Reportáže

Den první - pátek 4. 3. 2011
Pozvání do Bruselu od kamarádky Bubliny platilo stejně jako před rokem a tak jsme se na začátku března s Drobkem konečně odhodlali a vyrazili na západ. Letenky od Ryanairu byly tentokrát až neslušně levné (celkem 1111 Kč za čtyři osobolety) a tak jsme v pět ráno odjeli z Brna do Bratislavy a zanedlouho jsme již vystupovali z letadla na letišti v belgickém Charleroi. Obavy spolucestujících ze stávky zaměstnanců autobusových společností v Belgii nám na rtech vyvolaly úsměv. Rozhodli jsme se totiž, že z letiště vyrazíme pěšky.

Bloudění
Přestože jsme měli podrobnou mapu, trvalo nám notnou chvíli, než jsme zjistili, kde vlastně jsme. Špatně jsem totiž identifikoval letiště a myslel jsem si, že jsme o třicet kilometrů dál. Když jsme se konečně vymotali ze spleti parkovišť, křižovatek, zátarasů a dálnic, ocitli jsme se ve vesničce Heppignies a teprve jsme si vychutnali první dotyky jara. Vítr sice ještě ledově vál, ale vše vyrovnávalo březnové slunko, které rozehřívalo pole, střechy domů i naše ruce a tváře. Nemohlo být krásněji. Nakoupili jsme první belgické pochutiny a vydali se přes pastviny a pole do města Fleurus na vlak.

Zrůdička
Dříve než jsme tam došli, narazili jsme však na stěžejní objekt celé akce - čtyřnohou obludku, nesoucí na končetinách prasete trup psa a hlavu koně (s vlasy rockera). Jsa v ohradě s oslem, byl tvor cílem všemožné oslí šikany, nejčastěji dloubání čumákem, po kterém se na svých krátkých nohou vždy převalil na prohnutá záda. Stáli jsme dlouho před ohradou a zírali na výtvor přírody, který poskakoval vždy dvěma předníma či zadníma nohama naráz a zdál se být rád na zemi. Lehce hanlivě, soucitně ale i přátelsky, pojmenovali jsme tento živoucí div prostě zrůdička.

Villers-la-Ville
Pěkné městečko Fleurus postavené z červených neomítaných cihel jsme si jen zběžně prohlédli a prvním vlakem jsme zamířili na sever, blíže Bruselu. Bublina měla být do večera v práci a tak jsme v podstatě náhodou vystoupili v osadě Villers-la-Ville, která jediná v okolí skýtala pole mapy zajímavější podívanou, a netušili jsme, na co narazíme. Příjemným odpoledním údolím jsme mezi železnicí a silnicí pokračovali k hlavnímu městu, občas si poseděli v hřejivých slunečních paprscích a cítili bychom se snad jako na procházce podél Svitavy v Bílovicích, nebýt smrduté stoky, která se vinula po dně údolí namísto potoka. Mrtvou strouhou se líně valila šedavá kapalina a z kořenů stromů ve vodě vlály dlouhé chaluhy špíny. Splašky nevábně smrděly. Jako by snad v Belgii neznali čistírny odpadních vod, kalná smrdutá tekutina ze všech městeček v okolí hyzdila údolí na kilometry daleko. Příjemným překvapením byly naopak ruiny kláštera z 12. století, prošlého mnoha rekonstrukcemi. Mohutné kamenné zdi se zvedaly do výše několika podlaží a ohromující pocit umocňovala brána obrostlá břečťanem, skrze niž vedla silnice i naše cesta. Klášter Villers-la-Ville nás okouzlil.

