižní nádraží. Stavba s krytým prvním nástupištěm nese na první pohled známky typické rakouské nádražní architektury - rozpoznatelné jsou i přes nánosy (post)sovětských materiálů jako jsou vlnitá střešní krytina, lesklé kachličky či plastová okna. |
|
 | | Množství detailů se ale zachovalo a tak patří ospalé nádraží na místní dráze, kde projedou denně čtyři vlaky, k příjemným městským zákoutím připomínajícím rozmanitou historii města. |
|
 | | Také po cestě na sever jsme se několikrát potkali se železnicí. Třeba v zapadlé vesnické staničce Ягільниця, kde jsme u přejezdu čekali notnou chvíli, než projel Sergejem tažený novoroční nákladní vlak. Také zde je architektura výpravní budovy typicky rakouská - prakticky totožné nádraží lze najít u nás třeba v Novém Městě na Moravě (kde je k téže budově přilepeno několik přístavků). |
|
7. den 2. 1. 2018 - Zpátky doma
Řízení se opět chápe nezničitelný Honza a jede až téměř k ránu. Spíme na předměstí Krakova, ráno si prohlížíme ospalé město a Schindlerovu továrnu, sestru naší Vitky a pak přes Bílsko míříme domů. Doubravka končí v Kopřivnici, my ostatní uháníme na jih, do Brna.
 | | Předposlední zastávkou se na naší zpáteční cestě stal Kraków, kde jsme strávili dvě hodinky spaním v autě na předměstí a pak slunečné ráno při snídani v naší oblíbené pizzerii na hlavní třídě. |
|
 | | Konečně zbyl čas také na ptohlídku půvoní židovské továrny, proslavené nacistou Oskarem Shindlerem, který ji koupil a díky otrocké práci svých Židů byl schopen zachránit celkem 1200 lidí. |
|
 | | Úklid na hlavním krakovském náměstí po bujarých oslavách nového roku 2018. |
|
 | | Loučíme se obrázkem vpravdě ukrajinským: několikametrovou nástěnnou mozaikou z roku 1977 na paneláku v Kopřivnici. |
|
|
