Hlavní stránka
Škola
Doprava
Táboření a kluby
Reportáže
Fotografie
Témata
Ostatní
Rozcestník
Ke stažení
Sázky
Návštěvní kniha
Kalendář
Kontakt
Home
Česká verze. English version. Российская версия.
Deutsche Version. Wersja polska.
Jméno:
Heslo:

Nová témata:

Štola u Rabštejna nad Střelou
Železniční trať Hranice na Moravě – Púchov
Vrbovce (žst)
Vrbové (žst)
Vrútky (žst)
Vrútky nákladná stanica (žst)
Výčapy-Opatovce (žzast)
Vysoká nad Kysucou (žst)
Vysoká pri Morave (nákl a žzast)
Vysoká pri Morave zastávka (žzast)
Fotka

Reportáže


Níže jsou všechny reportáže seřazené od nejmladší po nejstarší.

Sliby se mají plnit
Vodotrysk v Košicích.Totiž ono to bylo tak - v létě roku 2007 jsme při cestě do Turecka měli v plánu navštívit nejvyšší ukrajinskou horu Говерлу (2061 m n. m.) a její o pár metrů nižší společnici Поп Іван (2022 m n. m.) neboli Černou horu. Pro nedostatek času však z našeho záměru sešlo a tak si nás pět mužů ve výpravě navzájem slíbilo, že se sem vrátíme: na jaře a ve sněžnicích slavnostně dobyjeme nejvyšší horu, která nám protentokrát unikla. Tak tedy Говерла nám unikla zase a tentokrát ještě za dramatičtějších událostí. Na cestu se z naší pětice vydali čtyři borci - Rolf, Vojta, Zandt a já a společně s námi také tři nováčci, kteří zatím prošli pouze zkouškou táborů a menších výprav - Ohiči, Svišť 2 a Kawi jako jediná dívka výpravy.

Železniční uzel Čop.Vstříc dobrodružství jsme se vypravili ve středu 19. února vpodvečer a samozřejmě nás čekala standardní porce zážitků z velikonočních rychlíků (viz některý z předchozích zápisů o cestách na Ukrajinu), s tím rozdílem, že tentokrát jsme z Košic (díky tomu, že přes přechod Čierna nad Tisou - Чоп jezdí už jen dva osobáky denně) vyrazili vlakem do Michalovců a odtud poměrně levným autobusem do Ужгороду. Všechno šlo až podezřele hladce, včetně prohlídky druhého nejvýchodnějšího okresního města Slovesnka a přejezdu hranic. Vystoupili jsme před nádražím a hned se vydali na vlak. Překvapením byl nový rychlík na Zakrpatí, který posílil dvojici párů na »jižní větvi«, nezajíždí však až do Солотвина, ale končí svoji pouť obratem v Тячіву. To nám stačilo, koupili jsme jízdenky a nějaké jídlo a už jsme si to při západu slunce hrnuli nekonečným čopským nádražním spletencem k východu.

Noční autobus a přespání v supermarketu
Živčik a průvodce.V Тячіву jsme byli již za tmy a tak jsme se hned před nádražím (neobvykle malým a špinavým, se dvěma bezdomovkyněmi na vozíčku v čekárně, kterých mně bylo opravdu líto) zaobírali otázkou přespání. Skrumáž reklamních poutačů na náměstíčku mezi garážemi byla sice lákavá, nakonec ale zvítězil návrh poohlédnout se po zastávce - co kdyby jel do Рахіва ještě nějaký noční autobus? A taky že ano! Jízdní řád jsme sice nenašli, ale kouřící muži na zastávce nám řekli, že nějaký pojede. Kdy? To nikdo neví. Prý, když budeme čekat, dočkáme se. Po půl hodině jsme na zastávce zbyli již jen my a jeden mladík; trpělivost však tentokrát opravdu přinesla své růže. Ještě jsme stihli zažít malý celoměstský výpadek elektrického proudu, kdy najednou všechno zhaslo a až po několika minutách se opět rozsvítilo a pak jsme již uháněli po čtyřech kolech hlavní silnicí k mohutné hradbě Karpat. Tak tady měla kdysi vést dálnice - páteř prvorepublikového Československa... Řidič se velmi divil, že za své peníze požadujeme jízdenky.

Rachiv nádraží.Kdo zná nádraží v Рахіву, chápe, proč jsme hned zamířili pryč a hledali nocleh co nejdál od výpravní budovy. Nic luxusního se nenaskytlo, tak jsme vzali za vděk betonovou rampou na staveništi, překrytou vlnitým plechem. Tak prý už i tady staví supermarket; nezbývalo nám, než si postesknout - příště už tu spát určitě nebudeme. Noc byla poměrně chladná, ale spalo se dobře, na dlouhou dobu naposledy.

První a taky poslední den výstupu
Autobus do Bohdanu.Jelikož jsou Velikonoce poměrně krátkým svátkem a nám se podařilo dostat včera tak daleko, rozhodli jsme se, že dnes uskutečníme nejnáročnější část cesty, výstup na Поп Іван k observatoři, ve které přespíme. Tato stavba si zasluhuje zvláštní popis - mohutnou budovu z bílého kamene dostavěli Poláci v roce 1938 (za 2. polské republiky) a ve své době patřila k nejmodernějším zařízením v Evropě. Záhy získala podle své barvy a tvaru přezdívku Biały Słoń a stala se nejvyšším trvale osídleným místem v Polsku. Po zabrání území Sovětským svazem byla užívána Rudou armádou coby meteorologická stanice, k definitivní zkáze pak došlo v průběhu německé okupace ke konci války, kdy bylo zařízení Němci rozebráno a odvezeno do Maďarska. Ačkoliv ukrajinské úřady několikrát uvažovaly o obnově, zůstává dodnes observatoř pustým a výhodným místem pro nocleh na jinak holém hřebeni.

Výstup do hor.Výstup sám znamenal skoro 20 kilometrů pochodu vzhůru do hor, odpočatí a najezení jsme však byli rozhodnuti na hřeben dojít - nocleh kdekoliv níž by znamenal spoustu nepříjemností - v horách totiž ještě stále ležely dva metry mokrého sněhu a budovat ležení v bezlesých pláních na studeném větru není nic, po čem bychom zrovna toužili. Autobusem jsme se svezli do předposlední vesničky Богдан a do té poslední, nazvané Луги jsme už šli po svých. Záhy vykouklo slunce a zaplavilo údolí s hučící říčkou svojí září, svlékli jsme bundy a s krátkými rukávy pokračovali do lůna tmavě zelených hor. Děti ve vesnické škole na nás pokřikovaly a dva kluci šli kus cesty dokonce s námi a pokoušeli se nám vnutit velkou ropuchu, kterou jsme odmítli, což se možná rovnalo rozsudku smrti (pro ropuchu, ne pro nás, samozřejmě).

