Dříve Vojenský výcvikový prostor Jince, v současnosti Vojenský újezd Brdy je třetím největším a současně jedním z nejstarších vojenských újezdů u nás. Od roku 1936 se rozkládá v horské krajině středních Brd, západně od Příbrami. Dlouhých 80 let sem nesmí veřejnost, příroda je tu místy nedotčená, jindy vyrvaná z kořenů dělostřeleckou palbou a cvičným bombardováním z letadel. V lesích i poblíž cest jsou tady tisíce kráterů a okolo nich se povalují roztržené granáty, jinde jsou údolí tak opuštěná, že v noci slyšíte vlastní dech. Území není liduprázdné. Stejně jako do Zóny v knížce Stalker, kde občas neplatily fyzikální zákony a ziskuchtiví hledači zde občas nalezli nepochopitelné poklady, lze i ve vojenském újezdu narazit na různé typy lidí. Vojáky, kteří tu cvičí, civilisty (lesníky, myslivce) s povolením ke vstupu, ale také plaché a téměř neviditelné dobrodruhy, kteří zanechávají stopy, ale spatřit je lze jen s obtížemi, protože stejně jako zvěř, které je tu plno, mizí v houštinách a rozeklaných roklích při prvním náznaku pohybu v okolí.
Jako trojice statečných jsme vyrazili se Stopařem a Jerrym v pátek 27. listopadu 2015 z Brna a Prahy, abychom před půlnocí dorazili do vesnice Skořice na samotném okraji vojenského újezdu. Ve strachu z vysokých pokut jsme se neodvážili pokračovat oficiální cestou a tak jsme se protáhli okrajem zemědělského družstva, kde se v jednom okně ještě svítilo, a polní cestou se připlížili k lesu. Tady jsme vnikli do vojenského újezdu, překvapeni, že zatím žádná ze spousty cedulí podél cesty nezakazuje vstup samotný. Zákaz vstupu do lesa jsme nicméně našli pár desítek metrů za závorou. Přestože svítil měsíc, noc pokročila a tak jsme zaleszli do tmavého hustníku, rozdělali oheň a po necelé hodině zalezli do příjemných spacáků. Usínali jsme plní očekávání v napětí z toho, co bude následovat příští den.
Probuzení přišlo dřív, než jsme čekali, a bylo jako z pořádného horroru. Do podivného snu mně pronikl vyděšený šepot. Otevřel jsem oči a spatřil, stejně jako před chvílí Stopař s Jerrym, tmavý les a v něm asi třicet metrů před sebou čtveřici reflektorů namířených přímo na nás. Stromy v hustníku vrhaly pruhované stíny a zpoza světel se ozýval strašidelný rachot, syčení a praštění lámaného a drceného dřeva. Pomalu ale naprosto neomylně se ze tmy řítil přímo na nás ďábelský stroj zvaný harvestor, který po cestě vytrhával ze země celé vzrostlé stromy a se syčením a praskáním z nich dělal hromádky klád. Vystrašení k smrti jsme sotva popadli batohy, stočili spacáky do ruličky a prchali nízkými smrčky z dosahu stroje kamsi do tmy. Neschopni pochopit, jak si to mohl šílený stroj namířit v sedm ráno, za úplné tmy, přímo a neomylně k našemu ležení, ukrytému mimo cesty v hloubi lesa.
 | | Prvním zajímavým objektem na naší cestě byly pozůstatky po 1000 mm úzkorozchodné drážce, která sloužila za války k dopravě dřeva ven z vojenského újezdu. Zde křížila po mostě řeku Klabavu. |
Do rána jsme dospali o pár set metrů dál, kam už jen z dálky doléhal strašidelný rachot. Namířeno jsme měli přes celé území újezdu, tři dopadové plochy, horský hřeben a nejzajímavější známé objekty na sever do Příbrami nebo Hořovic. První zajímavostí byly pozůstatky úzkokolejky a mostu přes říčku Klabavu, za kterou jsme vstoupili na první dopadovou plochu, nazvanou příznačně Padrť. Rozbombardované vřesoviště by mělo být již několik let mimo provoz a tak jsme si volně vykračovali až k cestě, na které jsme se jen těsně stihli ukrýt před projíždějícím autem.
 | | Pohybujeme se raději mimo cesty. Přes bezejmenný potůček vcházíme na první dopadovou plochu s příznačným návem Padrť. Sem v minulosti dopadaly tuny dělostřelecké munice. |
Pokud jde o pokuty za nelegální vstup do vojenského prostoru, ostražitosti není nazbyt, a tak jsme v následujících hodinách mizeli střemhlav z cesty do křoví při sebemenším náznaku projíždějícíh aut či procházejících lidí. Kromě jediné výjimky se nám podařilo, že nás ve vojenském újezdu neviděl vůbec nikdo.
