 | | Nancy mně kouká přes rameno do čerstvě vytištěného pátého čísla Nafoukaného světoběžníka. Spokojeně si prohlížím práci výjimečně kvalitní redakce. |
|
 | | Jediný profesionál v místnosti, Sova, řeší s Aničkou alias Anarou, jak bude vypadat cvrččí strip v 3. čísle. |
|
|
Relativní úspěch akce, do které jsme se poprvé vrhli před pěti roky, nastavil laťku CVVZky poměrně vysoko a tak jsme věděli, že budeme letos muset odvést hodně práce. Oproti vydařenému ročníku 2012 se změnil náš tým, když vypadly kamarádky ze zábřežského oddílu TOPaTOM a nahradil je solitér Hryzal, který se posléze ukázal být jednou z největších slabinou akce, když ve finále příprav, do kterého jsme po dvou letech dospěli, přestal komunikovat a svůj díl práce nikdy nedodělal.
Stejně jako předpředpředpředloni se stal vrchním náčelníkem a současně duchem celé akce Tomáš Lešingr alias Strejda Vláček z šumperského oddílu České tábornické unie Kamarádi. ČTU dala s pomocí svých členů a příznivců dohromady také většinu organizačních sekcí, jako bylo shánění lektorů, vedení odborného programu, materiální zázemí a financování akce. SPJF pak mělo na starost své tři tradiční oblasti - databáze a infocentrum, čajovnu a také CVVZkový časopis, který letos nesl název Nafounakej světoběžník, tak trošku podle svého známějšího sourozence se žlutým rámečkem.
 | | Autorkou neotřelého cvrččího komiksu je Anara, kdysi klubařka z 333. KBS Tajemná kočka z Prostějova. Všichni jsme přesvědčeni o tom, že by se ilustracemi měla živit, její talent je totiž jen těžko uvěřitelný (viz její profil na Devianartu). |
 | | Stejně jako v předchozích letech, i na 26. CVVZce se součástí závěrečného ceremoniálu stal koncert. Letos kapely Pouta v čele se zpěvákem a kytaristou Radkem Novákem. |
|
 | | Únava v organizačním týmu byla už od druhého dne akce všudypřítomná. Někteří naspali během čtyřdenní CVVZky jen zhruba čtyři hodiny. |
|
 | | Kdo zrovna nespal, byl v jednom kole. A nezáleželo na tom, zda vzdělával, vzdělával se, debatoval, připravoval program nebo zajišťoval zázemí pro ostatní. Nálada byla prostě výborná po celé čtyři dny. |
|
 | | Drobek, která minulý týden přežila vlastní smrt při strašlivě vypadající autonehodě, měla s minimem pomocníků na starosti databázi všech účastníků a nonstop informační službu, bez které by se akce neobešla. Podala zřejmě největší pracovní výkon ze všech organizátorů. |
|
 | | Eliška a Alča v lektorně při řízení hladkého běhu programů. Těch bylo na CVVZce téměř dvě sta, což je organizmus, který není zrovna lehké uřídit. |
|
 | | Zasloužený odpočinek v pauze po zkompletování 5. čísla Nafoukaného světoběžníka. |
|
|
Výběr názvu samozřejmě nebyl náhodný - CVVZka se letos nesla v duchu hesla Společnou cestou na vlně expediční a cestovatelské a tomu odpovídalo i zaměření plátku, jehož jsem se stal šéfredaktorem a který tvořila celkem redakce ve složení Čáp, Sova, Romain, Ondera, Anara, Carmen, Stoupa a Myšak.
Ihned po příjezdu ve čtvrtek 16. listopadu jsme se pustili do čilé práce. Zatímco Carmen vyrazil lovit do ruchu CVVZ a na zahajovací ceremoniál pohledná děvčata pro anketu, na titulní stránku či do své oblíbené rubriky Nafoukaná dívka, využili jsme Stoupovo auto a ukořistili a převezli velkou barevnou tiskárnu ze sousední 5. základní školy do naší luxusní redakce v učebně střední školy železniční, technické a služeb. Ještě ve čtvrtek jsme stihli vydat 1. číslo časopisu (0. číslo jsem připravil sám již před rokem na jihlavskou CVVZ, které jsem se neúčastnil), zatímco Drobek byla v jednom kole na recepci, kde odbavila asi 500 účastníků a Žemle vybudovala ve třídě nad námi s pomocí Brouka, Jury a Sojky jedinečnou útulnou čajovnu. S vypětím sil jsem ještě večer odpřednášel první ze svých dvou programů, věnovaný urbexu a pak už se nad mým vědomím zavřela černá noc.
