Den 0.: úterý 10. 3. 2021
Všechno se semlelo tak rychle, že než jsem se stačil zastavit, abych o tom na chvíli pouvažoval, už jsem byl zalezlý ve spacáku na podlaze nádražní čekárny v Kopitnari. Na začátku března 2020 jsme prakticky všichni trošku zcestovalí mladí lidé považovali covid-19 za přifouknutou bublinu. Ne, že bychom nevěřili tomu, že na něj lidé umírají a že může být skutečně nebezpečný, ale apokalyptické vize, kterými strašila média a raketový nástup přehnaných opatření nás vyložene odpuzovaly. Představa, že bude po několik měsíců zavření doma se zákazem vycházení, potravinová panika a hrozby úplným rozpadem civilizace v nás vyvolávaly otázku: „nebylo by tohle šílenství lepší strávit někde daleko od lidí"? Takže když mně v úterý po poledni zazvonil telefon a Doubravka s Vendy mně oznámily, že právě koupily letenky do Gruzie a letíme zítra ráno, vlastně nebylo o čem přemýšlet. Sbalil jsem si příruční zavazadlo o hmotnosti 5 kg, vybnral peníze ze spořícího účtu a vyrazil na vlak…
 | | Naše putování předjarní Gruzií mělo spoustu podob. Hodně jsme najezdili vlakem, ale taky autobusem nebo taxíkem. |
|
Den 1.: středa 11. 3. 2021
Zpočátku se všechno dělo překotně a živelně. V podstatě každou hodinu přicházela nová nařízení vlád a protože naše cesta vedla přes letiště v polských Ktowicích, začalo dobrodružství už na hranicích mezi Bohumínem a Chałupkami. Do autobusu nastoupili zdravotníci ve skafandresch a protože testy na covid-19 ještě neexistovaly, začali všem měřit teplotu. To se opakovalo i na letišti, takže jsme nevěděli, zda naše cesta neskončí dřív, než začne. Neskončila. S poloprázdným letadlem jsme opravdu vzlétli a po západu slunce už jsme se procházeli známou cestou lemovanou fíkovníky z letiště v Kopitnari na místní zapadlé nádražíčko. Tak jako předloni naše kroky vedly do místní nádražní čekárny, kde jsme si ustlali v suchu a teple a bylo nám jasné, že jestli má přijít vyhynutí lidstva, tady nám bude úplně nejlíp.
 | | Letadlo WizzAiru na letišti v Katowicích. Odlétáme na dovolenou do doby než opadne šílenství nebo je to naše poslední cesta? |
|
Den 2.: čtvrtek 12. 3. 2021
Protože na důkladné naplánování cílů cesty v Gruzii nezbyl čas, rozhodli jsme se alespoň pro začátek vsadit na klasiku a zamířit ke dvěma nejzajímavějším cílům: na úzkokolejku Bordžomi–Bakuriani a do hlavního města. A protože Bordžomi je od Kutaisi vlastně nedaleko, sedli jsme ráno na první vlak, který nám poradil pan výpravčí a s přestupem v jarně prohřátém Rioni jsme si to namířili až do Chašuri, odkud nezbylo než pokračovat autobusem. Odpoledne v turisty příjemně opuštěném Bordžomi bylo náramné. Dobře jsme se najedli v místní restauraci, Vendy koupila láhev místního vína a soutěskou řeky Bordžomuly jsme zamířili k carským sirným lázním. Termální voda byla nějak méně termální než obvykle, přesto jsme občerstveni vínem i koupelí strávili vlahý večer na již známém tábořišti na ostrohu pod spadlým kmenem opodál. Ve čtvrtek se nám zdálo, že ráj na zemi je opravdu v Gruzii.
