Bílá místa na mapách

„Hic sunt leones...“ Tak popisovali staří Římané ve svých mapách antického světa místa, která nebyla tehdejší civilizaci známá. Území, na které dosud nevkročila noha objevitelů, obchodníků nebo vojáků - místa, za nimiž molo být cokoliv. V dnešní době vyvolá podobná představa už jen romantický úsměv - vždyť podívat se (když máme trošku peněz) jde skoro kamkoliv na světě - a tam, kam se jednoduše dostat nedá, už byli jiní, kteří o takových místech napsali hromady knížek a nafotili tisíce fotografií.

Jistě namítnete, že jsou nevelká území ve vysokých horách, v arktickýh oblastech blízko zemských pólů nebo v hlubině rovníkových pralesů, kam ještě nepronikl člověk se svojí technikou a která mohou dosud ukrývat nepředvídatelné věci. Stačí však strávit jediný večer u počítače s internetem a každý z nás může nahlédnout pomocí úžasných družicových snímků na libovolné místo na Zemi. Zmizela tedy bílá místa z map nadobro?

Ano, zmizela, mluvíme-li o všech lidech najednou - o lidstvu jako jediné a dokonale informované skupině. Ale zkuste si na chvíli představit, že neexistuje možnost přečíst si, vyhledat nebo nahlédnout na všechna místa okolo, která již objevil někdo jiný; představte si, že mapy zmizí docela. Pak zůstane každému z nás možnost uchovat si jen pár nejasných představ o místech za hranicí svého světa, útržky z vyprávění od známých a kamarádů. A o opravdu vzdálených zemích nebudeme nejspíš vědět vůbec nic. Osobní mapa každého z nás je ohraničena bílými místy ze všech stran, na vlas stejně, jak tomu bývalo u map Říše Římské.

Před léty mě napadlo, pořídit si velikou nástěnnou mapu a zakreslovat do ní tenkou červenou linkou všechny své cesty. Nikdy jsem ale svůj tajný plán nedokázal uskutečnit. A možná je to dobře, protože se tak k němu mohu ve svých myšlenkách často vracet a do nekonečna uvažovat, jaký tvar by asi měla síť utkaná z tenkých vláken pavoučích cest po mapě světa. Husté klubko v okolí mého domu by se vzdáleností řídlo a na samém okraji by z něj vyšlehovaly velice tenké čáry, dlouhé stovky i tisíce kilometrů, jen s malými smyčkami a rozvětvením na koncích. Ty by představovaly mé velké letní výpravy. Tábory a menší akce by zase znamenaly malé chomáčky poblíž hlavního klubíčka, které by zářilo tisícerými variantami cesty do školy a zaměstnání, po městě ve kterém bydlím a jeho okolí. Představa mapky, ve které by byl zaznačen každý krok mých cest s tou největší přesností je pro mě stále zajímavá a bude nejméně do doby, než se ji přece jenom pokusím nakreslit.

Ještě dřív, než jsem přišel na nápad s pavučinou cest, užasl jsem v dětských letech mnohokrát nad tím, když z mé pomyslné mapky zmizelo další bílé místo a dva konce světa se najednou spojily známým územím. Dodnes si jasně vzpomínám, jak jsem ve svých desíti letech nevycházel z údivu nad tím, že ulice, jejíž konec i začátek jsem znal ze svých cest s rodiči autem po městě, je jedna a ta stejná. Vždycky jsem si myslel, že jde o dvě ulice, jejichž konce mizí v neodhaleném bílém prostoru kdesi v neurčitu. A nešlo jen o ulice města! Zvláštní objevitelské vzrušení jsem prožíval vždy, když se mně podařilo dorazit na dříve objevené místo přes bílé území. Okamžik, kdy jsem spatřil dobře známé tábořiště, vesnici nebo třeba jenom cestu z nového úhlu, chvíle, kdy nově objevované splyne s dávno prozkoumaným je pro mě malou radostí dodnes, vždycky, když se vydám na průzkum. Určitá nejistota, zda údolí, do něhož jsem právě sešel nebo schodiště, na které jsem mezi domy narazil je právě to, po kterém jsem šel již tenkrát...