Pip Ivan.Dalším povyražením byl minerální pramen, ke kterému uspořádal Vojta závod do blátivého svahu a jenž, krytý přepychovým altánkem, vzbudil naši touhu strávit v této zemi alespoň jednou Silvestra, a zanedlouho koupání na konci cesty vyježděné od Kamazů. Voda z tajícího ledu příjemně rozpálila těla čtyř odvážlivců, kteří se do ní ponořili, byvše vzápětí zákeřně vyfotografováni neznámým vyděračem z Vyškova. Před pořádným stoupáním jsme se rozhodli do sytosti najíst, nicméně když Kawi odmítala spořádat notný kus salámu, kterým se krmili ostatní, rozhodli jsme se nekazit náladu a vyrazit bez přesvědčování dál.

Sněžnice
Konec cesty.V mnoha ohledech byla tato akce průlomová nechtěně, jedno prvenství však bylo zamýšlené a dlouho očekávané. Náš výsup byl první akcí, na kterou jsme si obstarali (resp. Vojta je půjčil z oddílu své hodné spolužačky) pro urychlení pohybu terénem sněžnice. Skutečnost, že se pro nás nakonec akce stala jednou z těch, kde jsme nejvíc zapadali do sněhu je pak o to paradoxnější. Nyní jsme ale ještě netušili, kam nás naše sněžniky, jak jim říkají Ukrajinci, dovedou a když se údolí zúžilo do skalnaté soutěsky plné sněhu, dali jsme se do obouvání. Protože jsme si krásné nové sněžnice rozdali bez rozmyslu, zjistilo se najednou, že má někdo dvě pravé, jiný zase dvě levé a začalo horečnaté vyměňování a útoky na cizí »obuv«. Obouvání sněžnic. Nejprve jsme si dělali srandu, že na někoho zůstnou dvě levé, ale když přibývalo již správně obutých lidí a Svišť 2 měl pořád srnčí očička a obě sněžnice stejné, smích ho začal přecházet. Opravdu - někde se stala chyba. Naštěsí jsou odchylky tak nepatrné, že bez větších problémů pokračoval Svišť 2 v obou pravých sněžnicích nahoru.

Den se přehoupl do své odpolední části a my jsme pomalu stoupali údolím. Na některých už se začala projevovat únava z neustálého přelézání popadaných kmenů nad potokem a hledání rozpadlých mostků, sněhu přibývalo a jen občas jsme před sebou spatřili modravou masu Поп Івана. K večeru jsme prošli okolo posledních lidských staveb, trosky tábora probouzely chmurné pocity, jsouce zasypány dvoumetrovou vrstvou sněhu se tyčily i s přetrženým lanovým mostem v horní části údolí jako děsivé memento. Také zde končila zřetelná cesta a krátce za táborem jsme ztratili značku. Teď jsme využili svoje zkušenosti z hor.

Sněžnice 1.Sněžnice 2.Hledání cesty bylo spíše věcí intuice než možností nalézt cokoliv, co by svědčilo o někdejší přítomnosti lidí. Po vystoupání po prudké šíji, kde už mladší účastníci propadali beznaději a Ohiči s Kawi zvolili pro únavu pomalejší tempo jsme dorazili na paseku s úžasným rozhledem. První z nás ještě stihli vychutnat poslední paprsky zapadajícího slunce, ostatní se pokochali mizejícími červánky a Zandt nás okouzlil přesným popisem místa ze svého pověstného průvodce. To znamená, že jsme šli správně a brzy budeme nahoře!

Náročný terén.Naposledy jsme se pohroužili do hustého mrkového lesa a po hřbetu nabírali další a další metry. Začal závod s časem a setmění se blížilo. Únava už byla znát na všech, první část skupiny se oddělila a šla svým tempem, po několika stech metrech vždy čekajíce na skupinu druhou. V malém sedýlku jsme naposledy zvážili, zda přžecejenom nouzově nezatáboříme na dvoumetrové vrstvě sněhu v záhrabu, k vrcholu ale zbývalo už jen pár set metrů a skýtal podstatně vyšší bezpečí.

Hřeben
Zandt připravuje brodění.Kousek za sedýlkem les zřídnul a stromy se nejprve rozestoupily a později úplně vytratily. Stanuli jsme na olbřímí šikmé ploše, místy až nebezpečně strmé a za hřebenem vycházel jasný kotouč měsíce. Obestřela nás bílá tma a přerývané skučení větru. S očima upřenýma do mohutné hloubky kotle pod sebou jsme se mírným obloukem stáčeli doprava do místa, kde bylo možné tušit vrchol. Na dno sněhové strže jsme nedohlédli, dole byla tma ještě hustší. A tam nahoře - zdá se to pouze nebo tam ve světle měsíce cosi zazářilo? Ne, jen tma a vítr jsou našimi společníky v rozlehlé pustině. Ale přece - ano, je tam, je to ona! V dálce ze tmy vystupují obrysy zdí mohutné stavby. Je na dohled a přece tak nedosažitelná. Stojí mlčenlivě nad propastí a shlíží na lidské červíky, jak pomalu, s dlouhými přestávkami a posilňováním, stoupají po jejím úbočí. Nejdéle za hodinu tam musíme být!

Rolf bojuje s živlem.Zůstal jsem s Ohičim a Kawi v zadní skupině, zatímco silnější čtverka razila vpředu cestu. Opět jsme byli mimo značku a bylo potřeba dobře volit výstup na nejstrmější část trasy, hranu hřebene, která vypadala skoro na nebezpečí laviny. Čtveřice nám zmizela z očí. Nedlouho před kulminačním bodem Kawi odmítla pokračovat dál, sedla si do sněhu a nechtěla se zvednout. Pokoušeli jsme se s Ohičim vyburcovat ji k poslednímu výkonu hecováním, čokoládou i výhrůžkami, věže observatoře již byly téměř na dosah. Vzal jsem na záda její batoh a konečně jsme se hnuli. čtveřice před námi byla v nedohlednu. Vítr byl nepříjemný, ale stále se dalo stoupat výš. A pak už zbývalo jen pár kroků a nejednou jsme byli na hřebeni.

Poslední pohledy z hor.Na samé hraně téměř dvoutisícového masivu byl sníh sfoukán až na holou skálu běsnící vichřicí. Pokud bylo možné dosud vcelku dobře jít, na planině, na kterou jsme se vyhoupli, to bylo nemyslitelné. Vítr se hnal takovou rychlostí, že podrážel člověku nohy a občas nebylo možné vstát. Vylezli jsme všichni tři nahoru a já jsem musel předat Kawi její batoh. Další cesta vedla po rovině, bylo ale naprosto nutné zaběhnout kousek za hřeben do závětří. Křik nebyl slyšet, posunky jsem naznačil, že je třeba zaběhnout o pár metrů dál a jako první se běžel ukrýt za skalkou. Za chvíli jsme s Ohičim zjistili, že Kawi nedoběhla za námi. Vrátil jsem se proti větru na hranu hřebene a našel ji ležící na zemi. Znovu jsem musel nést její batoh a táhnout ji za ruku, než jsme se dostali do mírného bezpečí. Zbývalo asi šest set metrů, ale vůle pokračovat byla ta tam.