 | | V Gruzii o covidu-19 zatím neměli velké povědomí. Na letišti jsme byli nadšeně zdravili a Doubravka dokonce dostala od celníků láhev vína jako pozornost na uvítanou. |
|
 | | Jako tradičně jsme pro cestu do nitra země použili elektrickou motorovou jednotku ER2 s konečnou stanicí v Rioni. |
|
 | | V Bordžomi jsme tentokrát měli čas i na návštěvu méně turisticky exponovaných uliček. jarní sluníčko rozehřívalo prosklené lódžije obrostlé vínem a nám bylo hezky na světě. |
|
 | | Zakroucená lávka připomínající slavný sarajevský most Festina lente se klene mezi Dubnovou a Baratašviliho ulicí v lázeňské části Bordžomi. |
|
 | | Čtvrtek jsme zakončili noční koupelí v boržomských sirných termálních lázních. Místo k přespání pod padlým stromem na skále jsem tu měl nachystané od předloňska a opět se osvědčilo. |
|
Den 3.: pátek 13. 3. 2021
Snad aby nešlo všechno jenom hladce, v pátek se situace zkomplikovala. Údolím jsme sice došli do prudkého kopce až na zastávku úzkokolejky Tba, ale mimo sezónu tu jezdí denně jen dva ranní vlaky a oba nám už ujely. Nezbylo tedy než do Bakuriani stopovat, což se Vendy podařilo během pouhých pěti minut a zběsilou cestu v autě plném mladých Gruzínů jsme i přežili. Jenže ani nákup růžových brýlí a jablkových závinů nám neumožnil cestu přes průsmyk Cchrackaro, o kterém nám při stopování místní řekli, že na silnici leží ještě pořád přes tři metry sněhu a ať to raději otočíme. To nám ale zase už ujely oba odpolední vlaky a tak nezbylo, než zatábořit a rozdělat si oheň na krásném místě za Bordžomským zhlavím Bakurianské stanice a povídat si a zpívat až do úplného usnutí.
 | | Ranní putování soutěskou řeky Bordžomuly pod vesnicí Sadgeri. |
|
 | | Úzkokolejka Bordžomi–Bakuriani a šťastné Vendy s Doubravkou, které stírají nohama rosu na kolejích. |
|
 | | Do Bakuriani jsme nakonec dojheli autem. Ukázalo se ovšem, že sedlo Cchrackaro (2454 m) je ještě zapadané třemi metry sněhu a sněžný skútr jsme nestopnuli. Museli jsme proto sundat růžové brýle a po úzekokolejce sjet zpátky dolů do údolí řeky Kury. |
|
 | | Romantická noc na lesní ovčí pastvě za nádražím v Bakuriani. |
|
Den 4.: sobota 14. 3. 2021
Ráno se nám konečně, napotřetí, podařilo svézt se úzkokolejným vláčkem a o téměř 24 hodin později jsme znova stanuli v Bordžomi u seřazovacího nádraží. Ale jak to tak na cestách bývá, houpačka osudu se tentokrát vychýlila na opačnou stranu a nás potkalo enormní štěstí - při shánění spojení jsme natrefili na jednoho z taxikářů, který se nejen nebál covidu-19, ale rovnou se nabídl, že se za dobrou cenu stane také naším průvodcem na celodenním putování do Achalciche a Vardzie. Vzal nás do Zeleného kláštera, na hrad Rabat, na tržiště, kde jsme se zásobili na několik dalších dnů (panika se pomalu začala dostávat až za Kavkaz a podle neověřených zpráv měly zůstat obchody následující týden zcela uzavřené) a nakonec nás zavezl až k dalšímu termálnímu koupališti pod Apnií, kde jsme si v nádherném prostředí na břehu řeky Kury postavili stan. Doubravka ještě večer stihla zachránit dvě štěnata, která spadla do latríny a za to nám v noci pes sežral polovinu zásob.
