Reportáže

Do Španělska jsem chtěl jet na »velkej vandr« už docela dávno. Ale protože nás s podobnou touhou nebylo mnoho, nakonec jsme vždy dali přednost zemím východním - a přiznávám, že jsme nelitovali. Také pro prázdniny 2008 nad Španělskem zvítězil směr na mapě doprava a tak jsem nemohl nepřikývnout na Stopařovu nabídku, když se zmínil na Silvstra, že bychom si do Španělska mohli zaletět začátkem března. Jen tak na týdenní vandřík. Vždyť s Ryanairem teď cestuje každý, kdo v Brně za něco stojí. A byla to akce plná prvenství - nebyl jsem sice v životě nejjižněji, ale rozhodně jsem byl nejzápadněji a hlavně jsem poprvé letěl letadlem. Že to všechno stálo za to, pochopíte z následujícícho textu.

Neděle 2. března
K netradičnímu začátku vandru na letišti jsme jeli netradičně autem. Pan Stopař nás ochotně odvezl až do Tuřan, kde zela prázdná vzletová i přistávací plocha. Že v Brně letový provoz zrovna nebují jsme pochopili z cedule s přílety a odlety a během čekání na zbylé kamarády (celkem nás bylo osm - Béďa, Berny, Čáp, Hynek, Ivča, Ondra, Ondera a kapitán Stopař) jsme dobře ukrývali svoji nervozitu z prvního letu. Odbavení a nástup proběhly bz problémů, stejně jako celý let. Zataženo sice bylo, ale ne docela, takže jsme si prvenství docela užili. Přisání bylo poněkud prudší, což u některých spolucestujících (patrně diváků akčních amerických filmů) vyvolalo dojem, že musí hlsitě zatleskat, ale nakonc zítězil nad jižanským temperamentem umírněný severský klid.

Na letišti jsme povětšinou zvolili krátké kalhoty i rukávy a hurá dopoledním městečkem Ruidellots na nádraží. Uzavřená a posprejovaná budova by si nezadala s Adamovem zastávkou a tak jsme raději rychle využili příležitosti a příměstskou soupravou Renfe se přemístili do vytoužené Barcelony. Za svých 6 € jsme se po 88 kilometrech ocitli pod centrem a jedním z hlavních náměstí - Placa Catalunya. Příjemně nás překvapilo, že metro a vlak využívají společné stanice, pouze překvapilo, že se zde mluví opravdu výhradně katlánsky, o čemž svědčily i nápisy vpodstatě na všem a Stopařova (obvykle hispanofonní tvor) drobná dezorientace a nepříjemným překvapením pak bylo, že si baťohy poneseme celou dobu na zádech. Ale zvyk nám umožnil tento ndostatek hravě překonat.

Z náměstí nás to táhlo rovnou do centra, kam to není daleko a tak jsme zanedlouho proplouvali uličkami gotické čtrti a s úžasem pozorovali, že některé ulice nejsou ani v mapě. Za takové plácky a náměstíčka by se nemuseli stydět ani Uctívači ginga. Na jednom z nich, nezakresleném v mapě a skrývajícím se za uličkou páchnoucí močí a vonící pečivem, jsme objevili v ospale zeleném šeru košatých stromů nejen poluičního kytaristu, ale také zeď rozstřílenou snad popravčími salvami z pušek. Že by pozůstatky občnské války...? Nesmím také zapomenout na muzeum Picassových děl, otevřené zdarma a slušně naplnné uměníchtivými návštěvníky.

Než jsme si stihli pořádně uvědomit a zažít, že jsme vlastně v cizí zemi, daleko od domova, byli jsme u moře, kde se někteří vykoupali a vzápětí jsme rozděleni na dvě skupiny pokračovali již pod rouškou tmy v prohlídce okrajovějších částí města. Zatímco holky si se Stopařem a Onderou užívali nástrahy arabské čtvrti, která večer kypěla životem a zločinem (což zde asi jdno jest), museli jsme si my na kopci Montjuïc život i nějaký ten drobný zločin vykouzlit sami. Nejprve jsme omylem prolzli dírou plotě do botanické zahrady, abchom prchali přes plot před kamerami okolo lanovky k námořní pevnosti. Cestou jsme stihli pojíst čísi zapomenuté ořechy (nevím proč jsme si všichni vsugerovali, že je tam na kamenné zídce nechal černoch), pokusit se utrhnout mandarinku ze zahrady nejdražšího hotelu ve městě a zanadávat si na pořádný kopec.

