Cesta napříč Islandem

Na Island jsem se chystal už roky. Nejprve to zhatila sopka Eyjafjallajökull, která v roce 2010 vychrlila tolik popela, že bylo zrušeno skoro sto tisíc letů, později jsem na ostrov pozapomněl, protože se mně otevřela možnost cestovat po Asii a jižní Americe. Jenže teď přišel covid a z dalekých cest se staly cesty bližší a my se s Doubravkou vypravili na severozápad. Původně jsme zvažovali podniknout tradiční cestu autobusem nebo vypůjčeným autem koldokola ostrova, ale když jsme viděli, že tohle zvládne opravdu každý, rychle nás přešla chuť. Chtělo by to něco výjímečného, něco dobrodružného, něco, kde nebudeme potkávat hordy turistů, něco jako je Sprengisandsleið, cesta mrtvých koní. Podle dávných legend se už ve středověku pokusilo několik odvážlivců přjet na koních tuhle 300 km dlouhou cestu od severu k jihu. Nikdo to ale nedokázal - ti, kteří vyvázli životem, dosáhli pobřeží opěšalí - cesta byla totiž tak náročná a bylo na ní tak málo trávy, že všichni koně vždycky pošli hlady. Polární poušť nabízí jen kameny, štěrk a sníh. To by se nám mohlo líbit.

Babička vždycky říkala, že do hor máme chodit nejméně tři. Pozvali jsme proto na cestu taky kamaráda ¥a, ale ten už neměl dost dovolené a rozhodl se, že se přidá později, na jediném místě, kam se dá dojet autobusem - u horkých pramenů Landmannalaugar asi ve 2/3 cesty. Sbalili jsme si tedy jídlo na deset dní (každý 30 porcí), koupili jsme stan (který jinak neuznáváme) a stáhli si mapu Islandu do mobilu. Na cestě totiž nebude doslova nic.

Celkem nás čekalo přes 300 km pěšky během 10 dní s veškerými zásobami na zádech. Jediné, oč nebudeme mít nouzi, bude voda.

Vyrazit jsme chtěli z Akureyri na severu, protože jsme oekávali příjemnější cestu směrem k jihu (jaká to chyba). Tam ale jezdí jen pár autobusů za den. Museli jsme si tak po cestě dát přestávku v městečku Akranes, kde jsme na pobřeží moře objevili docela naznámý horký prmaen Guðlaug. Jeho moderní přestavbu financovala městská rada z dědictví po bohatém rybáři, který odkázel peníze místní mládeži, aby mohla studovat rybářství. To ale jaksi vyšlo z módy, a tak se dnes mohou děti místo toho koupat střídavě ve vodě z horkého pramene a střídavě v chladném moři jako my.

Ti z mých přátel, kdož navštívili Island v minulosti, tvrdili, že na ostrově nejsou žádné stromy. Asi totiž nevystoupili z auta. V lese ve fjordu nad Akureyri jsme přečkali svoji druhou noc a poprvé a naposledy jsme si dokonce uvařili na ohni z modřínového dřeva.

Třetí den cesty: pomalu stoupáme údolím říčky Eyjafjarðará. K našemu překvapení i zde, na severní straně ostrova, existuje jakési zemědělství a nejoblíbenější značkou traktoru je tu brněnský Zetor.

Nálezů něčeho, co by se dalo sníst, nebylo na Islandu mnoho. Vlastně jen dva. Jako první nás překvapil tenhle rybízový keř. Při vědomí, že následujících 10 dnů budeme jíst jen sušené a konzervované jídlo, jsme na něm nenechali jedinou červenou kuličku.

Kostel Grundarkirkja slouží obyvatelům okolních domků roztroušených po údolí. V podstatě jde o poslední známky civilizace na příští více než týden.

Šokem pro mě bylo, že Islanďané dokáží i na severu vypěstovat skutečnou, byť poněkud nižší, pšenici a upéct si tak chléb made in Iceland.

Čtvrtý den cesty jsme dorazili na konec cesty. myšleno té asfaltové. Zatím jsme ale stále ještě v relativním bezpečí horského údolí. Na hřebeni nás ten klid přejde.

Na to, že je srpen, vypadáme nějak zimomřivě. Každý další výškový metr pro nás znamenal silnější a silnější protivítr. Zpočátku jsme si mysleli, že jde jen o výkyv počasí, po několika dnech chůze proti prudkému vichru, který zvedal jemný štěrk z pouště a zapichoval nám ostré kamínky do oblečení, kůže i očí, jsme pochopili, že tohle bude drsnější, než jsme čekali.

Vzácní islandští mimochodníci neboli koně, kteří se nenechají pohladit.

Blížíme se k sedlu, kterým končí údolí. Zatímco my stoupáme, teplota rychle klesá a blíží se až k bodu mrazu. Větší starosti nám ale činí vítr, který je tak silný, že už neslyšíme ani jeden druhého.