Nepravdivé články proběhly českým tiskem (Právo).Zase jsme se dali do tolik potřebného pohybu, nyní už se značným zpožděním za první půlkou výpravy. Obloha byla jasná a přes hřeben se jen občas valily chuchvalce mlhy; přesto nebylo vidět skoro nic. Jako by samo měsíční světlo, odrážející se od všudypřítomného sněhu, zabraňovalo zraku proniknout dál. Pod námi byla tma a nad námi taky. Občas jsme zahlédli za mělkým sedlem observatoř, tentokrát jako temnou siluetu proti světlejšímu nebi a jednou nebo dvakrát dokonce čtveřici kamarádů, šplhající se posledním výstupem k jejím zdem.

Ohiči šel první a já vedl Kawi za ruku. Na chvíli se zdálo, že už nám nic nestojí v cestě k cíli do opuštěné budovy, chránící před větrem a bez sněhových závějí. Náhle jsem však ucítil, jak Kawi slábne, zpomalila a když jsem se otočil čelem k ní, stačil jem akorát zachytiti její bezládné tělo. Sesunula se mně do náručí jako zvadlý list s očima zavřenýma a bez známek vědomí. Srdce se mně sevřelo křečovitou hrůzou. Teď hlavně neztratit hlavu. Položil jsem Kawi na batoh a lehl si na ni, dýchal jsem na ni a neustále mluvil. Odpověď nepřicházela, rty zbělaly a na jejích řasách začaly namrzat sněhové vločky. Pohled jako z pohádky o zimní královně byl pohledem do očí smrti. Jakékoliv rozhodnuí bylo obtížnější než zdvíhat olověné činky. Je tu přece Ohiči! Poslal jsem ho za první skupinou pro pomoc a snažil se chránit Kawiino tělo před mrazivým bičujícícm větrem, který rychle ubíral snad ještě živému tělu poslední síly.

Nepravdivé články proběhly českým tiskem (Blesk).Občas jsem pohlédl na vzdalujícího se Ohičiho a začal jsem propadat beznaději. Ve větru nebylo možno postřehnout dech, zmrzlými prsty nešlo nahmatat pulz. Křičel jsem na Kawi a doufal v odpověď. Zdálo se mně to, nebo pohla rty? Ano! Žije! Na radost však nebyl čas. Ohiči tváří tvář větru téměr stál a tímto tempem nemohl nikdy dosáhnout čelní skupiny, která zase netušila nic o dramatu, které jsme prožívali my vzadu. Teď hlavně překřičet vítr! Napnul jsem hlasivky a vydal hrozný výkřik směrem do tmy. Ohiči mě uslyšel a začal se vracet. Sláva. Mezitím jsem se stále ptal Kawi, zda mě slyší. Ano, slyší a dokáže pohnout rty, Hlas však nevydává a tělo je bezvládné, mrtvé. Někde uvnitř, huboko pod zmrzlou kůží však tepe srdce a mozek vydává marné rozkazy. Ještě jsme neprohráli boj s ledovou smrtí!

Ohičimu jsem nařídil lehnout na Kawi a celou ji krýt tělem a bundou a sám jsem se vydal úprkem za zbytkem výpravy. Teprve teď jsem si uvědomoval, že už jsem taky unaven. Místo běhu jsem se s těžkými sněžnicemi na nohou pohyboval sotva klusem a kluci se zdáli být zoufale daleko. Chvíli se ztráceli v mlze, ale jejich stopy byly zřetelné a tak jsem pokračoval dál a přecejnom se blížil. Nyní jsme poprvé v životě z plna plic křičel o pomoc. Mé výkřiky a pískání však zanikaly ve vytí větru. Přes kopeček jsem seběhl do sedýlka a to již někdo zpozoroval, že za nimi běžím, nebo ne, sami se obrací, tušíce marnost snahy proniknout v běsnícím živlu na nejvyší vrchol. Propast je příliš blízko, stačil by jediný poryv a dál už není nic. Musíme se vrátit. Přibíhám k nim a směsicí řevu a zoufalého skučení sděluju, že Kawi umírá. Pohled do Vojtova obličeje bych nerad opakoval.

Z posledních sil jsme běželi dvě stě metrů zpět k Ohičimu, který zatím zachránil Kawi život. Postupně se mně odtemňuje mysl, ztrácím sice povědomí o čase, ale teprve teď si uvědomuju, jak je ten kluk shopný. Bez paniky, chladnokrevně a systematicky, jediným způsobem, který vedl k úspěchu přikryl Kawi a zahřívá jí zbytky sého vlstního tepla. Kawi mluí, ale není jí rozumět. A to už přibíhají ostatní. Proč jsem si vlastně dosud nesundal batoh ze zad, tolik mě zpomaloval... Zant, Rolf, Svišť 2 i Vojta tvoří hromadu, zády se obracíme proti větru a Kawi přemísťujeme do svého středu. Už je dobře, je dobře.

Ohiči pak tahá svoji pokovenou fólii proti větru a kluci balí Kawi do Vojtova spacáku. Jde to pomalu, je potřeba sundat si rukavice a podstoupit riziko omrzlin. Zatím i já svlékám rukavice a prosím všechny o jejich mobily. Signál zde není, vyzkouším víc přístrojů, třeba se některý chytne... Zjišťuju, že si v krizi nepamatuju jména svých kamrádů, na Zandta křičím Zdendo, Rolf mně taky chvíli trvá, nakonec mám tři telefony a běžím do vichřice na hranu srázu, snad tam, kde je vidět do údolí, bude nějaký signál. Je možné, že smršť může ovlivnit dosah vysílače? Nevím, nemůžu myslet, ale dovolat se mně podaří až ze Zandtova mobilu napošesté. Volám domů, rodiče umí rusky, buou nejlépe moci zjednat zácharnu, vrtulník nebo cokoliv, co spasí Kawiin život. Dědeček umí rusky lépe, ale nemůžu mu volat v této krizi. Nezvedají to. A znovu a znovu, na všechna čísla, nikdo to nebere. Snažím se rozvzpomenout na čísla a moc mně to nejde. Doma opět nic. Zrácím cit v prstech a nedaří se mně vytočit správné číslo, někdy to dokážu až po minutě. Volám Bublině, nezvedá telefon; pak Ďábel, ten bude jistě schopný nás zachránit.