A znovu bloudění
Na vlak jsme znovu nasedli v La Roche a s jedním přestupem v Ottignies jsme byli po západu slunce na bruselském nádraží Midi. Jenže chyba lávky! Spletl jsem si názvy a tak místo abychom vystoupili z podzemní stanice Schuman pod evropským parlamentem nebo alespoň Central nedaleko Bublinina bytu, byli jsme právě na opačném konci vnitřního města. „Nevadí, aspoň se projdeme“, zahnali jsme chmury, a protože se nám s českou platební kartou nepodařilo z automatického stojanu vydolovat jízdní kolo, zamířili jsme pěkně po svých po Brigittině ulici vstříc vzdálenému náměstí Ambiorix. Mezitím se úplně setmělo, a když jsme vyšli z tureckého obchůdku, kde jsme nakoupili skromnou večeři, osud si s námi zahrál a omylem se nám podařilo přejít přes okraj mapy a tedy se dokonale ztratit. Museli jsme začít opisovat stále větší kruhy, než jsme se zase na našem plánku města objevili, abychom nakonec zjistili, že obchod, ve kterém jsme nakupovali je přímo v sousedním domě k Bublininu bytu. Přivítání bylo příjemné (neviděli jsme se téměř rok), stejně jako večeře (děkujeme) a ochutnávka belgických čokolád. Není nutno dodávat, že po celodenní pouti jsme už moc nestihli, protože se nám automaticky zavřely oči.

Den druhý - sobota 5. 3. 2011
Po snídani jsme vyrazili všichni tři pěšky na podstatně bližší nádraží Central a akorát jsme stihli vlak do De Panne, městečka sevřeného v cípu mezi francouzskou hranicí a mořským pobřežím, zvaným vlámsky prostě kost. To dobře vysvětluje, proč měla tramvaj, na níž jsme v De Panne nastoupili, na bočnici napsáno kosttram - koleje této linky totiž skutečně věrně kopírují pobřeží Belgie od francouzských k nizozemským hranicím.

Nejdelší tramvajová linka světa
Díky tomu jde skutečně o nejdelší tramvajovou trať na světě a jejím projetím jsem si tak splnil další malý sen (nejdelší trolejbusová linka se naproti tomu nachází na Krymu na Ukrajině, jízdu jsem taky absolvoval a dočíst se o ní lze zde). Na délce 68 km se nachází 70 zastávek a tramvaje o rozchodu 1000 mm jezdí v úžasném intervalu 15 až 20 minut za neuvěřitelnou cenu 3 € na celou délku nebo 2 € na úsek. Vzhledem k tomu, že království zahalily mraky, byli jsme za měkké sedadlo v kloubové tramvaji rádi a nenuceně jsme sledovali, jak za okny ubíhají městečka a vesnice, střídané hotelovými komplexy pro koupelechtivé turisty. Jen zřídka vyjela tramvaj ze zástavby a projížděla podél silnice mezi navátými písečnými dunami (občas trať dokonce lemovaly zátarasy podobné těm proti závějím) nebo řídkými hájky nesmělých borovic. V polovině trasy prochází koleje největším městem a přístavem na trase - Oostende a za ním se nachází dokonce dva zvedací mosty, které umožňují za účelem podplutí velkých lodí vyzdvihnout část kolejí i trolejového vedení do výšky několika metrů. Zastřen tajemstvím pro mě však zůstává důvod, proč je okolo obou zvedacích mostů vybudována objízdná trasa k dalšímu unikátu - mostům otočným, které se mohou beze změny nivelety otočit o 90° rovnoběžně s proudem řeky a být lodí naopak obepluty.