V následujících dvou dnech jsem prakticky neměl šanci opustit redakci, kromě krátkých čtyřhodinových přestávek na přespání ve spacáku pod školním schodištěm. V pátek odpoledne mě zastihla šokující zpráva o úmrtí mého dlouholetého školitele a přítele profesora Hřebíčka, které jsem však nedokázal vůbec věnovat pozornost a zakázal jsem si nad ní přemýšlet, protože by mohla znamenat zhroucení celého programu redakce. Teprve v následujících dnech na mě plně dolehla a vzpamatovával jsem se z ní ještě řadu dní.
Během pátku jsme vydali 2. a 3. číslo časopisu a když jsem si prohlížel fotky, které mně fotografové přinášeli do redakce a četl jejich zajímavé články, stejně jako před 5 roky jsem litoval, že ke mně program zaznívá jen v ozvěně vzdáleného děje tam někde venku mimo redakci. Nebylo ale zbytí, drastické tempo dvou výtisků denně nedávalo prostor pro přestávky jiné než na jídlo a spánek - zvláště, když jsme se zařekli, že nebudeme nic chystat předem a celý časopis bude naprosto akutálně odrážet dění na akci.
V sobotu na nás začal dopadat spánkový deficit a tempo práce pomalu klesalo, podpořeno nutným odjezdem Ondery, po kterém nás zbylo už pouze 7. Hned ráno jsem si střihl svůj druhý program, který Drobek pojmenovala Boření cestovatelských mýtů, zatímco zbytek redakce pracoval na vydání 4. čísla. Velký dík patří Žemli s jejím čajovnickým týmem, který nás zásoboval kávou i laskominami a podporoval tak naše úsilí. Obrovskou pochvalu ale zaslouží všichni členové redakce, kteří pracovali s úžasným nasazením, bez jakékoliv odměny a často za cenu odepření si programů, které by rádi navštívili. Odpoledne nás opustil Ondera, který ale svědomitě zanechal na sdíleném disku hromádku článků, ze kterých jsme mohli v klidu těžit až do konce akce.
Sobotní večerní ceremoniál byl první akcí, kterou jsme si mohli dovolit navštívit společně a pro některé z nás (včetně mě) to bylo první setkání s účastníky kromě spěšných obědů. Ke zpěvu a tanci zahrála semitrampská kapela Pouta, která je jedním z pohrobků známějších Poupat a klíčové osobnosti CVVZky držely slavnostní řeči. Po sáhodlouhém předávání březových lístků se ještě šedé eminence CVVZetek sešly s organizátory, letitými účastníky i náhodnými zájemci na noční ubíjející diskuzi Quo vadis, ze které jsem, ku škodě věci, musel odejít předčasně, abychom ještě přes noc nachystali 6. a poslední číslo.
Nedělní ráno bylo šedivý tak, že ani cigáro nemuselo ztrácet šmak. Nad Šumperkem se stáhly olověné zimní mraky a zbytky rozepsalých účastníků se po bujaré noci trousily na zbytky programů. Číslo jsme vydali ve chvíli, když už část netrpělivců mířila do svých domovů, ale pořád se nám ještě podařilo pokrýt většinu účastnictva. Úmorné zakončení, úklid a převoz věcí, z nichž jsme celou řadu zapomněli v Šumperku, si už ani příliš nepamatuji, protože mě ji ve vzpomínkách překrývá těžký splín z únavy a nevyspání. Ještě, že celou cestu až do Brna dokázal náš plně naložený vůz řídit po dálnici relativně rovně Sova.
 | | Hvězdná redakce Nafoukaného světoběžníka - odshora Stoupa / Romain, Myšák, Carmen, Sova / Čáp, Anara, Ondera. |
|
 | | A to jsou všichni organizátoři, kteří se dožili čtvrtého dne akce. |
|
Všechna čísla Nafoukaného světoběžníka si lze stáhnout zde:
|