Výhled stál za to, ale přesto jsme si někteří ještě vylezli na malý vysílač nad pevností, snad aby se neřeklo. Když jsme cestou kol olympijského stadionu plného koček (po zavření brány jich polovina zůstala venku a druhá vevnitř a tak si v noci povídaly přes mříže) a muzea katalánského umění dospěli na místo srazu, byl akorát čas vydat se do hajan. Metrem jsme dorazili do stanice Hříšníci (jak Ondera trefně přeložil název Penitents) a pohříchu strmou ulicí jsme vystoupali na skalnatou step nad čtvrtí vilek z červených cihel. Barcelona nám ležela u nohou, dobrou noc vlahý větříku!

Pondělí 3. března
Probudily mě první paprsky zářícího kotouče, tak jsem hodil kámen po Stopařovi, jak si večer přál, a zavrtal jsem se hlouběji do neprůsvitného spacáku. Za další dvě hodiny, když už se Slunce blížilo k nadhlavníku (kam naštěstí nedospělo) jsme všichni vstali, kochajíce se výhledem na zelené svahy a bílé svatyně stmící nad námi. Chvíli jsme se s Onderou přeli, zda je krajina bližší Malajsii nebo Indonésii, ale pak jsme raději zamířili pod hydrant v jedné z terasovitých uliček. Když jsem se svlečený do půli těla protahoval proudem osvěživé vody, prý se na mě podle kamarádů majitel postříkaného auta nevrle díval, ale možná si to vymysleli, aby bylo víc zážitků.

Zajímavými čtvrtěmi na úbočí mnoha kopců jsme se vinuli nahoru a dolů, po mostech a schodech, stále blíže k parku Güell, který byl Gaudímu v době stavby tím, čím je dnes stovkám předškoláků - obřím pískovištěm. Pojedli jsme opět mandarinky ze stromu přímo na ulici a dospěli definitivně k závěru, že voda v hydrantech je sice pitná, ale taky slaná, asi abychom jí nevypili moc. Do parku jsme se pak dovezli štafetovými jezdícími schody, které tu instalují přímo pod širákem.

Park sám je notoricky znám, sloupoví poslepované z kamenů a terasy obkládané pestrobarevnou keramikou vyvolávají pohádkové dojmy, stejně jako hráči na podivuhodný násroj - kovový krunýř obří želvy nazývaný rang. Vzhledem k tomu, že Ondra se zrovna na chvíli ztratil, zaposlouchali jsme se do čarokrásné hudby španělského šumaře a užívali si poslední paprsky mizejícího slunce.

Již pod mraky vedla naše další cesta hlučnou čtvrtí plnou vysokých domů směrem ke Gaudího katedrále Sagrada família. Zvědavost překonala prvotní ostych a tak jsme se odvážili a přiblížili se k čemusi, co jsme ponejprv považovali za předvolební agitace ve stylu Kafkových vizí, později jsme ale pochopili - La Dolce festa! První bonbony na chodníku sbírali pouze největší hladovci (já a Ondera), ale záhy se rozjasnilo nejen naší osmici, ale všem obyvatelům širokých ulic. Alegorické vozy ověšené fáborky, pánové v cylindrech, kapely s bicími, dechovka, motorky a bůh ví, co ještě, křižovali pravidelnou sítí ulic a do vzduchu se vznášela oblaka sladkých bonbónů všech možných barev.

Pokud se místní chovali poněkud unáhleně, naši hladovou skupinu zachvátilo přímo davové šílenství. Bonbóny ležely všude, tlusté babky i krásné dívky chrlily z neviditelných pytlů na vozech desetitisíce pamlsků mezi chodce na chodníky, do kanálů, na stromy i auta. Na vozovce se bonbóny okamžitě měnily v sladkobarevnou vrstvu, která se lepila na pneumatiky dvou i čtyřstopých vozidel a mezi vším tím ruchem jsme se po nohách i kolenou proplétali my a cpali si bonbóny do kapes, stejně jako děti a stařečci vůkol. Dělníci na lešení z výše třetího patra volali na slečny na vozech a ty jim metaly hrsti plné bonbónů pod nohy a na hlavy, důchodci plnili igelitky a dámy na podpatcích nenápadně strkaly do pusy jeden bonbón za druhým. Sladký mumraj nebral konce - očekávali jsme, že u Svaté rodiny se budou rozdávat přímo jitrnice.