Na pohled idylka, ale sedlo ve výšce 900 m, do kterého jsme vystoupali od moře, nás nepříjemně překvapilo prudkým větrem plným písku, vanoucím přímo proti nám. Následující týden půjdeme už jen z kopce a proti větru. V zákrytu tak, aby Doubravka šla v mém závětří, v náklonu proti větru, čepicemi přes uši a pohledem upřeným do země,, aby se nám kamínky nezapichovaly do očí. Doubravce neustávající příval jemného štěrku proděravěl kalhoty, moje bunda z Odevných závodů Trenčín ale vydržela.

Ráno pátého dne. Ještě je tu troška mechu, snažíme si zapamatovat, jak vypadá zelená barva.

Příštích pár dní jdeme jen přes kamenité pláně. Doubravka plachtí z kamene na kámen v jedinou chvíli, kdy jsme na Cestě mrtvých koní spatřili slunce. Solární nabíječka, kterou jsem nesl, byla víceméně k neužitku.

Nejvyšší vrchol, 901 m nad mořem. Škoda, že nejde vítr zachytit na fotkách.

K večeru pátého dnes jsme dospěli k první horské chatě. Starší strážkyně národního parku v pleteném svetru nám prodala Pepsi (bez cukru!) a dovolila se za symbolický příspěvek vykoupat v horkém prameni. Prý až sem ve středověku utíkali lidé z nížin, aby přežili morové epidemie na pobřeží.

Pravidelný obrázek našich dní. Takový krásný výhled jsme měli, když zrovna nepršelo a my se odvážili na chvíli zvednout hlavu, abychom viděli, kam nás vede cesta. Ovšem za cenu černých slz, které nám pak tekly z očí.

Celý den jsme šli v předklonu s očima upřenýma k zemi, a tak i stísněná chvilka před usnutím ve stanu bičovaném větrem (bez ochranné zídky by prostě uletěl) při žvýkání kusu sýra a hrstky mandlí pro nás byla okamžikem, na který jsme se těšili každý den.

Šestý den jsme na obzoru spatřili ledovec Vatnajökull, který je největším ledovcem na Islandu a druhým největším v Evropě. Jeho zasněžená úbočí září temně azurovou barvou jako by uvnitř ledovce sálalo nějaké mrazivé světlo.

A zase celé dny koukat do štěrku. Šestý den jsme zjistili, že jsme mírně zpožděni oproti plánu a zvýšili jsme proto denní úseky na 32 km.

Sedmý den nás zastihl dvoudenní déšť. Sucha ubývalo v oblečení i ve stanu a nakonec jsme byli mokří úplně kompletně. Stan v dešti vibroval tak, že jsem v noci nemohl usnout a musel jsem přemýšlet o těch ubohých koních, co nechtěli žrát mech.

Kdyby na Marsu pršelo a foukal vichr, vypadá to tam přesně takto.

Cesta přes Island byla poměrně fádní. Jediným vzrušením byly dvě až tři řeky, které jsme museli denně překračovat. Naštěstí bordy nebyly hluboké. Podle teploty člověk ihned poznal, jestli je řeka dešťová nebo ledovcová, v těch nohy bolely chladem.

Osmý den a první travička rostlinky na břehu řeky.

V některé dny jsme měli cestu před sebou jako na dlani. Osmý den se vítr mírně zvolnil a nám začalo ubývat jídla. Těšili jsme se na setání s ¥em, o kterém jsme si mysleli, že přinese čerstvé potraviny. bez něj jsme totiž byli odkázání na suchary, sýr, mandle a čokoládu (která ale došla).

Devátý den se obejvily patníky. Cosi nám říká, že brzo uvidíme kus civilizace.

Doubravku po ujití 200 km začaly trošku, ale jen opravdu trošku, bolet nohy. Ale rozhodně neúpěla.

Na Cestě mrtvých koní je i několik moderních mostů. Za tento přes soutěsku řeky Kldakvísl jsme byli docela vděční. Nechtělo by se nám s batohy šplhat dolů a zpátky nahoru.

Desátý den se objevil asfalt. Setkání s Honzou, který přijede autobusem, už nemůže být daleko!

Desátý den jsme ušli přes 40 km a na smulveném místě jsme se skutečně setkali s ¥em. Jaké bylo naše zklamánáí, když přivezl zase jen sýr a mandle!

Horké prameny v Landmannalaugaru pro nás byly příležitostí na půldenní pauzu a dlouhé povídání o dosavadních útrapách cesty. Dále už půjdeme ve třech.

V Landmannalaugaru se mísí studená a teplá voda a každý si tak může najít svou ideální koupací polohu.

Při stoupání k chatě Hrafntinnusker Hut jsme šli i po sněhových polích, která jsou vlastně ledovci. Aspoň tak usuzujeme z toho, že je už září a sněhu je tu pořád několik metrů mocbná vrstva.

Pod ledovcem Kaldaklofsjökull se na mnioha místech otevírá země a z puklin vyvěrá pára, syčí vařící voda nebo tryskají sirné spršky.