Gent
Je zvláštní, jak nás pouhá čtyřhodinová jízda tramvají s jedinou zastávkou, krátkou procházkou a improvizovaným obědem na pobřeží dovedla unavit. Díky tomu jsme málem podlehli a nevystoupili na zpáteční cestě z vlaku v třetím největším belgickém městě - Gentu, což by byla neskutečná škoda. Do města je sice nutné opět cestovat tramvají (a gentské tramvaje jsou úžasné, se svojí sítí, na které jsou využity i anglické výhybky), ale cena za jízdenku se násobně vrátí ve formě úžasného zážitku při procházce pitoreskními uličkami, které se navíc zrcadlí v hladině několika kanálů. K Benátkám má sice Gent daleko, ale to jeho kouzlo vůbec nezmenšuje. A pokud by ani dojem z uliček vpravdě stínadleských nevyvolal váš zájem, pak jej (zejména u čtenářů pohlaví mužského) jistě vyvolají pohodlné pouliční pisoáry. Nejen, že jsou zdarma, ale hlavně je jejich použití rychlé, komfortní a jednoduché. Stačí překonat trošku studu a vymočit se přímo na ulici před zraky obyvatel a turistů. Přestože obdobné pisoáry lze nalézt i v nedalekých Bruggách, na mém pomyslném žebříčku měst stojí Gent o stupínek výše - nejen kvůli zmiňovaným tramvajím, ale také díky své nenucenosti a klidu vyplývajícímu z podstatně nižšího počtu turistů.

A dál?
Dál už vlastně nic. Druhý večer v Belgii jsme prožili v komfortním vlaku cestou zpět do Bruselu (téměř všechny cesty vlakem v Belgii jsme uskutečnili v rámci platnosti jízdenky Go pass 10, která umožňuje cestujícím do 26 let vykonat 10 člověkojízd mezi libovolnými stanicemi v Belgii za celkovou cenu 50 €) a když jsme metrem dojeli zpátky k naší hostitelce, nezbyla energie na víc než večeři a promítnutí fotek z uplynulého dne. Ráno nás mělo čekat naše sídelní město.

Den třetí - neděle 6. 3. 2011
Protože se Bublina patrně inspirovala samotným Jehovou a sedmý den odpočívala (resp. připravovala se na konferenci), vyrazili jsme na důkladnou prohlídku metropole vybaveni celodenními jízdenkami na MHD s Drobkem sami. Vybaveni přehršlí doporučení, začali jsme záměrně zcela chaoticky a vyrazili neznámým směrem a na první tramvajové zastávce nastoupili do náhodné tramvaje. Jenže, jak je všeobecně známo, jsme děti štěstěny a tramvaj nás zavezla přímo k jedné ze zamýšlených atrakcí, totiž velkokapacitnímu pouličnímu výtahu u justičního paláce.

Bleší trh
Kabina nás vynesla k zasmušilé kamenné a taky trošku zanedbané budově, odkud se nám naskytl rozhled po jinak bezduše plochém městě. Dva objekty ihned upoutají pozornost zraku přelétajícího nad bruselskými střechami - známé Atomium ze světové výstavy v roce 1959 a moderní katedrála Sacré-Cœur. Obě jsme toho dne ještě měli spatřit zblízka. Nyní však naše kroky vedly k tomu vůbec nejlepšímu, na co jme v Bruselu narazili - k blešímu trhu. Plochu rozměrného náměstí zcela zaplnily stoly, plachty, deky a skromné stánky doslova zasypané desetitisíci použitých i nových předmětů ozdobných i každodenně potřebných. Obrazy, sošky, brýle, svršky, rádia, příbory, hudební nástroje, boty, přístroje všech typů, nábytek, zrcadla, knihy, elektronika, nářadí, věci, jejichž účel snad neznali ani sami prodávající, klíče a zámky, známky, karty, pudřenky, krabičky od cigaret i sirek, mince, figurky, deskové hr a stavebnice, koberce, nádobí i kolečkové křeslo a mnoho a mnoho dalšího nás bavily více než hodinu. Šťastný ten, kdo žije v Bruselu - přestože ceny nebyly tak nízké jako na Ukrajině, získal si bleší trh moje srdce - byl největší, který jsem v životě viděl a přestože jsme si odnesli jen jedinou mosaznou trubku, budu-li mít příležitost, jistě se na něj ještě vrátím.

