Poprvé v životě jsem stopoval s tátou, když mně bylo asi pět let. Šli jsme tenkrát z trampského výročního ohně, nikdo z nás si ale dnes už nevzpomíná, kde přesně to bylo a mé vzpomínky obsahují jen to, že byla hrozná tma, někde houkala sova a mě ukrutně bolely nohy. Prý nám tenkrát nakonec na malé silničce v lese zastavilo auto, ale to už si nepamatuju - buď jsem usnul nebo vzpomínku překryly jiné zážitky. Opravdu první stopování mě pak čekalo v patnácti letech s kamarádem Ďáblem po zaškolení naším vedoucím Jestřábem, stopařem téměř z povolání. Strašidelný zážitek z dětství nezvítězil nad mojí dobrodružnou povahou a tak jsem koncem července roku 2000 natáhl kdesi u Rumburka, při cestě ze slavné Soví jeskyně, poprvé ruku proti jedoucímu autu…

A báli jsme se a styděli. Jenže když ostatní dvojice zmizely v autech kdesi vpředu za zatáčkou, nezbylo nám nic jiného, než přemoci své špatné svědomí (opravdu, bylo to špatné svědomí, co nás tížilo) a tak jsme se zanedlouho vezli taky. A do večera nám pak už vesele »pod rukama« projely stovky aut.

Největším problémem pro nezkušeného stopaře je překonání vlastního ostychu, špatného svědomí a pocitu, že se dožaduje něčeho, na co nemá právo, co získává bez oplátky. Tyhle pocity znám a dokonce musím napsat, že i po stovkách aut, kterými jsem projezdil řadu zemí, je stále zakouším znova a znova když po delší době zdvíhám ruku. Učil jsem také mnoho lidí stopovat nebo je doprovázel na jejich prvním stopu a dokonce jsem zaslechl, že Stopování je totéž, co žebrání. Pokusím se přinést pár důvodů, proč se domnívám, že stopování není doprošováním ani žebráním, i když jím, jak vichni cítíme, vlastně trošku je…

• Často si myslíme, že řidič, který stopaře bere, to dělá proto, aby mu pomohl, přestože jemu samotnému to nic nepřináší. To je základní omyl. Mnoho řidičů, zvláště profesionálních, tráví v autě dlouhé hodiny o samotě a jsou vděční za každého stopaře, kterého mohou svézt a promluvit s ním v jakékoliv řeči. Pro řadu řidičů nákladních aut jsou stopaři jakýmsi kořením cest, bez kterých by život za volantem byl nepříjemně jednotvárný a šedivý.
• Ve většině států (až na výjimky uvedené níže) se cestuje stopem zdarma a tak by situace mohla vypadat tak, že se řidiči vlastně není jak odvděčit. I to může být omyl. Zkušenost praví, že nejčastěji berou stopaře lidé, kteří buď sami stopem občas jezdí, nebo alespoň v minulosti zažili svůj věk stopařské slávy se zdvihnutým palcem u silnice. Tedy takovým řidičům se za vás již odvděčili kdysi v historii jiní. Na vás pak je, abyste jednou, až budete mít svůj vůz, stopaře vozili v co největší míře a spláceli tak svůj stopařský dluh z let minulých.
• Důležitou součástí stopování je pro drtivou většinu řidičů také dobrý pocit, který jim přinese to, když vám pomohou urazit kus daleké pouti. Věřte nebo ne, ale když vyrážím na cesty a mám v autě alespoň jedno volné místo, vždy se těším, až njakého stopaře uvidím, i kdyby to byl ten nejzanedbanější tulák. Pocit, že jsem udělal něco pro druhého a přispěl tak k fonoménu stopování je pro mě úžasnou odměnou!
• A ještě v jedné věci se stopování od žebrání liší! Ten, kdo stopaře do auta bere, mu cosi přínosného dává - pomáhá a obdarovává. Samotného řidiče však takový čin nestojí téměř vůbec nic a tak vlastně vytváří novou hodnotu. Rozdává, aniž by sám tratil.

Snad nejdiskutovanějším tématem ve stopařském světě jsou a vždycky byla místa, na kterých je nejvhodnější stopovat. Pomineme-li, že v různých zemích světa se podmínky drobně liší, můžeme hovořit o základních zásadách, jejichž dodržování významně zvyšuje naši šanci na úspěch a rychlý posun kupředu. Může se zdát až neuvěřitelné, že někdy zdánlivě nedůležitý detail zaviní, že místo třiceti minut strávíte na krajnici třeba čtyři hodiny. Jak tedy vybrat správné místo?

• Je-li to jen trošku možné, vyhýbejte se dálnicím. Kromě toho, že ve většině zemí hrozí už jen za vstup na dálnici vysoká pokuta, je stopování mezi auty řítícími se bezmála dvousetkilometrovou rychlostí poněkud nebezpečné. Navíc auta uhání opravdu rychle a řidiči tak mají málo času na brždění stejně jako nedostatečnou motivaci zastavovat auto. Když není vyhnutí, stopujte na dálnici velice opatrně, nejlépe za svodidly krajního pruhu a s nakreslenou cedulkou. Pokud je v dosahu i několika kilometrů dálniční křižovatka s nájezdy, vždy jí dejte přednost, šance se rapidně zvyšuje!
• Dálniční přovaděče, nájezdy a odbočky jsou naopak nejlepším místem pro stopování. Je-li komunikace dostatečně široká, aby se na ní dalo bezpečně zastavit, můžete si být úspěchem jistí. Auta zde jedou obvykle pomalu, řidiči dávají pozor a také právě zde někteří z nich stopaře dokonce očekávají!
• Pro stopování nejsou vhodná místa, kde je silnice úzká, lemovaná svodidly, místa v zatáčkách a komplikované nebo kopcovité úseky. Vždy je třeba, aby řidič stopaře viděl co možná nejdřív a nejdál, vybírejte proto rovné a dlohé úseky, nejlépe s odstavným pruhem, širokou krajnicí, odpočívadlem nebo odbočkou na nevýznamnou cestu. Vždy platí, že čím jede auto pomaleji, tím raději řidič zastaví, proto dejte přednost stopování na vrcholu kopce oproti ďolíku, stopování za semaforem oproti místu před křižovatkou a podobně.
• Není-li to nutné, nestopujte ve městech a obcích, kde je dopravní situace vždy složitější, rozhled horší a možnosti zastavení omezené. Naopak ideální jsou autobusové zastávky na okrajích sídel a mezi nimi. Dejte pozor také na slunce, keré může řidičům svítit do očí, zákazy zastavení a další chytáky!
• Specifickým způsobem pro nejotrlejší stopaře je stopování na benzinkách. Zde řidič vždy zastaví a umožní vám tak osobní kontakt včetně přemlouvání a dlouhodobějšího přesvědčování. Nevadí-li vám, že se tak vystavíte riziku osobního konfliktu a posunete svoji činnost blíže k onomu pověstnému žebrání, zkuste také tento způsob. Pravděpodobnost, že vás některý řidič vezme, je mnohonásobně vyšší. Nálada uvnitř auta pak ale často bývá podstatně napjatější…