Konečně se dovolávám, ale ve větru neslyším skoro nic. Prosím o pomoc a přesvědčuji se o tom, že Ďábel rozumí, ví, kde jsme a snad pomoc zajistí, v poslední chvíli strkám ruku do kapsy, je tuhá a nemohu hýbat s prsty. Běžím zpět ke skupině a nacházím je v bledém světle měsíce. Všechno se odehrává v hlasitém křiku. Kawiin batoh strhl vítr do propasti pod námi, jako malá tečka je vidět na bílém sněhu, nebo se mně to možná jenom zdá. Pokoušíme se s Vojtou bez batohů vyzvednout Kawi ve spacáku na ramena a nést ji, ale po pár metrech vysíleni nemůžeme dál. Takto se nám nikdy hřeben zpátky překročit nepodaří!

Musíme dolů lavinovým polem, sestoupit na dno děsivé propasti. Táhneme Kawi blíže k hraně a zjišťujeme, že je moc prudká. Vše je bílé a nejsme schopni odhadnout, jestli je závěj vysoká dva metry nebo dvacet, Zandt se v jednu chvíli propadá a mizí v hlubině, naštěstí jen o několik metrů - Rolf mu pomáhá ven, tentokrát je vše ještě v pořádku. Tam, kde jsem telefonoval, tam by snad šlo sestoupit níž z hřebene. Táhneme Kawi tím směrem a kluci jsou za námi s našimi věcmi. Všímám si, že mně chybí jedna sněžnice, ve zmatku a ruchu jsem vůbec nezaznamenal, že se bořím. Najednou se přehoupneme přes hranu a pytel s Kawi sjíždí vlastní vahou velkou rychlostí dolů. Snažíme se jej zabrzdit, ale stahuje nás níž a níž po prudké skluzavce na úbočí kopce. Sklouzneme tak několik desítek merů. Dál už je cesta dolů pozvolnější. Vítr slábne a mně se nedostává sil. Občas umdlívám a nechávám celou váhu pytle na Vojtovi, pak se zase vzchopíma táhnu, nesmím to vzdát, nesmím.

Oheň pouze pro šest z nás
Vláčením po sněhu zcela vyčerpáni stahujeme Kawi až k prvním stromům a vyhledáme závětří. Postupně po stopách přichází ostatní. Nevíme kde jsme, možná už v Rumunsku; někde tady podle mapy musí probíhat hranice. Jenže mapa je v batohu na hřebeni a s ní i všechno ostatní. Máme tady tři batohy na sedm lidí. Ne, na šest lidí! S hrůzou zjišťuji, že nám chybí Zandt. Prý se vracel pro můj batoh a pro sněžnice... Ještě na hraně svahu ho Svišť 2 viděl. Snad dorazí po našich stopách z hřebene dolů, táhl batoh a může se opozdit. My teď hlavně musíme rozdělat oheň.

Zmrzlé ruce se nám třesou a na všem leží dva metry sněhu. Přesto se nám daří nalámat smrkové chrastí, ale zapálit ho sirkou ve větru je nemožné. Rolf má zapalovač, postupně dáváme dohromady suché věci, které by mohly hořet. Jízdní řády, mapa, toaletní papír, jsou zde i cigarety - stále se snažíme zapálit alespoň malý oheň. Daří se nám to až po notné chvíli zapálením staré promaštné celty, ničeho však není škoda. Při rozdělávání ohně jsem poprvé v životě dal do úst cigarteu, jen abych rozdmýchal jiskru, která snad zachrání několik životů. Kdosi to dokázal! Hoří!

Jakmile je oheň bezpečně rozdělán, vyrážíme s Rolfem opět vzhůru na hřeben, pokusit se o zácharnu Zandta. Vichřice snad nabrala ještě větší sílu, nebo se to zdá nám, jak jsme už zesláblí a sotva zvedáme nohy. Křičíme ze všech sil, hledáme stopy, pískáme a voláme. Neslyšíme však žádnou odezvu a Zandtův mobil mám v kapse já... Tu noc jsme již na hřeben ndorazili. Naše těla nás zklamala a nenašli jsme dost sil k novému výstupu lavinovým polem proti směru větru. Věděli jsme, že pokud Zandt zahyne sám tam nahoře, nikdy si to neodpustíme, přeto jsme už nedokázali vylézt výš. Zbylo doufání, že sešel do stejného údolí o kousek dál nebo se pustil na druhou stranu hřebene. Podruhé na nás dýchl závan smrti.

Vojtův spacák byl promáčen skrz a usušit ho u ohně by trvalo mnoho hodin. Nyní bylo nutné se najíst a jít spát. Chyběly nám však tři batohy se zásobami, oblečením a spacáky, proto jsme si jídlo rozdělili a snažili se sníst maximum cukru. Naštěstí jsme byli dobře vybaveni, takže nouze nebyla. Kawi začala mluvit, byla dokonce schopná něco sníst, i když stále nedovedla pohnout nohami a pouze ležela ve vypůjčeném spacáku. Na Rolfové mapě jsme našli, že nejsme v Rumunsku, bohužel však po dvou kilometrech naším směrem končila a tak jsme neměli tušení o tom, kam tohle údolí vede.

Spali jsme po dvou ve spacáku, což byl slušný problém, Ohičimu s Vojtou se navíc rozbil zip a tak prožili doslova noc hrůzy. Svišť 2 si celou dobu stěžoval na bolest ruky a ráno ji měl plnou puchýřů z omrzlin. Nic to ale nebylo proti Rolfovým rukám, na kterých byly mnohacentimetrové nafouklé krvavé podlitiny. Některé prsty snad ztrojnásobily svůj objem a zbarvily se do fialova a pohled na Rolfovy ruce nám nedělal dobře. Dodnes nedovedu pochopit, jak dokázal jako první vstát a těmato rukama natrhat dřevo na oheň.

Cesta za záchranou
První, na co jsem myslel, byla cesta dolů pro pomoc. Kawi ležela ve spacáku, odmítala se hýbat a nikdo přesně nevěděl, jak špatně na tom je. Ostatní byli také vysíleni až na dno, proto jsem se rozhodl sejít se Svištěm 2 do civilizace, kterou jsme tušili nehluboko pod námi. Vzhledem k Rolfovu zdravotnímu stavu jsme však vyrazili spolu my dva a nechali všechno vybavení nahoře, abychom zrychlili svůj postup.