Bohužel, jitrnice nebyly, ale secesně gotické (to mám od Stopaře, sám bych na to nikdy nepřišel) průčelí na nás otvíralo soji slizkou tlamu. Sedm z nás se osmělilo tlamou projít, osmý nenalezl dostatek odvahy… Popravdě - nebyla to odvaha, ale nedostatek touhy spatřit vnitřní prostory katedrály za mírné, ale striktně vybírané vstupné. Již sám fakt, že Gaudí stavěl svatou rodinu záměrně jako cíl turistů, odrazoval mě od návštěvy. To, co nalezli ostatní uvnitř tedy rychle shrnu - nebetyčné věže a úžasné výhledy na pravidelnou uliční síť Barcelony, modely Gaudího studií (klenby modeloval obrácením modelu z prověšených a různě zatížených provázků) a jeho skicy, obrázky katedrály po dokončení jednou za mnoho desítek let a ještě víc.

Za sto padesát minut jsme se před ktedrálou rozdělili stejně jako v neděli a navzájem si prohodili včerejší cíle. Pravoúhlou sítí jsme se pokusili diagonálně probít do arabské čtvrti, která dnes nebyla zdaleka tak kouzelná jako v noci a nakoupili poskrovnu velmi drahých potravin. Stopař byl později překvapen, když si myslel, že našel levnou bagetu, posléze ale zjistil, že šlo pouze o cenu za 100 gramů. Já jsem protentokrát zůstal u výborných, u nás nevídaných, žvýkaček s příchutí zeleného jablka.

Sešli jsme se u podzemní stanice metra na Placa de Catalunya a po posledním našepování slané barcelonské vody jsme vpluli do podzemí. A ze tmy už jsme nevypluli, protože než jsme koupili v automatu jízdenky, pronikli do tajů turniketů na čipovou kartu, pochopili, který vlak jede naším směrem a nastoupili, byla už tma i venku. Podle přehledné mapky IDS jsme měli vystoupit ve stanici Figaro. Příští zastávka se katalánsky řekne proxima paráda a rozesmívat pěkné slečny ve vlaku je možné i ve Španělsku. Když jsme vystoupili, zjistili jsme, že jsme opravdu ve Figaru a po necelé hodince bloudění mezi zahradami jsme byli na místě svého dnešního noclehu - ve skalnaté buši na úpatí hor nad městečkem, nebo městysem, jak nazývala toto sídliště Béďa.

Naše vyhídky na poklidný večer zhatil úkaz, jejž jsme považovali zprvu za dobře rozjetou párty nějaké party, později jsme ale pochopili, že v naší těsné blízkosti prochází horda dětí pravděpodobně ze školy v přírodě. Což by nebylo nic děsivého, kdyby se nezastavili pár desítek metrů nad našimi hlavami a nezačali ve dvojicích chodit na stezku odvahy, která vedla těsně okolo našeho ležení. Ondra přestal žmoulat müssli v půli sousta, ostatní zmlki a ztuhli. Několik metrů od nás, vpodstatě na dosah ruky procházely holčičky zhruba desetileté a navzájem si svými katalánskými hlásky dodávaly odvahu na cestě křovinami dolů k potoku. My jsme se zatím ve skrýši modlili, aby kužel světla jejich baterky neprotnul naši napjatou plachtu - oběv skrýše zarostlých východoevropkých individuí by nedopadl pravděpodobně dobře ani pro holčičky, ani pro divoké východňáry. Tentokrát však štěstí stálo při nás a my usnuli za hlasu vzdalujícího se zástupu španělské drobotiny. Chudáci děti se nikdy nedozví, okolo čeho jejich stezka vedla.