Zapřemýšlejte se taky nad tím, jak by asi mohla vypadat vaše mapka známých míst - tedy takových, která jste osobně alespoň jednou v životě navštívili. Možná přijdete na překvapivé věci! Nejeden z nás jezdí denně autobusem nebo tramvají po neměnné trase a dívá se na stejná místa a přitom se nikdy nedozví, jak vypadá druhá strana kopce nebo co je za zdí toho či onoho domu. Mluvíme o svém okolí, jako bychom ho dobře znali, ale teprve, když se dobře zamyslíte, zjistíte, že možná jen pár desítek nebo stovek metrů za vaším domem existují opravdová bílá místa, na která jste dosud po dlouhá léta svého života nevkročili.

Učinil jsem několik výprav, které měly definitivně rozlousknout tento problém. Konečně jsem našel dost odhodlání a času a vyrazil jsem na průzkumy. Mnoho let mě zajímalo, co se skrývá za hranou údolí, kterým projíždím desetkrát týdně vlakem, moje fantazie kouzlila podivné ulice za rohem oprýskaného šedivého domu, za který jsem nikdy nepohlédl a průjezdy teprve lákaly mé kroky. Objevil jsem několik zajímavých míst, skalní plošinky nad železničními tunely a prapodivná hřiště v neznámých útrobách městských čtvrtí. Nebylo jich však mnoho a většinu času jsem strávil prodíráním v křoví nebo mezi řadami nudných zaparkovaných aut. Přesto jsem byl rád, ba přímo nadšen, že z mé mapy zmizela další bílá místa. Už jsem se nemusel každý den ptát, jak to asi vypadá tady za tou zatáčkou.

Ale jak nadšení opadalo, začal jem si uvědomovat ještě další věc. Bílá místa jsou pro nás opravdu zajímavá teprve tehdy, když leží na hranici známého území. Mnohem méně nás pálí neznámá vesnická náves tisíce kilometrů daleko než to, kam mizí říčka v údolí za mostem. Ano - to nejsou bílá místa sama, co v nás probouzí objevitelskou touhu - ale jejich hranice, nejasný rozmazaný pás území, které je pokryto jen řídkými pohledy a neurčitými útržky vzpomínek z jediné a třeba náhodné návštěvy. Když jednou náš vlak kvůli opravě jel po jiné koleji ohromného nádraží, poprvé jsem po deseti letech nahlédl za zeď továrny na břehu řeky. A uvědomil jsem si, že jsem vlastně vždycky chtěl vědět, co se za ní skrývá. Příšět už však byla dráha spravená a já už za zeď nenakoukl. A vzpomínky na to, co bylo za ní, jsou stále matnější, stejně jako okraj mapy, propadající se do nkonečné bílé...

Člověk nemusí být matematik, aby nakonec nepřišel na jednu věc. Totiž - čím větší je rozloha, kterou známe, tím delší jsou její hranice a tak každá objevitelská výprava přináší samozřejmě kromě jedné otázky zodpovězené hned několik dalších tajemství. Teď už vím, co bylo tady, ale co je za dalším hřebenem, jak vypadá dvůr za tímto průjezdem, ulice za dalším nárožím?

Až pojedete příště do školy nebo do práce, dívejte se dobře z okénka a uvažujte o místech okolo cesty. Možná se i ve vás probudí určitá zvědavost a touha nahlédnout za hranice známého prostoru. A nakonec možná zjistíte, že máte dvě hodinky času navíc, vystoupíte a projdete se novou čtvrtí, vesnicí nebo stanete na vrcholku kopce, kde bude opravdu krásně. Přemýšlejte, zda nestojí za to, vymazat občas další bílou skvrnu na své mapě a objevit nevýrazná ale pěkná místa, přestože jich tím bude vlastně zase o trošku víc.