Naše cesta vedla zprvu mělkým údolím, které se však stále víc zařezávalo. Občas bylo třeba zdolat nějaký sráz, který hrozil utržením, celkem jsme ale s úspěchm sestupovali na dno soutěsky, kde snad kdysi vedla i cesta. Úplně dolů jsem ale nechtěli, protože pod vrsvou sněhu se skrýval nezamrzlý potok, který hrozil propadnutím. Neskutečně šťastná náhoda vedla naše kroky kolem polorozpadlé chaloupky, která hrála v budoucnosti podstatnou roli. Domnívajíce se, že už jde o první známky civilizace, zajásali jsme. Po několika hodinách další úmorné cesty, přelézání stromů a překonávání potoka jsme ale začali propadat beznaději. Jediné, co nás potěšilo, byla lidská stopa, ta už se ale táhla aspoň deset kilometrů údolím a cesta ani vesnice nikde.

Po poledni jsme začali litovat, že jsme si nevzali s sebou jídlo. Výrazně jsme zpomalili a nedostávalo se nám sil pro další chůzi. Na jednom místě jsme oba padli na břicho do sněhu a chlemtali vodu z potoka, abychom aspoň něčím zahnali pocit prázdnoty v břiše. Rolfovy ruce zčernaly a bylo jasné, že potřebuje urychleně doktora. Teprve asi po šesti hodinách jsme dorazili k prvním lukám a osídlenému domu. Nikdo dospělý nebyl doma a naše volání po telefonu či autě zůstalo nevyslyšeno. Překvapila nás lhostejnost dvou mladíků k cizím životům. V druhém domě nám maminka s dětmi darovala aspoň skývu chleba, kterou jsme zapili vodou z potoka. Auto nemají a telefon tu není. Ale do vesnice jsou to už jen tři kilometry.

Шубение
Tak nějak jsme rozuměli jménu téhle vesnice. Jako obvykle šlo o domy ledabyle rozhozené po dně údolí mezi políčky, pastvinami a zahradami. Ale prý tu mají doktora. Otevřela paní středního věku a když Rolf ukázal svoje ruce, řekla, že neví, co s tím. Mezitím prodala několik krabiček s antikoncepcí příchozím děvám a pak nám nabídla, že za bratru 800 Kč nás může odvézt do okresního města Верховіна do nemocnice. Naši ohrožení kamarádi ji vůbec nezaujali. V podsttě nikoho ve vesnici nezajímalo, že v horách jde někomu o život. Začínali jsme se cítit strašně bezmocně, navíc tu opět nebyl signál.

Centrum obce jsme hledali marně. Chtěli jsme se obrátit na úřad, ale byla sobota a to není dobrý den pro žádné jednání. V sobotu jsou ve službě snad jen vojáci... A ti nás brzo našli! Velikým štěstím pro nás bylo, že v Шубение sídlí posádka pohraničníků, kteří střeží rumunskou hranici. Rolfova ruka fungovala jako ta njlepší vizitka. Stačilo ukázat už pomalu černající omrzliny, které musely pekelně bolet, a vojáci zorganizovali záchrannou akci. Nejprve volali dobrovolnické záchranné službě МНС, vzápětí Rolfovi pro sanitku. Po chvíli čekání v místní restauraci nad šálkem čaje s čokoládou jsme byli pozváni na sardinky přímo na stanici a byla nám přislíbena všestranná pomoc.

Sedli jsme si ve vojenské jídelně a čekali jsme na spásu. Dlouho se však nic nedělo. Odpoledne se chýlilo kvapem k večeru a já začal nervozitou přecházet po místnosti. Nahoře čekají na záchranu čtyři lidi, Zandt je nezvěstný a my tu sedíme a jsme bezmocní. Cítili jsme se hrozně a venku se šeřilo. Dohoda s Vojtou, Svištěm 2 a Ohičim byla jasná - seženeme pomoc co nejrychleji to půjde; kdybychom však do druhého dne rána nedorazili, musí se vydat na zpáteční cestu sami. Když jsem dokončoval svoje padesáté kolečko po dřevěné podlaze, zahřímal za mnou kdosi hromovým hlasem.

Ten člověk byl ztělesněním záchrany. Později jsme ho nazývali různě - Stalker, šéf, borec, kořeň. Pan Кобилюк stanul se svými pomocníky za mými zády, hlasitě pozdravil, až jsem se lekl, a podal mně svoji masitou ruku. V přiléhavé modré kombinéze, s výškou jistě přes dva metry, holou hlavou a hustým knírem na mě zapůsobil tak silně, že jsem rázem ztratil obavy o své přátele. Jestli je někdo zachrání, pak jistě tento muž! Přes svůj věk okolo čtyřicítky působil atleticky a prohlásil, že je velitelem záchrnné akce. V malém batohu na zádech nesl speciální vybavení, mapy, GPS navigaci, vysílačku, mobil a několik akumulátorových baterek s ohromnou výdrží. Rolf pojede do nemocnice a já je dovedu na místo. Bylo rozhodnuto - bez možnosti diskuze.

Moje nejdelší noc v životě
Rychle jsem se rozloučil s Rolfem a vyšli jsme před budovu. Zůstal jsem sám s cizími muži v cizí zemi, ale měli jsme před sebou velký úkol a to nás sbližovalo. Rozhlížel jsem se po skútrech či rolbě, ale namísto toho jsem nalezl rozvrzané auto. Prý ať si nastoupím. Netušil jsem, kam až pojedeme, ale záhy jsem měl jasno - za několik minut jsme zastavili u domu, kde jsme v poledne dostali chleba. Dál už půjdeme pěšky, bez sněžnic, po vlastních. V mapě jsem ukázal, kde se ostatní nachází, dostal jsem baterku a povinnost táhnout čtvtinu doby sáně, na kterých bude odvezena Kawi.

Se setměním jsme vyrazili do hor, šéf, dva muži pod třicet a já. Začalo sněžit, zprvu mírně, poté stále hustěji. Rozsvítili jsme baterky a brodili se hlubokým sněhem vzhůru. Narozdíl od dobře vybavených a odpočatých horalů jsem již dva dny neměnil ponožky, v botech jsem měl mokro a po včerejších i dnešních událostech se mně zrovna dvakrát sil nedostávalo. Zkratkou je to 14 kilometrů hlubokým sněhem. Byl jsem psychicky i fyzicky na dně, přesto nezbývalo než vzít šňůru saní, zapřít se do sněhu a táhnout. Do kopce, ve tmě, se sněhem za krkem a suchem v krku. A pak přišla ta nejlepší zpráva - tak, jako už mnohokrát předtím, zapípala šéfovi na prsou vysílačka, do které hlásil údaje o našem postupu, a chvíli se s někým bavil ukrajinsky. Z útržků jsem již tušil, o co jde - ano, Zandt byl nalezen v Рахіву živý a zdravý na autobusovém nádraží. Jak se tam dostal, to jsem se měl dozvědět poněkud později.