Úterý 4. března
Ráno bylo více než jarní. Po skupinkách jsme se odebrali k potoku vykonat lázeň ve svěží vodě (některé z nás, nebýt Bernyho nápadu koupat se pod mostkem, málem zaskočila nahé v potoce skupinka školáků s učitelem, pronášejícím odborný výklad o místních endemitických rostlinách a živočiších) a konečně se napili pramenité tekutiny bez pachuti. Výstup do hor červeným pískem v příjemném větříku a na sluníčku byl jednou z mnoha radostí vandrákova života a zima nám začala být až u zříceniny kamenného kláštera zhruba ve výšce tisíce metrů, kde také na chvíli začal padat sníh, snad aby nám zima naznačila, že zde ještě formálně drží vládu ona. O kousek výš jsme nad rozložitou haciendou, momentálně bez osádky, uvařili posledních zbytků vody a mě napdala zajímavá myšlenka, zkombinovat svůj výživový plán (chléb a nudle) s plánem Onderovým (müssli a müssli), na čemž jsem do budoucna vydělal a doufám, že Ondera taky.

Ochranáři nás při dělání ohně nechytli, ač projeli svým zánovním vozem v těsné blízkosti a tak jsme pokračovali po úžasných větrných pláních s výhledy na široká rozeklaná a civilizovaná údolí pod námi. V horách bylo pusto, stromy jsme potkali zřídka a živáčka aby tu člověk pohledal. K odpolednímu začal vítr sílit natolik, že strhl k zemi některé ptáky, kteří se marně snažili znova vzlétnout a vždy znovu narazili do země - zajímavá podívaná. My jsme však neohroženě pokračovali až do západu slunce vpřed, podporováni mými chvástavými řečmi, že v noci nikdy vítr nefouká a do rána že bude určitě klid.

U Hynka se studium psychologie projevilo ve vzácné formě jasnovidectví, proto předpověděl, že do pěti minut najdeme ubytování, pročež s Onderou objevili přepychovou chatu rozdělenou na část pro lidi, která byla zamčená a část pro ovce, která byl odemčená, tak jsme jí vzali za vděk. Na závětrné straně pak vzplál malý ohýnek, na kterém jsme uvařili mimo jiné nudle s čerstvými kopřivami a zahleděli se na tisíce světélek, které zářily v údolí a postupně získaly navrch nad rudou září zapadajícího slunce. Za zády prastarou kamennou zeď, před sebou žhavé uhlíky v teplém větru daleké španělské země, vryl se mně do paměti jeden z pohledů, na které se nezapomíná.

Narozdíl od Hynka mně předpovídání budoucnosti ještě moc nejde, takže vítr sílil celou noc. Svými oděvy jsme ucpali skoro všechny skulinky našeho ovčince, přesto se v noci rozeznl takový koncert meluzíny, že jsme spali jen výjímečně a neustále probouzeni strašidelnými kakofoniemi, uvažovali jsme o svém dalším osudu. Aby nebylo božích ran dost, k vichřici se přidaly drobní a urputní nepřátelé - španělské blechy. Nejprve se Ivče zdálo, že jí něco skáče po obličeji, posléze se přidalo svědění na všech (doslova) možných částech těla a neodolatelná touha zničit hmyzí populaci. Některým z nás vydržely blechy (a drbání se) ještě několik týdnů po návratu ze Španělska a třeba já nimi vedl nákladnou a zdlouhavou chemickou válku.

Středa 5. března
Ráno vylezl Berny ze dveří a rychlostí téměř 100 kilometrů v hodině nám zmizel ve směru větru z očí. Prozatím to byla jenom sranda a tak jsme vymýšleli hlouposti, na které jsme potom vzpomínali a šel nám přitom mráz po zádech. Za účelem nadlehčování batohu jsem z celty a pršny zkonstruoval převratný vynález pro pány i dámy, věrného služebníka člověčího, padák vhodný ke vznosu batožin, jakož i kufrů a dalších zavazadel, jež je třeba kamkoliv dopraviti. Moc mně to s batohem nepomohlo a jednou mě vítr málem odnesl do údolí, tak jsem padák raději sbalil. Dopoledne jsem dorazili do průsmyku Collformic, kudy vede silnice a kde bylo možno smočit rty v limonádě nechvalně proslulé značky Coca cola. Další cesta vedla přes větrné pláně až k pláním vichřičným.

Když už začínal vítr být opravdu nebezpečný (Hynek tvrdí, že jeho útlé tělo s pomrně velkou návětrnou plochou se místy dostávalo do vznosu a Ivča s Béďou se občas spasily pouze bystrým úchopem za skalní výčnělek), rozhodli jsme se uspořádat zasedání krizového štábu. Stopařův plán se jevil být nejvhodnějším, proto jsme jeden po druhém přeběhli přes hřeben do větrem pocuchaného lesa, sice na návětrné straně, přesto však méně bičovaného a tudy jsme po úbočí pokračovali k mělkému údolí. Podél křišťálového potoka jsme pokračovali ke studánce Font Freda, kde nás zaujal nápis, jejž by bylo možno považovat za cituplný povzdech motoristy na pracovišti - ovšem jen v češtině.