A další radosti města
Motoráčkem (jediným za celou dobu našeho pobytu, vše ostatní jezdí elektricky) jsme vyjeli z centra na dostřel od katedrály Sacré-Cœur a ospalou nedělní tramvají pak až do parku pod její brány. Ale sama budova, přes všechnu svoji mohutnost a obludnost nevzbudila náš velký zájem. Ze všeho nejvíc bych ji přirovnal k brněnskému kostelu v Husovicích. Geometricky přesná strohost sakrální architektury konce 19. a začátku 20. století je pouze odrazem někdejší slávy gotických a barokních monumentů. Okolo symbolu Bruselu, kovového Atomia, které dnes slouží zejména jako muzeum, jsme tramvají zamířili do komplexu královských zahrad. Nad rovinatým městem působilo i těch několik málo terasovitých zahrádek s ozdobnými keři, záhony, trávníky a jezírky a prohánějícími se zrůdičkami jako balzám na duši člověka z české pahorkatiny. Část zahrad včetně kadetské školy ještě pustne, čím blíže královskému paláci jsme se však přiblížili, tím více vkusně a příjemně upravených zahrad v různých výškových stupních jsme nalézali. V nedělním odpoledni se po královských zahradách procházely rodiny s dětmi, manželské páry zavěšené do sebe, zamyšlení osamělci a v paprscích pohasínajícího slunce se do duše spolu s okolní zelní vléval klid a pokoj.

Je lepší přístav nebo nádraží?
Prohlídku okolí královského paláce jsme zakončili návštěvou japonské pagody, věnovali vzpomínku Masayovi a tramvají trojkou se spustili dolů do moře městských ulic, jako odvážlivci, kteří nastoupivše do ponorky uzavírají kryt a noří se pod hladinu oceánu. Ten je sice od Bruselu přes sto kilometrů daleko, ale důmyslně vybudované kanály umožňují velkým lodím plout až do městského přístavu - a právě ten byl naším dalším cílem. Opět jsme nakoupili v tureckém obchůdku a jali se hledat kotviště. Okolí přístavu rozhodně nedělalo ostudu romantickému obrazu takového místa. Špinavé domky, před kterými na kolech jezdí upatlané děti, široké, ale prázdné ulice, jimiž vítr žene papírové sáčky a obaly od neznámého zboží, skladiště uzamčená řetězy, most zrušené vlečky. „Jaký to život, být námořníkem a nespat dvě neděle na jednom místě.“ nechali jsme se unášet představami. Mezitím jsme nad opuštěným přístavem na vrcholku desetimetrové zdi posvačili a pozorovali jen několik málo lodí a hromady štěrku a písku, nad kterými zapadalo slunce. Úplně poslední atrakcí dne měla být návštěva mohutného seřaďovacího nádraží, na němž jsem hodlal obdivovat lokomotivy a vozy všech možných barev, velikostí a výsostných znaků, ale m+sto i kolejiště přikryla tma a tak z dálky pahorku, který byl nejzazším místem, kam nám plot dovolil proniknout, nebylo vidět skoro nic. To stačilo pro odpověď na otázku z nadpisu.

Poslední večeře v Bruselu
Byla vynikající ukázkou kuchařského umění svobodné slečny Bubliny. Pochutnali jsme si a nádavkem jsme byli pozváni ke sledování proslulé japonské komedie ウォーターボーイズ o akvabelách v mužské podobě, která nás ve vzpomínkách bavila ještě další tři dny, zejména scéna s naší oblíbenou zrůdičkou nás rozesmála ještě několikrát. Usínali jsme v podkrovní části příjemného bytu a střešním oknem na nás svítil měsíc, připomínající nakrojené kolo valonského sýra.

Den čtvrtý - pondělí 7. 3. 2011
Cílem dne bylo dosáhnout zkušebního železničního okruhu v Raismes - a pokud ne jeho, pak alespoň francouzského území. Pro mě osobně to měla být premiéra, nad Francií jsem prozatím vždy jen přelétal, pro Drobka pak návštěva druhá. Na jízdence GO pass nám zbývala dvě volná pole a vzhledem ke dvěma železničním zajímavostem jsem od začátku cestu směřoval (s Drobkovým svolením) skrze Mons a Quiévrain na belgické a Valenciennes na francouzské straně. Náš vlak právě zastavuje v poslední přestupní stanici, kterou bylo město Mons.