 | | Krátké úseky absolvujeme po cestách, několikrát se však musíme bleskurychle vrhnout do křoví či stepních trav, když se za zatáčkou objeví auto. |
Míjíme místa, kde podle osamělých ovocných stromů snad kdysi stávaly vesnice, brodíme se stepní travou a nacházíme podivné cedule bez nápisů a podzemní objekty, snad bývalé pozorovatelny, nebo rozvodny elektřiny, s propadlými stěnami a rezavějícími kovovými dílci.
 | | První objekt, který potkáváme, sloužil pravděpodobně k manipulaci s pohyblivými dělostřeleckými cíli. |
Po poledni začínáme strmě stoupat. Nyní již s propracovaným stihomamem uskakujeme při každém zachřestění sílícího větru nebo když se kolem prožene zvěř, která je tu méně plachá a zato velice hojná. Tu a tam nacházáíme střepiny z dělostřeleckých granátů zapadané jehličím.
 | | Od cca 600 m nadmořské výšky přibývá sněhu a mlhy. Nejvyššího vrcholu jménem Tok dosahujeme po několika hodinách už ve vánici. Jsou tu ale čerstvé stopy! |
Přes kopec Koruna s kamenným patníkem a vytesaným letopočtem 1732 se dostáváme na hlavní brdský hřeben a pokračujeme k nejvyššímu vrcholu Tok. Po cestě se zvedá sněhová vánice, kterou jsme koncem listopadu ani nečekali. Mrzne a fouká silný vítr. Obědváme na skromném posedu a sledujeme zvyšující se vrstvu sněhu. Ti z nás, kteří nemají návleky, hořce litují.
 | | Dopadových ploch je ve vojenském újezdu celkem 5 a byli jsme si skoro jistí, že většina z nich už se nepouživá. |
Sníh nás zradil. Zanecháváme dobře viditelné stopy, které nás mohou prozradit, ale záhy také sami narážíme na trojici mužských stop mířící před námi k vrcholu. Tok není výrazný, spíš kopeček kamení poblíž cesty. Padá mlha a blíží se odpolední soumrak, když spatříme pár stovek metrů před sebou tři obrysy postav. Zastavíme se a pozorujeme dalekohledem, o koho jde.
 | | Dopadová plocha Tok. Prakticky bezlesé hřebenové vřesoviště je poseté krátery po granátech. V tůních je vidět zamrzlou hladinu temné vody, ze které občas trčí kusy ocelových nábojů. Vichr žene mlhu a sníh do očí, jako by už ani nebyl listopad. |
Překvapení střídá úlek, když zjišťujeme, že jedna z postav se nevazdaluje, ale otáčí se a blíží se k nám. Viděli nás? Vrací se, aby nás přistihli v samém centru vojenského újezdu? Využíváme mlhu a mizíme v porostu nízkých smrčků. Pár desítek metrů od cesty pak pozorujeme neznámého muže, který míří po naší stopě. Zdá se nám, že konečně odchází a proto se opatrně vracíme po stopě a najednou mu stojíme na padesát metrů tváří v tvář. Okamžitě se obracíme a zběsile prcháme do hloubi lesa, střemhlav okolo kráterů plných vody, ze které trčí kusy kovových nábojnic, pod koruny rozložitých smrků, kde v tichosti odpočíváme a sledujeme, zda neznámý pokračuje po naší stopě.
 | | Někdy tady by měla být pozorovatelna, která by jako jediná mohla poskytnout chvíli odpočinku v závětří. Jenom opatrně chodit pouze po vyšlapaných cestičkách. |
Konečně je klid a tak můžeme pokračovat k dopadové ploše, kde se ve výšce 850 m ukrývá pozorovatelna. V husté mlze nám hledání chvíli trvá, ale o to raději se pak na pár minut ukrýváme v betonové rouře, kde nepadá sníh, neskučí mrazivý vítr a je klid. Spát tu ale nemůžeme: není, kde rozdělat oheň a místa pro tři lidi je tu taky nedostatek.
 | | Najít se tu dají lecjaké pozůstatky vojenské činnosti. Většina z nich ale není nebezpečná. |
Za soumraku tedy vyrážíme na dopadovou plochu Tok, která nám teď připadá jako minové pole z válečného filmu, a cestičkami ve vřesu sestupujeme do údolí. Mlha se barví do růžova. Někde za mohutnou vrstvou sněhových mraků snad právě teď zapadá slunce.
