Ze samotného okraje Brna - jeho nejzápadnější výspy u přístaviště na konci, či spíše začátku, brněnské přehrady u Veverské Bítýšky jsme vyrazili ve složení Ďábel, Vojta, Čáp a Kája po zrušené dráze, v Bítýšce nás dohání Standa a za soumarku po červené značce dosahujeme proti proudu Svratky města Tišnova. Těsně před ním se k nám přidal Stopař, který si na chvíli odskočil z Hajánek a tak nás doprovodil pouze na nádraží do Borače, odkud se vrací zpět na rodinnou oslavu. Další cesta nocí vede v šesti.
 | Téměř nejzápadnější cíp Brna se nachází paradoxně za přístavištěm Veverská Bítýška. |
Červenou značku a Svratku jsme neopustili ani za Tišnovem, ani za Nedvědicí, kde se od nás o půlnoci oddělila železnice a údolí se ještě více sevřelo a ztichlo. Osuový okamžik nastává na začátku Ujčova, ve čtvrti zvané Kasany. Užíváme si zrovna krátkou přestávku (Ďábel nám stopuje čas), když v mém chodidle něco hrozivě zapraští a ucítím prudkou bodavou bolest. je čast vyzout sandálky. Jenže ani drahá kožená obuv značky 24 hrs+, kterou jsem si loni dovezl z Barcelony mým nohám nepomáhá. Právě naopak, zcela neortopedické vložky stupňují bolest až do nesnesitelné míry. Vážně uvažuji, že závod vzdám, ale přitom se snažím bolest rozchodit.
 | Nejkritičtější chvíle pochodu se blíží. O půl páté ráno přecházíme přes tichou hráz vírské přehrady, opouštíme civilizaci a jdeme lesem a mokrou trávou. Od ukončení pochodu mě dělí nepatrný kousek, který překonaly Vojtovy posměšky. |
Mírně bloudíme, procházíme Štěpánovem a k další změně dochází až pod hrází Vírské přehrady, kde nás dvě hodiny před svítáním opouští Kája, která se dle plánu vrací do Brna. Zbývající pětice je odsouzena k tomu, celou trasu dojít až do cíle v Hlinsku. Předtím nás ale čeká ještě dramatická cesta. O půl páté ráno překonáváme psychologickou bariéru tvořenou hrází vodní nádrže Vír a loučíme se s civilizací. Další cesta vede po značce lesem a já si už hledám místo k přespání až do rána, neboť bolest je nesnesitelná. S nohou zřejmě není něco v pořádku a myšlenky na trvalé následky jsou snad ještě horší než pocit trhání šlach při každém došlápnutí. Již pevně rozhodnut, že skončím, se ale nakonec nehodlám smířit s vojtovými posměšky na svoji adresu a překonávám ukrutné trápení.
Do Dalečína přicházíme za kalného svítání, ale denní světlo přecejenom vlévá trošku čerstvé krve do našich žil. Na pastvinách nad obcí snídáme a přes Unčín scházíme po loukách a přes lesíky jako z obrazů dávných místrů do Jimramova, který právě povstává z ranní mlhy. Tady číhá zákeřná krize jiného druhu. Ďábla zničehonic posedne neodbytná touha nepokračovat v cestě, která mu najednou připadá jako zbytečná ztráta času, a nám trvá půl hodiny, než ho přesvědčíme, že dojít závod, na který nás pozval, je víc než jen jeho morální povinností.
Ochablost všech myslí je nakonec zažehnána a po nechtěném rozdělení, ke kterému dochází vlivem pochodové chromatografie (nejzdatnější je překvapivě Evča, která se Standou mizí kdesi vpředu s Ďáblem v závěsu, po němž následuje velká mezera, uzavíraná Vojtou a nakonec zcela vzadu mnou s pokřivenou tváří) kdesi mezi Novým Jimramovem a Líšnou se všichni potkáváme za stolem v restauraci na Sněžném. Navždy v našich myslích zlatým písmem zapsaná pórková polévka nám definitivně dodává síly k dokončení pochodu a přestože nám zbývá ještě 20 km mezi zástupy turistů, kteří nechápou, proč jdeme tak pomalu, míříme samotným nitrem CHKO Žďárské vrchy k cíli.
Důležitým bodem na trase je pak ještě Devět skal, kde Ďábel rozděluje dorážecí zkaženou česnekovou čokoládu, kterou přivezl z konference v Estonsku a pak již částečně mimo své vědomí dorážíme k odpolednímu přes Herálec a nekonečných posledních 10 km do vysněného Hlinska. Ani dobytí jižního pólu by mě v tu chvíli nepotěšilo víc než prostá plechová cedule se sedmi černými písmeny.
 | Neuvěřitelné se stává skutečností. Počtvrté jsme ušli stovku. S bolestí téměř nepopsatelnou se belhám k nádraží a následující týden trávím v posteli se zánětem šlach. |
Cestu na nádraží si již téměř nepamatuji. Bolesti v chodidle se vystupňovaly do té míry, že mě v Brně musela Drobek od vlaku téměř dovléct domů a po pondělní návštěvě MUDr. Kuchařové v Adamově, kam mě odvezl Honza naší věrnou Patricií, jsem strávil týden upoután na lůžku, léčením zánětu šlach na který jsem dostal antibiotika a dvě růzé mastičky. Když mně paní doktorka nohu prohmatala a ucítila děsivé vrzání, konstatovala prostě: „to musel být pořádnej pochod“.
|