Neviditelná hranice
Moji důvěru město Mons zklamalo. Přestože nepatří k nejmenším, tramvaje v něm nejezdily a tak jsem prohrál sázku, v důsledku čehož jsem musel na hlavní ulici olíznout dlažbu pod nohama chodců. Co mě nezabije… A tak mně bylo dobře až do konce akce. Ve městě jsme koupili pro další focení nezbytnou SD kartu do foťáku, a protože nám ujel vlak před očima, hodinu na nádraží jsme strávili každý po svém - Drobi hygienou a kulturou, já focením lokomotiv. Quiévrain je koncová stanice kdysi významné dvoukolejné železnice spojující dva sousední státy. Popravdě se divím zániku přeshraničního spojení mezi regiony, ve kterých se mluví stejnou řečí a které jsou již desítky let hranicí rozděleny pouze formálně. Nicméně kousek za nádražím na nás čekal příslovečný šturc, rozbité stavědlo a koleje zasypané několika hromadami suti a tak jsme museli do Francie vstoupit sice po kolejích, ale pěšky. Zarostlá dráha vede bujícím lužním lesem a o místu, kde vlastně poutník překročí hranici, svědčí snad jen změna odlitého písmene na hlavách vrtulí v prohnilých pražcích rezavějící koleje. Když jsme opět vystoupili z lesa na světlo světa, rozpletla se před námi nečekaně široká změť kolejí stanice Quiévrechain, přecházející v nedohlednu přímo do březového mlází.

Živá mrtvá trať
Rezavé výhybky, zarostlé kolejiště, ticho a jarní slunce nad plání zapůsobí na člověka tísnivě krásně, zejména pokud nemá daleko k romantice železné dráhy. Posvačili jsme na koleji, po které už nikdy vlak neprojede a skoro hodinu se bavili hledáním a vytahováním hřebů z pražců s různými letopočty. 1939, 1951, 1942, 1960 - tvar, font číslic, velikost a materiál se měnily podle ducha doby. Až pak si Drobek něčeho všimla. Tam, kde se zdálo, že krajní koleje stanice docela mizí v lese, se něco fialově lesklo. Při pozornějším pohledu jsme si pak všimli, že za stromy stojí úplně nový vlak. Přelud? Záhada? Prodrali jsme se houštím k plotu, za kterým nás překvapila netušená podívaná. Zde u hranic se nachází zkušební středisko francouzských drah. Nejnovější vlaky, některé ještě dosud ve vývoji stály seřazené před vzorně opravenými halami a posunovací lokomotivy pojížděly po volných kolejích. Tedy žádná opuštěná a dávno zapomenutá železnice!

Óda na francouzské hoboes
Přecházel mně zrak ze souprav, na nichž sotva zaschnul lak a i Drobi byla podívanou překvapená. Tolik hezkých vlaků! Snad náš údiv vedl k tomu, že jsme záhy zareagovali příliš pomalu. Když se totiž fialovobílý had, na obou koncích chráněný plošinovým vozem, rozjel z vrat směrem k Valenciennes, nebylo nic jednoduššího, než přidat do kroku a vlak jedoucí rychlostí chůze přes letité výhybky dostihnout, naskočit a… Ušetřili bychom si tříhodinovou cestu po rovné koleji mezi poli, nudnou krajinou, která nás čekala. Jenže ve chvíli, kdy nás teprve myšlenka napadla, souprava zrychlila a přestože jsme ji ještě čtvrt hodiny viděli, jak se vzdaluje k obzoru, dohnat už jsme ji nedovedli. Jak úžasně by se měl ve zdejším kraji dobrodruh zvaný hoboe! Ale před léty snad ještě mnohem lépe. Oblast západní Belgie a východní Francie je pravděpodobně územím z celého světa nejhustěji protkaným železnicemi (mimo velmi malé důlní a průmyslové oblasti) a jen z nádraží Qiévrechain vycházelo hned několik dalších tratí a vleček, některé jsou dosud patrné na leteckých snímcích i z terénu, občas jsou trati příležitostně využívány pro dopravu nákladů dodnes a někde zmizely jen mosty přes plavební kanály. Dokonce rozorané železnice lze sledovat podle jiné bravy kukuřičného porostu na polích. Inu, archeologie v praxi.