Netrvalo dlouho a v chumelenici jsme ztratili cestu, která i tak pod dvoumetrvou vrstvou sněhu nebyla zrovna dvakrát dobře vidět. Přišla na řadu orientace pomocí GPS a opakované dohadování o cestě. Několikrát jsme se při hledání té správné pěšiny navzájem ztratili ve tmě, potom šéf vytáhl píšťalku a ostře, rozkazovačně zahvízdal. Nezbývalo, než dojít zpět k němu a poslechnout rozkazu. Vždy, když byl čas na odpočiněk, šéf si sedl a nikdo nesměl dál; když byl šéf fit, poručil a šlo se. Naše kroky mířily njprve k chatě asi dva kilometry od vesnice, po dalších pěti kilometrech nás čekal altánek a od něj to bylo sedm k chaloupce. Od chaloupky pak snad dva ke kamarádům.

Okolo půlnoci jsem překonal největší krizi. Poté jsem přestal vnímat hodiny pochodu v nohách, mokro i zimu, přešel mě i hlad. Po cestě jsme téměř nemluvili, jen občas se šéf na něco zeptal ostatních. Uměl polsky, anglicky a rusky, domluva tedy nebyla obtížná. Od večera napadlo jistě už třicet centimerů sněhu a naše stopy za námi mizely stejně dobře, jako určitě moje a Rolfovy stopy tam nahoře. Nikdo nic nejedl a nepil, muži byli z oceli, jen šli kupředu v jakémkoliv počasí a já byl opravdu hrdý na to, že můžu jít s nimi, i když jsem ten, kdo je musel přivolat. Stejně jako na tu předchozí, na tuhle noc nikdy nezapomenu.

Po dalším zdlouhavém bloudění jsme dorazili kolem druhé hodiny ranní k chaloupce. Ze dvou místností se jedné propadla střecha, ale druhá skýtala dostatek pohodlí pro nás všechny. Vyčistili jsme komín od sněhu a za chvíli zapraskal v kamnech oheň. Musel jsem se usmát - ještě před několika hodinami jsem očekával vybavený tým se skútry a termovizí, nyní jsem se třemi druhy večeřel u rozpadlé pece v chaloupce s děravou střechou. Bylo to jako na nejstylovější trampské akci. Skleněné tabulky v oknech pokryla námraza, venku padal stále nový sníh a my jsme topili v hliněných kamnech ve srubu. Na večeři byl špek, vejce a přeslazené lívance a myslím, že lepší jídlo jsem nikdy nejedl!

Potom jsme chtěli vyrazit na další cestu. Ovšem pouze my tři mladší; šéf rezolutně odmítl jakýkoliv další postup. A tenkrát se poprvé a naposledy jeho pomocníci odvážili protestovat. Stejně jako oni jsem pomyslel na kamarády, kteří vzdorují hustě padajícímu sněhu a větru, bez vybavení, s jedinou plachtou tam nahoře, pouhé dva kilometry odsud. Když teď vyrazíme, nejpozději za hodinu tam musíme být. Šéf byl však neoblomný - do rozednění spát!

Chalupka
Spacáky jsme neměli a jediný kus starého kabátu, který v boudě tlel, zabavil šéf, jenž mně navíc přikázal, abych ho důkladně přikryl. Иван a Юрий se zachumlali do svého oblečení a i já jsem se zahloubal do kožené bundy; hrozná zima v mokrých botách mně ale nedovolila spát a tak jsem ještě chvíli dlel u otevřených kamen a myslel na kamarády. Kdyby věděli, kde teď jsme. Kdyby tušili, jak blízko je pomoc, snad by i dokázali dojít k chaloupce sami. Zatím tam nahoře prožívali nejhorší noc svého života. Nakonec jsem usnul zády přitisknutý k rozehřátému komínu s nohama zabalenýma v bundě, ale spalo se mně hrozně špatně.

Do rána napadalo víc než půl metru nového sněhu a stopy byly ty tam. Jen místy jsme dokázali najít nejasné pozůstatky po šlépjích sněžnic, ve kterých jsme s Rolfem sestupovali včera dolů. Za hodinu pouti proti proudu potoka už jsem jasně rozeznával místo, kde musí být naše ležení. Naděje mně vlila novou krev do žil. Zrychlil jsem a ostatní mě museli zadržovat, abych jim neutekl. Začal jsem volat a pískat a ostatní mě utišovali. Zanedlouho se ale sami přidali a šéf použil svoji píšťalku. A pak jsme je uslyšeli a vzápětí uviděli!

Záchráněni
Všichni čtyři, živí a zdraví sestupovali po svých i s batohy na zádech dolů k potoku. Potkali jsme je sotva dvě stě metrů od místa přenocování a chvíle to byla triumfální. Přestáli jsme chvíle hrůzy a i když je nás zde jen pět, dole čekají Zandt s Rolfem a domů se dostaneme všichni. Sváteční pocit mně kazil jen špatný dojem z toho, že záchranáři přišli na místo, kde vůbec nebyli potřeba. Každý z nás byl schopen dojít dolů po vlastních nohách, jídlo jsme taky ještě měli a víc nám netřeba. Zde šli se mnou tři muži celou noc, dalších dvanáct vyrazilo coby posily po našich stopách a jiní byli non-stop u vysílačky či hlídali autobusová nádraží v okolí. Za tohle jim paří víc než obyčejný dík!

Cesta dolů již nebyla ničím zajímavá. Kawi občas potřebovala odpočívat, ale jinak jsme postupovali skoro stejně rychle jako po cestě nahoru a všichni byli naplněni optimizmem. U altánku na nás čekala vydatná posila včetně zdravotníka, který desinfikoval omrzliny Svišťovi a mně obvázal jeden prst, na kterém už puchýře také vyrážely, a taky hromady nejrůznějšího jídla, počínaje luxusní čokoládou a opečným špekem konče. O přehršli pití ani nemluvím - to bylo něco jiného, než ledová tříšť, kterou jsme pili předevčírem večer.

Ve vesnici na nás čekal dům s rozestlanými postelemi a zanedlouho pro nás přijela sanitka z nemocnice ve Верховіне. Naše protesty, že až na dva omrzlé prsty nikomu nic není, byly přehlédnuty s dodatkem, že nemocnice je nutná minimálně kvůli pozorování. Největším šokem pro nás však bylo, že záchranáři nechtěli ani slyšet o placení za svoje dvoudenní nasazení. Jsou prý dobrovolníci a všechno spraví jediný dík. Předstoupil jsem tedy u stanice pohraničníků před kruh více než dvaceti lidí a svojí chabou ukrajinštinou jsem poděkoval. Cítil jsem se zahanbeně a současně velkolepě.

