 | Ranní slunko rozhání mlhu nad areálem opuštěných kasáren na Kraví hoře. |
|
 | V Jerrym se nezapře gentleman. Přes rozbahněnou cestu přenesl Terku až ke vchodu do podzemní stoky. |
|
 | I Brno má svůj tunel Blanku… |
|
|
Ačkoliv byl předchozí víkend zamlžený, tmavý, syrový a mrazivý, přišlo během sedmi dnů do Brna jaro. Poslední dva dny v lednu svítilo do ulic sluníčko jak v dubnu, na což zareagovali ptáci, začali zpívat a nebýt opětovného ochlazení, asi by i vykvetly stromy. Ideální počasí skoro na všechno, zejména ovšem ranní pátračku v opuštěném vojenském objektu.
Protože o kasárnách připravuji samostatný článek, omezím se jen na to, že jsme s Jerrym a Terkou bezpečně proběhli zahrádkou školky v Masarykově čtvrti až k vylomenému oknu, kterým jsme vlezli do areálu a prozkoumali tak každý jeho kout. Přesto, že se tu nejrůznějších zvědavců i kazisvětů v posledních letech vystřídalo víc než dost, pořád ještě zůstávají v barácích věci, které stojí za to vidět.
Když zlatavé paprsky rozptýlily ranní mlhu, opustili jsme trošku ponuré místo a zamířili na snídani do „Brněnky u konečné“, o které Jerry prohlašoval, že tady mají jistojistě jako jedni z posledních klasickou ZONku ve skle. Měli. Koupili sjme si každý jednu, společně v barvách moldavské vlajky a zamířili se nasnídat za biskupské gymnázium nad zrušenou sjezdovku. Z hlubin paměti jsem lovil, jak jsem tu jako kluk s dědečkem v létě pozoroval lyžaře na umělé trávě, coby žhavé novince. Dnes si nad svahem pořizují selfie jeptišky.
Terka nás pak pozvala na kafe (i Jerry ochutnal) k sobě do vilky a úplně na závěr naší ranně-dopolední pátrací akce jsme prozkoumali uhlodané kusy sklepů pod Wilsonovým lesem, které někdo před pár dny pokřtil modrým sprejem na brněnskou Blanku. Zavzpomínali jsme na chobotnici na Lesné a zadumáni nad osudem Buffala, tramvajovým tunelem, který zde má vzniknout a nesmrtleností chrousta jsme zamířili domů.
|