Halda
Valenciennes a jeho okolí jsou původně hornická města a o nedávné historii svědčí frekventované pomníky z důlních vozíků, stejně jako mohutná výsypka nad městem. A přesto, že jsme ji v mapě vyznačenou neměli, osud nám ji postavil přímo do cesty. Po dlouhé a rovné koleji jsme došli po setmění do Beuvrages, důlní osady z červených cihlových domků, neústrojně rozptýlené po výsypkách. A právě v jejích ulicích jsme se dokonale ztratili. Po soumraku přišla tak pořádná zima a dobře známý pocit nejistoty, „Kde budeme dnes v noci spát?“ Do malého příručního zavazadla z letadla nám nevešly karimatky a spát jen ve spacáku na holé zemi se nám chtělo pramálo. Musíme zjistit, kde jsme! Najednou ze z temnoty halící rovinu před námi vynořilo něco obludného. Halda! Převyšovala krajinu snad o dvě sta metrů a vyšplhat se na ni po suťových svazích nebylo bez námah. Pod námi se rozevřelo souměstí Valenciennes-Anzin se všemi okolními obcemi a cesty zářily jako oranžové korálky na niti. V mžiku jsme se zorientovali na mapě a sešplhali z kopce. Naším cílem pro zítřejší ráno bylo nádraží v Raismes se zkušebním okruhem a tak jsme se vydali chtěným směrem. V kontejneru jsme nabrali několik čistých lepenkových krabic, které nám nahradily karimatku, a z hromádky palet ve zpustlé zahradě nedaleko železniční trati jsme si postavili obstojný domeček. Do usínání nám cinkal vzdálený přejezd, ševelil vítr a nad hlavami křičely sojky nebo jiní ptáci, kteří v zahradní džungli našli zvláštní útočiště.

Den pátý - úterý 8. 3. 2011
Po včerejším bezmála třicetikilometrovém pochodu, bloudění a mrazivé noci jsme zatoužili po dobré snídani a klidnějším putování. Ještě ráno jsme pěšky opravdu navštívili městečko Raismes a zkušební železniční okruh, na kterém právě probíhaly testy souprav pro pařížské metro, ale jinak tam moc k vidění nebylo. Po cestě jsem spatřil své první TGV, t. č. nejrychlejší vlak v Evropě. Ale dosti již železnice, čeká nás Valenciennes a snídaně.

Příjezd do Paříže
Valenciennes samo nám jako moderní hornické město přes svoji velikost mnoho zajímavého nenabídlo. Svezli jsme se z Anzinu tramvají, která obě města propojuje, na náměstí se nasnídali a ověřili si starou pravdu, že nejen Česko je plné paneláků. Ale ještě jednou se k železnici přecejen musím vrátit - dopřáli jsme si totiž cestu jednotkou TGV do Paříže. Komfortní nebyla o nic víc, než běžné české vozy na vlacích Eurocity, ale rychlostí převyšovala i ty nejlepší dvojnásobně. TGV z běžných nádraží v »menších« městech pokračuje po standardní železniční trati, zastavuje, přibírá cestující, až dorazí na speciálně upravenou dráhu, kde začne zrychlovat a k metropoli se blíží už rychlostí 320 km/h. Sledujeme z okénka rozmazané zrůdičky pasoucí se v krajině, vlak se při tom poněkud třese, ale nešť, hlavně že jsme tady! Nádraží Grade du Nord je plné lidí, jezdí se odtud i do Londýna a místo znělky před hlášením zpívá něžným francouzským hláskem mladá slečna. Kupujeme celodenní jízdenku a vrháme se do víru velkoměsta!

