 V pátek večer se v šumperské Čarovně konala 5. přípravná schůzka k CVVZ a vzhledem k tomu, že se jednání protáhlo, využil jsem nabídku kamaráda Vláčka k přenocování u něj doma. Moje cesta do Chornice tak získala nostalgicky-železniční nádech ještě než jsem vyrazil; před usnutím jsem měl totiž vzácnou příležitost nahlédnout do pokladnice jeho modelářských skvostů v měřítcích, N, TT, H0 i 0 a tak jsem mohl v noci klidně snít o tom, že mě ráno do Chornice doveze třeba věžák.
Vlastní železniční putování začalo v Moravské Třebové, která se po 122 letech od zahájení provozu stane sirotkem - konečnou, ze které vlaky mimo Pardubický kraj nevyjedou. Zcela v duchu centralistických tendencí totiž kraje začaly v prvé řadě s rušením „hraničních“ úseků, kde by se musely domluvit na spolupráci s jedním nebo více kraji sousedními.  Zajímavá je podobnost s rušením mezinárodních úseků - přivádí mě k myšlence že samotný (ne)zájem cestujících nemusí být rozhodující, záleží také na tom, z jaké dálky a směru přichází peníze na provoz. Ačkoliv jsou Chornice železničním uzlem, každý ze tří traťových úseků, z nich vycházejících, míří do jiného kraje - jeden do Olomouckého, druhý do Jihomoravského a třetí do Pardubického. Je tedy nabíledni, že není v ohnisku zájmu žádného z krajů, byť o periferii z celorepublikového hlediska zdaleka nejde. Vytváření vnitřních periferií, dalo by se to možná nazvat.
 Jízdní řád trati 262 prořídl již v posledních letech a tak jsem v Moravské Třebové musel čekat na vlak více než tři hodiny. Venku pršelo a byla zima, zato v nádražním skladišti s vyraženými dveřmi bylo závětří a uvažuje o lidské hlouposti při pohledu na zbytečně ozmlácené a rozsypané vybavení kdysi životem kypícího skladu, našel jsem dokonce několik lepenkových jízdenek, onehdá platných až do polského Zawidówa. Zaujala mě taky hromada starých režijních průkazek železničářů s černobílými fotkami a barevnými kolky nebo sešit o spotřebě petroleje ve stanici.
 Nakonec mě ale přecejenom zlákala čekárna - jedna z nejlepších, jaké jsem u nás navštívil. Čistá, vyhřátá, s novými lavicemi a stolečky, na kterých dokonce stály vázičky s adventními větévkami! Kdysi bylo takových čekárniček po celé trati mnoho, dnes bych další podobnou našel až ve Velkých Opatovicích.
Vlak složený z jednoho vozu řady 810 přijel nacpaný lidmi a i když jich hodně vystoupilo, pořád jich ještě nejméně 20 ve vagónku zůstalo. A to prý vlakem nikdo nejezdí - lidé jezdí, ale příští týden už pojedou autobusy. Popravdě, významnou část, možná polovinu lidí ve voze tvořili romantici, fotografové a lidé, kteří se přijeli, stejně jako já, rozloučit. A to někteří dokonce z Polska. Nenápadně jsem naslouchal polštině trojice železničních milovníků (a milovnic) a jenom občas pořídil nějakou tu rozmazanou fotku přes sklo. Bylo mně smutno - tak, jak bývá člověku, když se loučí s něčím, co měl rád, když je něco zbytečně naposledy.
 Potřebnost vlaku dokazovalo i to, že jsme zastavovali ve všech zastávkách na trati, byť byly často na znamení. Občas nastoupil třeba jen jeden člověk, dva vystoupili - zatoulaný turista, babka z pohřbu, dva postarší pánové. Ve vlaku bylo pořád plno a dokonce plněji. Nejen polští fotografové občas vybíhali pořídit jeden z posledních snímků a sama příroda plakala nad smutným osudem Moravské západní dráhy. V Chornicích jsme chvíli postáli a pak nás plácačkou odbavila výpravčí. Sledoval jsem ji přes sklo, jak se zmenšuje a přmýšlel jsem, co se jí může honit hlavou - snad se jí ani nechtělo do tepla dopravní kanceláře, protože ještě dlouho stála a sledovala mizející motoráček. Taky jsem se snažil vrýt si do paměti co nejvíc.