Po krátké svačince jsme dokončili výstup na vrchol Matagalls (1697 m n. m.) a jelikož se vítr překvapivě ztišil, dovolili jsme si před sestupem hustými bukovými lesy, připomínajícími Adamov i několik vrcholových fotek. Sestup byl ladný a za pomníkem místního violoncellisty jsme potkali první skupinu turistů v celém pohoří Montseny. Další sedlo rozdělilo nejen obva horské masivy, ale také mužskou a ženskou část naší výpravy. Slečny pokračovaly stopem (dle očekávání jím zastavil hned první řidič) a my se vydali k nejvyššímu vrcholu naší pouti Ture de l´Home (1706 m n. m.).

Výstup opuštěnou stěnou se počal někdy i více než metr hlubokými závějemi bukového listí (kdo zakopl, utopil se tak, že z něj byl vidět jen batoh) a pokračoval náhodně objevenou značkou, vyznačenou pouze kamennými mužíky až k prvním skalnatým partiím. Značka pak mistrně vystoupala nepřehledným terénem skal a suťovisek možná jedinou cestou, kudy je možné se z této strny dostat na hřeben a nezřítit se do propasti, až k vrcholu Les Agudes (1703 m n. m.), kde jsme při zápisu slunce zapsali krátký odstavec do návštěvní knihy. Setmění pak přišlo rychle a přestože další cesta vedla již po rovném hřebeni, dorazili jsme pod vrchol až za tmy.

Vítr nabral zběsilou rychlost, lomcoval vším, co mu stálo v cestě, a Stopařovi rval z batohu kytaru, zastrčenou pod víkem. Hlasité hučení a kvílení vyluzované proděním okolo konstrukce kovového vyílače opodál navozovaly horrorovou atmosféru. Kdo se dostal nad mlý domek pod vrcholm, nmohl již řídit sé kroky a byl smýkán větrem vstřív betonovému bloku na samé špičce pohoří. Vškeré úsilí zabrala snaha trefit se do betonu a nebýt stržen dál, nad propast, kterou jsme tušili ve tmě pod námi. Nalepení větrem na betonovém kvádru, mohli jsme si popřát k dobytí vrcholu a pak už jen rychle dolů. Mezi poryy se nám dařilo postupovat vpřed a dolů, nejednou jsme ale byli opět strženi k zemi. Konečně jsme se dostali na cestu, která spirálovitě obtáčí kopec a vydali se po ní již poměrně bezpečně dolů. Cesta se však obtočila kolem vrcholu a na hraně návětrné strany kopce nás zastihla nejprudší vlna vichřice, dosahující rychlosti hodně přes 100 kilometrů v hodině.

Někteří z nás se ještě spasili skokem za kamennou zídku u silnice, ostatní však již vítr zadržel a museli si lehnout na vozovku a čekat na zmírnění poryvu. Pak teprve bylo možné překonat zídku a sešplhat proti větru z kopce na cestu pod ní. Dál už byla cesta prodchnuta nejnovějšími zážitky a malou energetickou krizí Hynka, který bez mrknutí oka pozřel čtvrt skleničky cukru a čokoládu, než se cítil zase fit. Na smluveném místě u přehradní nádrže Santa Fé jsme se setkali s promrzlými děvčaty, která vyhodili z restaurace a tak si holky musely najít místo na větrné verandě. Většina výpravy zde i přenocovala, pouze já s Bernym a Stopařem jsme nalezli místo opodál u ohýnku v mělkém úvoze vystlaném bukovým listím.

Čtvrtek 6. března
Vykoupat se v Santa Fé, to je příležitost, která se neodmítá, a tak jsme čistí a veselí kráčeli slunečným jitrem dolů z hor přes opuštěné pastviny, podél kaktusů a korkových dubů až k vyprahlým svahům nad vesnicí Gualba, která se pro nás stala tou pravou Španělskou vesnicí. Také jsme zde ochutnali přímo ze stromu zralé pomeranče, které by si nezadaly s těmi, jež kupujeme u nás v obchodech - v březnu jsme byli opravdu překvapeni. Pohrouženi o bujaré diskuze o psychologii současné, ideální a minimální, dotazlili jsme až k malebnému nádraží. Zajímavým postřehem byla rozestavěná rychlodráha, vedoucí podél současné železnice směrem k Francii, míjející však všechna nádraží.