 | | Tady to je. V kamenité pláni a sněhové smršti nacházíme podle GPS souřadnic nenápadný otvor do dělostřelecké pozorovatelny. Tady si můžeme stáhnout kapuce a podívat se na mapu. |
Řádně vystrašení sestupujeme částečně po pěkné cestě dlážděné žulovými kostkami a dále volným lesním terénem do mělkého údolí, kde nás dostihuje tma. Na malý posed se nevejdeme a tak opět míříme do hustníku, kde odmetáme sníh a steleme si na vrstvě smrkového chrastí.
 | | Pozorovatelna je tvořená betonovou rourou, ve které je ticho, sucho a teplo. Spát tu ale nebudeme, potřebujeme ještě rozdělat oheň. |
Čas od času se nám zdá, že odněkud shora k nám dolehly lidské hlasy, proto zmlkeneme, ale vždycky jde jen o skučení větru. Noc je studená a větrná, sněžení ale slábne až docela přestává. Vaříme na ohni těstoviny s koňskou konzervou přivezenou z Kazachstánu a zapíjíme vše meltou s ukrajinským slazeným mlékem. Doufáme v klidný spánek po včerejším strašidelném probuzení.
 | | Nic naplat, musíme najít další cestu přes dopadovou plochu, která nám tak trochu připomíná minové pole. Snad najdeme vhodnější místo pro dnešní mrazivou noc. |
Noc je tajemná. Když oheň dohasíná, zazní nejprve sotva slyšitelně, později ale sílící dunění děl. Jako by z historie k nám stále silněji a zřetelněji doléhá kanonáda a výbuchy dělostřelecké munice. Krve by se v nás v tu chvíli nedořezal. Nacházíme se uprostřed mezi dvěma dopadovými plochami, v zasněženém lese daleko od civilizace a okolo se stříli z děl. Chvíli se nám zdá, že snad máme společnou halucinaci, ale výstřely jsou tak zřetelné, že nemůžeme mít pochyb. Znovu a znovu vybuchují někde v dálce za kopcem salvy, než konečně rachot odezní a nad krajinou zavládne ticho, přerušované jen nápory větru.
 | | Cestou nás bičuje další sníh. Letos na podzim první pořádná chumelenice. |
Po dvanáctihodinovém spánku v hlasitém hučení vánice v korunách stromů se budíme do zasněženého rána. Pocit relativního bezpečí však okamžitě mizí, když si Stopař všimne v dálce přes údolí, snad čtvrt kilometru od nás, podivného oranžově zářícího světla. Na oheň má moc tmavou barvu, na koncové reflektory auta jde zase o příliš silné světlo. Pod těžkými sněhovými mraky nepřipadá v úvahu ani vycházející slunce, a tak dalekohledem hledíme do mezery mezi stromy a přestáváme věřit svým očím. Cosi, připomínající obří červený reflektor, míří přímo k nám. Pak světlo zhasne a už se znovu neobjeví…
 | | Ráno se z divokého lesa vyhoupneme přímo na kopec Houpák, kde je další pozorovatelna a kousek dál na hřebeni vrchol Jordán s pěchotním srubem. |
Stopařovi není dobře a po mrazivé noci ho navíc rozbolela hlava. Rozhoduje se pro návrat a po skromné snídani se balí a míří z hřebene dolů do nížiny na vlak. Pokračujeme tedy s Jerrym na Houpák a Jordán k nejzajímavějším budovám sami dva.
 | | Pěchotní srub na Jordánu z průzoru pozorovatelny na Houpáku. |
Z Houpáku má být krásný výhled, ale místo toho mžouráme do mlhy a střídavě padajícího sněhu. Bez větších obtíží ale nalézáme další pozorovatelnu a přímo pod ní pěchotní srub, postavený v roce 1936 pro testování odolnosti podobných staveb zamýšlených v pohraničí. Díky nepřístupnosti v hloubi vojenského újezdu je srub v poměrně zachovalém stavu a můžeme tak obdivovat i ocelový zvon, žebříky, schodiště, vrata a další části, které podobným stavbám obvykle chybí.
 | | Díky zákazu vstupu jsou opevňovací objekty ve vojenském újezdu v docela dobréím stavu. Na pěchotním srubu z roku 1936 nechybí ani ocelový zvon. |
Procházíme srub a plánujeme další cestu, která povede na leteckou dopadovou plochu.
 | | Inkognito prohlídka útrob pěchotního srubu na Jordánu. |
Ve spodním podlaží betonového srubu je relativně čisto a sucho. tady by snad bylo možné strávit noc v bezvětří a klidu. Jen dřeva tady na vrcholové pláni není mnoho a museli bychom si vystačit s hromadou březových větví opodál.
 | | Jsou zde dvě poschodí a přespali bychom tu v suchu a relativním teple. Jen dřeva na oheň by tu nebylo dost. |
Pod srubem prozkoumáváme ještě německou dělostřeleckou pozorovatelnu z války a pak se vracíme ne část dopadové plochy Jordán, která sloužila jako letecká střelnice. Sem shazovali letci z bombardérů bomby na cíl.