Nemocnice na kraji světa
Svišť 2 v nemocnici.Kdo nastoupil do sanitky, dostal injekci do zadnice, nejinak tomu bylo v nemocnici, kde to do Rolfa píchali třikrát denně. Nevíme sice dodnes, o jakou látku šlo, ale možná to Rolfovi zachránilo prsty, které na tom byly už docela zle. Také Svišťovi 2 ostříhali kůži a zavázali mu vše do sterilního obvazu. Nemocnice byla zážitkem sama o sobě, předtím si ale zaslouží zmínku reportérka ukrajinské celostátní televize, která dorazila na místo přivolaná muži z МНС, aby natočila reportáž, kterou potřebují pro svoje zviditelnění - tedy pro dobrou věc - aby mohli pomáhat ostatním.

Hovořili jme tedy do televize a byli jsme natáčeni ve všech pozicích; reportáž pak byla vysílána ve večerních zprávách. Pokud to však jen trošku pomohlo ocelovým mužům z hor, ztrapnili jsme se rádi!

Nemocnice ve Vjerchovině.Při příjezdu k nemocnici která vypadla jako venskovská škola z přelomu 50. a 60. let nás již za soumraku očekávalo na schodech před budovou několik lékařů, seřazených jako při státní návštěvě. Vstupovali jsme do hlavních dveří sledováni doktory v bílých pláštích, všemi sestrami a pacienty a za námi pak znovu vkročili do stánku zdraví záchranáři. Nejprve jsme všichni prodělali vstupní prohlídku, při které mně byla zjištna bronchitida a byl jsem podezřelý ze silného kuřáctví; všichni jsme si museli změřit teplotu a pak nám byl přidělen celý pokoj v podkroví.

Sanitka.Schodiště bylo dřevěné, prošlapané a vrzalo, stěny zdobil zelený olejový nátěr. Zhruba současně s námi dorazil s jedním ze záchranářů z Ворохти Zandt a stejně jako my se nestačil divit absenci jakýchkoliv zdravotnických přístrojů, desinfekce nebo čehokoliv dalšího, co by nemocnici odlišovalo od penzionu. Postele byly kovové s normálním povlečením, na kterém sem tam zůstala nějaká ta špatně vypraná krvavá skvrna po předchozích pacientech. Umývárna byla vybetonovaná místnost s paletou na podlaze, před kterou nás varoval na dveřích připevněný nápis o epidemii hripu. Chodili jsme bosky raději než v zablácených pohorách a stali jsme se vítanou atrakcí. Bylo nám dovoleno zůstat přes noc a ráno vyrazit za svým štěstím.

Autobus.Ještě před usnutím jsme provedli první součet škod a dohodli se na dalším postupu. Na hřebeni zůstaly tři naše batohy - Vojtův, Kawiin a můj, včetně všech dokladů, vybavení i peněz. Vojta zachránil aspoň mobil a já Kawiin foťák. Naše trojice tedy bude nutně pokračovat do Lvova na konzulát a zbývající čtveřice, včetně nejhůře postiženého Rolfa, rychle dojede do Česka a vyhledá lékařskou pomoc. Paní Vojtová nám pošle deset tisíc korun na Svišťův účet a my si peníze vybereme jeho novou platební kartou. Zajímavé bylo také vyprávění Zandta.

A jak se měl Zandt?
Poté, co se předevčírem vrátil pro naše věci, zmizeli jsme mu na hřebni ve tmě z očí. Nevěděl, kde jsme, a nechtěl sejít nesprávnou cestou, proto zůstal nahoře a dokonce se mu podařilo si tam ustlat. Karimatku přišpendlil ke sněhu čtveřicí sněžnic a ve svém výborném spacáku přespal ve vichru až do rána, kdy sešel do civilizace stejnou cestou, jako jsme o den dřív vystoupali společně nahoru. Protože neměl mobil, zamířil v Рахіву do internetové kavárny, kterou už jsme znali z dřívějších cest na Ukrajinu a kontaktoval Ďábla s Bárou, kteří nám posléze dali vědět mobilem. Vlakem pak pokračoval okolo horského hřebene do Ворохти, kde ho na autobusovém nádraží zachytil jeden ze záchranářů a dopravil jej k nám.

Nashledanou Vorochto.Ráno jsme tedy s díky budovu opustili a vydali jsme se na autobusové nádraží. Zde nastal první z řady problémů. Vzhledem k tomu, že jsme neměli dokumenty, stali jsme se v následujících dnech já s Kawi a Vojtou často středem zájmu policie. Prověrka ve služebním vozebyla důkladná a pak jsme teprve mohli spolčně odjet do Ворохти, kde jsme se po vyřízení všech náležitostí a přání všeho dobrého definitivně rozdělili. Zandt, Ohiči, Svišť 2 a Rolf pokračovali klasickou jižní cestou domů a my jsme se vypravili na dlouhou pouť do méně známých končin.

Cesta do Лвіва
Tramvaj ve Lvově s pěkným designem.Vlak jel až za dlouho, pročež jsme vyrazili autobusem, který jezdil do oblastního města každou hodinu. Uvnitř jsme potkali mladého muže, který hovořil dokonale česky a byl jedním z prvních, kterým jsme se mohli svěřit se svými útrapami. Držel nám palce a poradil nám, jak projet Івано-Франківськем. Z města jsme mnoho neviděli, ale zaznamenali jsme, že tam jezdí trolejbusy. Autobus nás vysadil před nádražím, vlaky do Лвіва byly ale vyprodané na několik dní dopředu a tak nám nezbývalo než se poohlédnout po dalším spojení autobusem. Když jsem ještě hledal na ceduli s odjezdy nějaký další rychlík, náhle mně kdosi promluvil za zády. Otočil jsem se a téměř s úlekem zpozoroval, že jde o Олександра Миколайовиче Костюка, jednoho ze záchranářů, se kterým jsme si vykládal po cestě z hor. Nejprve jsme si pomysleli, že nás oceloví muži sledují, abychom ještě něco neprovedli, záhy jsme se ale přesvědčili, že jde opravdu o náhodu, neboť Олександр zde čekal na kamaráda.

Dvojjazyčné nápisy.Kýčovitý kostel.S kamarádovou pomocí jsme zakoupili jízdenky a vyrazili konečně přímým autobusem do Лвіва, kam jsme přibyli navečer. Neměli jsme nic mimo Vojtova malého batůžku, který si koupil ve Верховіне, proto jsme zamířili do hotelu na nádraží. V luxusnějším zařízení jsem jakživ nebyl. Mramorový sál obkládaný leštěným kamenem několika barev s rudým kobercem na podlaze a luxusním modelovým kolejištěm pro rezidenty nás nepřekvapil o nic méně než cena, která se zdála být více než příhodnou. Ubytovat se lze non-stop, proto hurá na prohlídku města. Kdo byl ve Лвіву, dobře zná tamější tramvaje (nás překvpily nové ojetiny T6 odněkud z Německa), kterými jsme si projli večerní město, nakoupili jsme si něco dobrého na zub a zavítali k českému konzulátu. Pak jsme se vrátili na stanici, kde jsme se chtěli umýt, pořádně vyspat a celkově se dát do pořádku.