Je tu i několik horkých jezírek, nicméně barva ani teplota nás nepřesvědčily, že se v nich cheme koupat. O pH ani nemluvě.

Téhle části cesty se říká Duhové hory. Po týdnu, kdy jsme viděli převážně jen šeď, je to vlastně docela příjemná změna.

Kdy se člověku podaří v létě, ve výšce 1000 m narazit na sníh? Na Islandu zřejmě často.

Protože jsme už týden jedli jen studené jídlo, lákaly nás gejzírky k uvaření ovesné kaše. Ale proud byl všude moc silný nebo moc slabý, takže z toho nakonec nic nebylo.

Část cesty jsme absolvovali dokonce tunelem pod ledovcem.

V Duhových horách s poměrně nezanedbatelným převýšením jsme zjistili, že náš postup je pomalejší než na pláních. Soumrak nás zastihl uprostřed horské pouště a tak jsme další noc strávili na štěrku a mezi kamením.

Úzkostlivá péče o životní prostředí je na Islandu místy až úsměvná. Pro splašky z jímky na chatě Hrafntinnusker Hut ve výšce 1020 m se jezdí z civilizace několik desítek kilometrů traktorem s fekální vlečkou.

Ráno dvanáctého dne se krajina konečně opět zazelenala. Blížíme se k jižnímu pobřeží.

Bezejmenný vodopád na řece Innri Emstruá mě docela děsil svojí vodnatostí. Tady bych řeku bordit tedy rozhodně nechtěl. Naštěstí jsme se připojili k prašné cestě, na které místní postavili most.

Na fotce to není moc dobře vidět, ale z nitra ledovce Mýrdalsjökull se line azurově modrá záře z paprsků, které se lomí v milionech tun ledu.

Noc mezi dvanáctým a třináctým dnem nás zdrtila. Před celonočním lijákem jsme se museli schoulit všichni tři do malého stanu a ráno jsme i tak byli úplně mokří. K lepší náladě mně nepomohly ani první keříky vůkol.

Třináctý den odpoledne jsme dospěli k cíli své cesty. Není to ještě úplné pobřeží, ale dál se pěšky stejně nedá, musíme přebordit obří deltu řeky Krossá, která se asi kilometr odsud vlévá do fjordu Markarfljót. Čekáme na úplně poslední autobus tohoto roku u chaty Skagfjörðsskáli a povídáme si se třemi německými kolegy, které jsme konečně po takřka dvou týdnech dohnali.

Přes ledovcovou řeku Krossá se nedá dostat jinak než autobusem nebo traktorem. Chvílemi to ale ve voze vypadá spíš jako na katamaránu.

Předposlední den jsme strávili ve městě Vestmannaeyjar na ostrově Heimaey. Shodou okolností jde o vůbec nejstarší osídlené místo na Islandu. Mě sem ovšem přitáhla spíš zkušenost, že se tu nachází vzorkovač našeho projektu MONET. S daty odsud pracuji v práci už několik let, chtěl jsem se proto podívat, odkud přesně pocházejí.

Než jsme se ale dostali k majáku a vzorkovači, uchvátil nás šéf místního muzea a pozval nás do expozice nejrůznější mořské havěti. Zdarma.

Po několika kilometrech na ostrově jsme dospěli až na mys Stórhöfði, kde se pod majákem krčí i naše stanice pro měření kvality ovzduší.

Pozdrav z Brna a Recetoxu zahřál na duši.

Maják na Stórhöfði je opravdová civilizační výspa uprostřed mrazivého moře. Vysutý mys ostrova Heimaey je nejjižnějším osídleným místem na Islandu.

Ovcím je tu dobře. My ale spěcháme zpátky na severní cíp Heimaey do přístavu, abychom chytili večerní elektrickou loď na „pevninu“. Nejsem si tám jist, ale zdá se, že v zátoce dole vychází na břeh nejstarší kabel, kterým byl kdysi dávno Island propojen se zbytkem světové telefonní sítě.

Betonový kostel Hallgrímskirkja patří k hlavním monumentům Islandu. Pro nás byl otevřenou branou do centra Reykjavíku, který jsme si nechali na poslední, čtrnáctý den naší pouti.

V loděnicích přístavu Vesturhöfn se provádějí rekonstrukční práce na rybářských lodích.

Mě však mnohem víc zaujala lokomotiva Minør bývalé úzkokolejky, která byla jednou ze tří islandských železnic. Na počátku 20. století zajišťovaly výstavbu přístavu i přilehlých čtvrtí dovozem vlaků s kamenem z návrší nad městem.

Tak vypadá dnešní Reykjavík, město s více než 140000 obyvateli, z věže kostela Hallgrímskirkja. Přešli jsme Island napříč, po dva týdny jsme viděli, slyšeli, cítili a místy i polykali kamení, ale přežili jsme a odměnou nám bylo tohle krásné rozloučení s předposledním evropským státem, který jsem navštívil.