Vlak nám ujel před očima a další jel až za dvě hodiny, tak jsme se na nádraží nasytili (zde jsme také s Hynkem zasadili poslední ránu Onderově müssli, naštěstí nikoliv Onderově mysli) a poté se rozjli z posldním velkým zážitkem akce - podvečerní Gironou. Pro milovníky příměrů uvádím, že jde o město mezi Třebíčí a Olomoucem (Třebíčem a Olomoucí), úžasně starobylé a za setmění s neopakovatlnou atmosférou uliček ve svahu nad řekou a hradeb vysoko nad městem. Je to také město univerzitní a veskrze příjmné.

Na prohlídku jsem se oddělil od ostatních, kteří holdovali spíše vínu a jal se na vlastní pěst (se Stopařovým foťákem) pátrat v moři plácků a náměstíček, schodišť, kostelů a zdí. Uchvacující byl koncert zvonů, které se rozezněly nad sešeřelým městem a jejichž ozvěny se odrážely, tisíckrát zlomené, ve spleti domů. Opozdilí chodci rychle míjeli nároží domů, podél kterých jsem vystoupal ž nahoru, nad katedrálu do ruin hradeb, protkaných schůdky, pěšinkami a výhledy. Bohužel všechno musí skončit a tk i romantika Gironských stínadel musela ustoupit hledání cesty k nádraží. Nějak jsem e v tom cizím městě ale zamotal a po překročení řeky jsem najednou zjistil, že - chodím v kruhu.

Mým zachráncem nebyla krásná princezna na oceloém oři, ale postarší učitel matematiky, který se učil anglicky a byl tak na přibližně stejné konverzační úrovni jako já. Společně jsme při rozhovoru o algebře a analýze dospěli k nádraží, odkud jsem už s ostatními zamířil autobusem přímo na letiště a zde se v čekárně pohroužil do spacáku i spánku.

Pátek 7. března
V noci nejen na mě opět silně zaútočily blechy z ovčince a tak bylo ráno poněkud svědivé. Narozdíl od Brna, létá v ranní špičce z Girony letadlo každých 10 minut a současně s námi letěl zrovna vnitrostání spoj do Madridu. Kontrola byla krátká a za chvíli už jsme seděli v hliníkovém velikánu a zrychlovali na ranveji směrem domů. Vzlet byl ladnější než minule a i při přistání projevil pilot své kvality, převyšující jeho předešlého kolegu. Let jsem prospal, protože husté mraky nedovolovaly kochat se ničím před Pálavou, nejvíc mě zaujal statek s rybníčkem někde před Slavkovem, který jsem pak hledal na mapě a ke kterému se někdy určitě vydám na výlet.

Rozchod byl rychlý jednak kvůli autobusu pro neadamováky, druhak kvůli majestátnímu vozu rodiny Bernášků, se kterým přijel pan Berny pro našince. Odolal jsem však lákadlu a neokusil polstrování Bernyho nového vozu, namísto toho jsem přeplněným autobusem linky 76 projel okolo svého příležitostného pracoviště ve Slatině a zamířil na hlavní nádraží. S Onderou, Hynkem a Béďou jsme totiž byli domluveni podniknout výjezdní hodokvas v Protivanově a dopřát svým zmučeným žaludkům pořádnou porci hovězího, utopenou ve svíčkové nevídaných kvalit. Jistá všivost však vyplula na povrch a tak jsme nakonec s Onderou vyrazili za lahodnou krmí sami dva, což nám nijak nesnížilo radost z jídla extra třídy. Přejezení a spokojení, sjeli jsme potom dolů do Skalice, kde se naše cesty rozdělili - Ondera zamířil k domovu a moje kroky vedly na první jarní vandr s Renčou a Ohičim do Chlumů. To už je ale jiná pohádka…

Děkuju za zápis z akce (ze kterého jsem tu a tam čerpal) Onderovi a za fotky Stopařovi a Ivče.