 | | Pěchotní srub Jordán v plné kráse. Tady českoslovenští vojáci ničili československou pevnost. |
Cestou míjíme podivný pomníček, připomínající událost z 24. února 2003, kdy zde při prvotních zkouškách letounu L-159 Alka zahynul Mjr. Ing. Petr Vašíček ze základny v Čáslavi. Při nácviku zteče na pozemní cíl bez střelby nad dopadovou plochou Jordán se dostal do příliš nízké letové výšky a nedokázal s letounem manévrovat tak, aby se vyhnul kolizi s blízkým lesem. Pilot se sice pokusil v poslední chvíli o katapultování, ale bylo již příliš pozdě před nárazem a nepodařilo se mu tedy opustit včas kabinu. Na pomníku leží několik kamenů a malá součástka z hliníkové slitiny…
 | | Průzor v německé pozorovatelně pod Jordánem připomíná cameru obscuru. |
Letecká střelnice se skládala z obrovského terče vyznačeného na zemi, v jehož středu byl betonový jehlan a nedaleko od něj nefunkční protiletadlový kanón. Cesta končí na okraji dopadové plochy poseté tisíci kráterů, někdy i o hloubce několika metrů, mezi kterými jsme se museli prodírat vřesem.
 | | Součástí cílové plochy Jordán je také letecká střelnice. Zde se bombardéry trefují na vyznačené cíle. Země je krátery tak posetá, že místy téměř není možné projít. |
Nakonec se nám podařilo najít kanón i betonový jehlan. Okolí poseté polámanými stromy nás však mírně poděsilo. Odkud jsme vlastně včera slyšeli střelbu z děl? A je jisté, že se tato dopadová plocha už nepoužívá? Snad zlámal břízy jen divoký vítr, ale relativně čerstvě rozlámané stromy, některé ještě s letošním uschlým listím, vypadaly spíše jako mlčenlivé memento. Co kdyby se najednou z mraků zase vylouplo nějaké letadlo?
 | | Střed cílové plochy tvoří zničený protiletecký kanón. Do toho se letci strefují. Polámané břízy v okolí v nás vzbuzují pochyby nad tím, zda je plocha již skutečně nepoužívaná. |
Na konci dopadové plochy ještě prozkoumáváme dvojici (československou a německou) pozorovatelen pro velitele střeleb a před polednem se blížíme ke konci našeho pobytu v zóně.
 | | Československá pozorovatelna na kraji letecké střelnice. |
Posledním objektem je strojovna, která snad původně sloužila k pohonu lan pro pohyb dělostřeleckých terčů, ale letos ji údajně využili pyrotechnici k likvidaci nalezených nevybuchlých náloží. Prolomený strop a kusy betonu rozmetané po okolí nás však varují před podrobnějším průzkumem. Nacházíme zde cosi, co připomíná roztrženou leteckou pumu a o kousek dál zase rozbušku.
 | | V zaklenutí stropu pomocí ztraceného bednění z vlnitého plechu lze nalézt záblesk elegance, která je vojenským stavbám jinak docela cizí. |
Cesta ven je víceméně snadná. Jediným úhybným manévrem obcházíme mimo cesty partu těžařů dřeva a v poledne jsme již v civilizaci, na okraji vesnice Zaječova. Máme štěstí, protože autobus do Hořovic k vlaku jede za hodinu a do té doby ukrátíme čas a usušíme deštěm a sněhem promáčené svršky v místní příjemné hospodě.
 | | Pod sněhem se tady skrývá leccos. Třeba letecké pumy. |
Vojenský újezd nejspíš dozná v nejbližších měsících podstatných změn. Část se otevře veřejnosti, na cesty vtrhnou turisté, na dopadové plochy pyrotechnici a zóna ztratí většinu ze své tajemnosti. Ale třeba také ne. Pořád zůstanou záhadná místa, podivné předměty roztroušené mezi stromy a duch, který se vznáší kolem toho všeho. A nikdo už nám nevysvětlí, kdo svítil oranžovým světlem v zasněžených lesích a odkud zaznívala tajemná noční střelba.
 | | Bývalá strojovna, která posloužila pro likvidaci nevybuchlé munice v roce 2015. |
Na zpáteční cestě přes Prahu ještě potkáváme Lukáše, který se vrací z Krkonoš, a tak se rovnou naše nejlepší zážitky mění ve vyprávění, tu a tam mírně přibarvené nebo zase zjednodušené, které navždy zůstane ve vzpomínkách na poslední listopadový víkend roku 2015.
|