 Doleva se elegantně odklonila kolej do Prostějova, jež za týden také osiří a pod námi drncaly spoje kolejnic, sešroubované, nesvařované. Zastávky v polích daleko od obcí jakoby volaly o pomoc, osiřele křičely samotou jen na okamžik narušenou púrůjezdem jednoho z posledních vlaků. Pak už bude ticho. Jevíčko bude první zrušenou železniční zastávkou v IDS - kdysi zde seděl přednosta, pokladní, ve skladišti bylo plno. Dnes budovy chátrají, ani nákladní vagóny, které zde ještě nedávno bývaly vidět, nestály na manipulační koleji. Projeli jsme podjezdem pod německou dálnicí a polští nadšenci zaplesali nad mechanickým vjezdovým návěstidlem. Pod jeho ramenem už taky nikdo nebude vjíždět do stanice. Alespoň u šamotky ve Velkých Opatovicích stál jeden prázdný Falls.
 Přestupem ve Skalici a cestou rychlíkem do Blanska a osobákem domů to mohlo skončit. Ale neskončilo. Do lehce opožděného vlaku jsme všichni nastoupili, ale nerozjeli se. Na trati se stala mimořádnost a vlakvedoucí nám kromě toho, že budeme mít zpoždění asi 25 minut, neopomněla oznámit, že je rozladěná, protože se těšila na oběd. Chudák na přejezdu v Rapotině už se asi žádného oběda nedočká, uvědomil jsem si kontrast obou pohledů na událost před námi. Jedna kolej ale zůstala průjezdná a tak jsem se spolu s Poláky mohl pokochat mimořádným míjením dvou Taurů přímo ve stanici a teprve pak jsme se konečně vydali na cestu po levé koleji. Na rapotinském přejezdu zůstal stát právě poslední vůz snad dlouhého nákladního vlaku, jehož lokomotiva byla skoro o kilometr dál směrem k Doubravici. Pak byly vidět už jen modré majáčky policejních a hasičských aut, víc jsem nezahlédl - a ani vlastně nechtěl.
 Vzhledem k mimořádnosti a současně plánované výluce mezi Adamovem a Brnem jsem ale dostal zajímavý nápad. Jízdenku jsem měl platnou až do Brna a přitom, když vystoupím v Blansku, budu muset na notně zpožděný osobák čekat možná víc než hodinu. Rozhodl jsem se, že vsadím vše na jednu kartu a z rychlíku nevystoupím. A skutečně, v Adamově jsem již ze zastávky sledoval vlak eurocity, který nás předjel ve Skalici, jak se líně sune ven ze stanice směrem k Brnu. Teď musíme zastavit. Jenomže strojvedoucí zpomalil na rychlost moc rychlou na to, aby mohl člověk vyskočit z vlaku a přesto dost pomalou, aby přijel k semaforu právě v okamžik, kdy se stůj změní na výstrahu. Vlak se vlakl adamovskou stanicí a já si připadal jako nešťastný vězeň při představě, že budu muset jet do Brna a zdlouhavě se vracet. Rychlost klesala, už jsme jeli skoro krokem, ale pak brzdy povolily a já už čekal, že začneme zrychlovat, jenže nakonec se přecejenom lokomotiva dostala k semaforu moc brzo, brzdy zaskřípěly a vlak snad jen na deset sekund zastavil. To mně stačilo. Vystoupil jsem z vagónu, zabouchl za sebou dveře a zamával překvapeným spolucestujícím kloboukem. A tak skončila má poslední jízda do Chornic.
Související články: | | Téma:
Železnice, dráhy
Pravděpodobně nejzajímavějším druhem dopravy je doprava drážní. Nejen železnice různých rozchodů od pitoreskních úzkokolejek přimykajících se ke svahu po rychl… |
|