Rue není Boulevard aneb hotelové zmatky
Na doporučení přátel jsme si v Paříži předem objednali levnější hotel a nyní jsme se jej jali hledat. Ulice Richarda Lenoira, zapamatovali jme si z papíru. Jenže ouha, v čísle 35 se sice hotel nacházel, ale o poznání luxusnější a úplně jiného jména. Tady něco nehraje. Pokoušeli jsme se postupovat podle nepřesné mapky s chybějícími názvy ulic, kterou jsme si k rezervaci naštěstí vytiskli a poněkud rozčilení odhalujeme svůj omyl. Nejde o Boulevard Richard Lenoir, nýbrž o Rue Richard Lenoir, pro dokonalost zmatení situovanou rovnoběžně o několik bloků dál. Jenže zmatky nekončí, kamarád vydoloval platební kartu, na kterou jsme rezervaci pořídili, ta byla následně zrušena a v našem pokoji tedy již bydlí jiní lidé. O tom všem však nemáme tušení a teprve na recepci se dozvídáme, že jsme pro dnešek ve městě bez střechy nad hlavou. Málem začínám klít, ale hoteliér nachází řešení - zaplatíme o něco víc v hotovosti a budeme uloženi v přidruženém podniku. Což o to, že v budově nikdo neumí francouzsky, okno nejde dovřít, topení vypnout, kachličky na zdi opadávají a ve sprchovém koutě se zřítil závěs. Postele jsou čisté, v pokoji nejsou žádné zrůdičky, a oproti včerejšku to bude přece jenom zlepšení. Umýváme se, odkládáme nadbytečná zavazadla a vyrážíme hledat Eiffelovu věž.

Eiffelovka
Uznávám, s plánem města to netrvá dlouho; vystupujeme tedy z metra na protějším břehu Seiny a po vystátí asi půlhodinové fronty již stoupáme pěkně po vlastních na třísetmetrovou krásku. Slunce se chýlí k západu a město se zlatí v jeho paprscích opravu krásně a romanticky. A nakonec, když se kotouč schová za kopce nad Bouloňským lesíkem, září ještě skleněné mrakodrapy jeho rudým světlem. Pěkný zážitek však docela kazí, když je náhle uzavřeno schodiště a musíme čekat v shluku všech národů téměř hodinu na výtah zpět na zemi. Dole jsme již docela v noci, nasedáme do náhodného autobusu a teprve ochotná černoška nám radí, jak nasednout na metro a kam se ještě podívat. A stejně jako v Bruselu míříme i nyní ke katedrále Sacré-Cœur, vyjíždíme lanovkou nahoru, ale opět nás nedojímá stavba samotná, nýbrž spíše její poloha na kopci nad jinak rovinatým městem. Svojí jedinečností a výhledy se stala přirozeným střediskem schůzek mladých lidí a tak na schodišti pod katedrálou sedí stovky studentů, nezaměstnaných, hudebníků, umělců a bohémů všech národností, povalují se stovky odpadků a davem prochází policejní hlídky. To nejlepší se ale skrývá stranou. Španělský kytarista s přenosným kombem naplňuje kamenná zákoutí stranou od hlavního vchodu těžko popsatelnými melodiemi a trylky. Ponejprv na mě hudba působí jako spinet, ale pak je již vidět neuvěřitelný tanec jeho prstů na hmatníku. Zavíráme oči a město mizí, hudba překrývá vše, člověk se v ní točí, ztrácí a propadá do neznáma.