Nenocování
Vozovna Lvov.To nám ale dopřáno nebylo. Nemajíce pasy, byli jsme nemilosrdně vyhoštěni a donuceni strávit noc v čekárně plné bezdomovců a lidí čekajících na noční spoje. O koho přesně však šlo, jsme nikdy nezjistili. Na bezdomovce příliš slušně odění lidé se zavazadly a často rodinou trávili v čekárně celou noc a o vlaky se vůbec nezajímali - jedou někam nebo jsou tu zkletí na věky. Pouze při hodinových přestávkách na provedení úklidu vyhnali policisté všech asi 300 osob, které pak při návratu urputně bojovaly o místa k sezení nejen na sedačkách, ale i u nádherně upravených zdí čekárny. Nebylo, kam si sednout. Noc jsme strávili vestoje u baru, kde jsme průběžně ochutnávali výplody ukrajinské kuchyně a ve stánku před nádražím; aspoň Kawi si na dvě hodinky nad ránem zdřímla.

Na českém kozulátě
Fronta před českým konzulátem ve Lvově.Ospalí, promrzlí a polámaní jsme pak nasedli do první tramvaje a zbývající tři hodiny do otevření konzulátu jsme strávili cestováním v nevytápěné MHD. Když jsme pak dorazili ke konzulátu, překvapil nás špalír několika set čekajících Ukrajinců, kteří žádali o pracovní víza do Česka. Narozdíl od chmurné noci, mohli jsme se nyní cíit jako páni. Stačila zmínka o om, že jsme Češi a bylo nám dovoleno předběhnout celou frontu (až jsme se cítili trapně) a získali jsme audienci přímo u pana konzula. Sympatický pán nám připomínal Slavomila Janova z Pražské pobočky SPJF a ani nám moc nevynadal z naše chování. Sdělil nám pouze, že jsme se již stihli stát mediálními hvězdami nejen v ukrajinské televiti 1 + 1, ale také na českých zpravodajských serverech a v novinách. Požádal nás o uvedení článků na pravou míru a sdělil nám postup pro získání náhradních cestovních dokladů.

Cestovní kancelář Kalina.Cestovní průkazy měly být vydány až odpoledne, tudíž jsme opět zmířili trolejbusem do města. Nejprve Vojta pro nové brýle (kontaktní čočky už měl proklatě dlouho v očích), potom všichni pro ponožky, já pro penženku a vůbec vše, co nám chybělo. Nakonec jsme zašli i do příjmné pizzerie, kde jsme se alespoň na záchodě umyli od nejhorších nánosů špíny a trošku se učesali na fotografování. Potom už stačilo pořídit čtyři průkazkové fotky (trošku jsme se zdrželi, protože zájm o focení byl vskutku velký) a hurá se skoro hodinovým zpožděním zpět nahoru na velvyslanectví. Přes naše selhání byli pan konzul i ostatní zaměstnanci úřadu stále ochotní a vydali nám zanedlouho všem doklady.

Domů přes Vlárský průsmyk
Moderní autobus ve Lvově.Jízdenky na vlak jsme zakoupili v pokladně v centru města daleko od nádraží, což je ukrajinská specialita nejen ve Лвіву, prošli jsme se ještě jednou městem a nastoupili do dobře známého lehátkového vlaku. Po posldních zážitcích jsme v mžiku usnuli. V Чопу a Ужгороде jsme ještě trošku zazmatkovali se špatně vyhledaným zpožděním (vina byla ovšem prokazatelně na straně УЗ), ale maršrutky všechno zachránily a ještě dopoledne jsme seděli v autobuse do Michalovců. Tam jsme koupili mezinárodní jízdenky přes Vlárský průsmyk až do Brna a s rychlým přestupem v Košicích uháněli domů. Před Kysakem nám však rušeň vypověděl službu a nabrli jsme zpoždění, díky kterému jsme už neměli stihnout přípoj v Trenčianské Teplé a posldní vlak do Brna v průsmyku. Průvodčí dvakrát ochotná nebyla ale výpravčí v Teplé opravdu s vlakem počkal celých 25 minut a ještě zavolal do průsmyku, aby na nás ČD počkaly. Vzorová spolupráce mezinárodních drah tak nakonec zachránila náš příjezd do Brna a stala se posledním zážitkem naší děsivé akce.

Děkuji za fotky Rolfovi a Kawi.

Pátá velikonoční Ukrajina

Reportáž
Pátá velikonoční Ukrajina
Jak jsme se nedostali do Běloruska

Reportáž
Jak jsme se nedostali do Běloruska
Kornosilvestr 2013

Reportáž
Kornosilvestr 2013
Šarganska osmica a Sarajevo
Reportáž
Šarganska osmica a Sarajevo
Velikonoční Rumunsko

Reportáž
Velikonoční Rumunsko
Silvestr na Sicílii

Reportáž
Silvestr na Sicílii
Velikonoční Ukrajina

Reportáž
Velikonoční Ukrajina
Brusel s Bublinou

Reportáž
Brusel s Bublinou
San Marino 2009

Reportáž
San Marino 2009
Ukrajina posedmé - Київ

Reportáž
Ukrajina posedmé - Київ
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech

Reportáž
Pokoření Křtinského potoka ve 14 bodech
Zimní tábor Výstup 2009

Reportáž
Zimní tábor Výstup 2009
Tmou 2008

Reportáž
Tmou 2008
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Reportáž
Kypr, Řecko, Albánie 2008 (ve výstavbě)
Tábory 2008
Reportáž
Tábory 2008
Ukrajina 2008 podruhé

Reportáž
Ukrajina 2008 podruhé
Kino 2008

Reportáž
Kino 2008
Ukrajina 2008

Reportáž
Ukrajina 2008
Králickosněžnicko 2007

Reportáž
Králickosněžnicko 2007
Slezsko s Bantem 2007

Reportáž
Slezsko s Bantem 2007
Ukrajina a Turecko 2007
Reportáž
Ukrajina a Turecko 2007
Tábor Perpetuum 2007

Reportáž
Tábor Perpetuum 2007
Komín

Reportáž
Komín
Stínadla Praha březen 2007

Reportáž
Stínadla Praha březen 2007
Vandr na Ukrajinu duben 2007

Reportáž
Vandr na Ukrajinu duben 2007
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Reportáž
Zimní tábor Dobytí jižního pólu 2007
Tábořiště u Siněvíru

Reportáž
Tábořiště u Siněvíru
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán

Reportáž
Gruzie, Arménie, Ázerbajdžán
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Reportáž
Zimní tábor Sedm let v Tibetu 2008
Španělsko 2008

Reportáž
Španělsko 2008
Polsko 2008

Reportáž
Polsko 2008