Montmartre
Stejně jako v opojné hudbě, propadáme se i nyní do čtvrti na úbočí kopce, zvané Montmartre. Křivolaké uličky tu a tam připomínají známá místa z našich měst nebo záběry ze známého filmu. Kde jen mohla bydlet ta Amélie? Ale i pěkné uličky nás unavují a tak pokračujeme na Champs Élysées a k vítěznému oblouku. Snad s výjimkou Eiffelovy věže nás však Paříž nezaujala o mnoho víc než okresní města po cestě. Celkem žádné historické centrum se středověkými domy, památky vytržené z městského rámce obklopené o stovky let mladšími ulicemi vyvolávají dojem, jako by šlo o nainstalované atrakce, navíc v obležení turistů, omotané frontami a povrchním zájmem vyvolaným fotkami v turistických průvodcích. Vydáváme se hledat štěstí jinam, do obyčejných ulic, bez čtyřjazyčných tabulí, vstupného a nasvícení. Podle některých statistik tvoří dnes obyvatelstvo Paříže z 50 % imigranti nefrancouzského původu. Obvykle černoši a arabové, kteří dávají (zejména nočnímu) životu města svébytný ráz. Přestože jsem očekával Paříž docela jinou, romantičtější, francouzštější, neodoláme výzvě k ochutnávce a vstupujeme do Indonéské restaurace. Kořeněné vůně, černí běloši a vůbec celý ráz podniku je nezaměnitelný. Dopřáváme si jídlo neznámého názvu a čekáme na překvapení. Obdoba českého rizota voní mnoha bylinami a neznámou zeleninou, je však poněkud příliš »spicy« a tak si na úkor Drobka dopřávám i část její porce. Majitel poslouchá náš jazyk a zvědavě se ptá na původ - jsou v Paříži exotičtějšími návštěvníky Češi nebo Indonézané?

Poslední noc
Po neslavné večeři alespoň úspěšně kupujeme jízdenku na ranní vlak do Beauvais, odkud zítra odlétáme a vracíme se nočním metrem do hotelu. Ústřední topení zatím z pokoje udělalo terárium a protože nejde ztlumit, otevíráme aspoň okno. Přesto panuje do rána v pokoji dusné vedro. Připočteme-li k tomuto klimatu ještě arabské výkřiky ženy, kterou někdo jistě přinejmenším zavraždil a další podivné zvuky v okolí, při pohledu do peněženky se nám i lehce stýská po domečku z dřevěných palet.

Den šestý - středa 9. 3. 2011
Přes všechny nedostatky se nám spí velmi dobře a bez všech problémů ráno vracíme klíče a vyrážíme naposledy do ulic. Náměstí na místě někdejší Bastily ani chrám Notre Dame oblepený kamennými zrůdičkami nás neoslňují a protože nám již vypršela jízdenka, míříme loudavým (a potom i rychlejším) krokem zpět k místu, kde jsme do města vpluli, abychom jej zase opustili. Arabsko černošská Paříž s širokými bulváry a hromadou turistů nás nezaujala. Nezbývá než na Gare du Nord nasednout do patrové soupravy a z okénka pozorovat vzdalující se domy francouzské metropole. Ulice se mění v hájky, oblažující venkovské scenérie (překvapuje mě, že na rozdíl od východněji položených německých oblastí, zde vypadají domy podobně jako u nás - červené střechy a omítnuté zdi) a nakonec zastavujeme v Beauvais na slepém nádražíčku.

Odlet
Drahý airport bus na letiště v rozporu s jízdním řádem prostě nejede a ještě dražšího taxikáře svorně odmítáme. Nastupujeme teprve do MHD, která nás levně veze na vpravdě venkovské letiště. Okázalé haly, čekárny, pojízdné schody nebo restaurace se nekonají. Letiště Beauvais disponuje halou připomínající supermarket, jedním nebo dvěma duty free shopy a hala je přecpaná rodinami s objemnými zavazadly, směřujícími zejména do Afriky. Odbavení probíhá pomalu, fronty jsou nepříjemné, záchody špinavé. Vzpomínám na podobné letiště na Tobagu a usmívám se. Luxus nepožadujeme, ale díky arabské rodině s hordou dětí a ženami zahalenými v několika vrstvách hávů ve frontě před námi se dostáváme do letadla těsně před odletem. Dveře se zavírají, letušky mluví k mému překvapní slovensky a za dvě hodiny již nasedáme na městský autobus v Bratislavě. A zrovna přichází jaro!