 | | Československá lokomotiva ČS11-02 a děvčata s panem strojvedoucícm. |
|
 | | Interiér kostela v klášteře Mcvane a pozadí našeho celodenního taxikáře. |
|
 | | Hrad Rabat v Achalciche je směsicí snad všech historických stavebních slohů a kultur z evropsko-asijského pomezí. |
|
 | | Tady jsme poprvé narazili na potíže a výhody spojené s covidem-19. na hrad nás sice pustili, ale byli jsme tu prakticky jediní turisté. Restaurace už měla zavřeno. |
|
 | | Nově budovaná přehrada na řece Mtkvari, kterou staví ukrajinská firma Ukrhydroprojekt společně s kanadskou i-Energy Power Expert Consulting. |
|
 | | Kousek za skalním městem ve Vardzii stojí u řeky nenápadná oprýskaná stavba. Na rezivějích dveřích je fixou napsáno telefonní číslo. Kdo na něj zavolá, tomu po chvíli přijede otevřít správce bizarní termální bazén ukrytý uvnitř budovy. Elektřina sem nevede, svítí se zářivkou napojenou na autobaterii. |
|
 | | Zdánlivě idylická noc na břehu řeky Mktvari. Ona ale tak idylická nebyla. Pod plachtou bylo chladnou a potulný pes nám do rána sežral celý bochník sýra pověšený (nízko) na stromě. Tím se naše zásoby pro případ uzavření obchodů v pandemii zúžily zhruba na polovinu. |
|
Den 5.: neděle 15. 3. 2021
První gruzínská neděle se pro nás tala opravdovým svátkem. Jindy přelidněné skalní město ve Vardzii bylo prakticky liduprázdné a my jsme mohli v příbytcích a kaplích vysekaných ve skále strávit skoro celý den. Zážitek to byl náramný, takže jej nepředčilo ani následné popíjení různorodých ovocných limonád v restauraci s terasou přímo nad divokým proudem řeky. Z Vardzie jsme se kousek svezli maršrutkou a dále stopovali nahoru na náhorní planinu okolo Achalkalaki. Jaro se rázem změnilo zpátky na kturou zimu a než jsme se nadáli, projížděli jsme sněhovou vánicí. Než se setmělo, spatřili jsme ještě zbrusu novou železniční trať, kterou sem z Karsu okolo Čildirského jezera dovedli Turci jako náhradu za dráhu do smrtelně znesvářené Arménie. Již za tmy jsme dorazili do mile malé Ninocmindy, kde jsme výborně povečeřeli v arménské restauraci a děvčata poprvé na mém tabletu celý večer plnila úkoly z distančního vyučování. Kdyby tak jejich učitelé tušili…
 | | Tady nesahám Doubravce ani po kotníky. |
|
 | | Skalní město ve Vardzii vytesali místní Gruzíni ve 12. století jako základnu pro obranu proti Turkům a Peršanům. |
|
 | | Jsou tu stovky menších a větších umělých jeskyní, chodeb, jam a studen, které umožňovaly v případě obležení přežít obyvatelům měsíce. |
|
 | | Památkáři postavili pro účely rekonstrukce a údržby ve Vardzii dokonce několik nákladních lanovek (Gruzíni lanovky milují). Ale i bez nich tu lze poměrně rychle zabloudit a ztratit orientaci. |
|
 | | Já chci také svého Lennona. |
|
Den 6.: pondělí 16. 3. 2021
Přes noc napadla slušná vrstva sněhu. To, společně se stále rostoucí covidovou panikou a pokynem k zastavení veřejné autobusové dopravy, stačilo k tomu, že jsme se málem nedostalo dolů z hor do Tbilisi. Až při zoufalém vyjednávání spojení za nekřesťanskou cenu s místním taxikářem jsme pochopili, že v Gruzii není zákaz jako zákaz a sehnali místo v okolo projíždějící ilegální maršrutce. Dolů do metropole jsme jeli podél nové železnice, která má upevnit obchodování mezi Gruzií a Tureckem a několika ohromných jezer, nyní zamrzajících a zapadávajících śněhem. Přes útlum úplně všeho se nám ještě ve Tbilisi podařilo sehnat na jednu noc příjemný hotel, takže jsme mohli zbytek dne strávit prohlídkou Tbilisi, posedáváním v prázdných kavárnách a návštěvami památek. Při večeři ve španělské restauraci si nás natočila jako vzácný příklad nebojácných turistů dokonce gruzínská televize. Večer jsme pak strávili ve vyhřátém pokoji při plnění domácích úkolů a spřádání plánů na další týden. Rozhodli jsme se nejprve navštívit Čiaturu a pak hledat jaro v Batumi.
 | | Noc v Ninocmindě na jevišti pionýrského divadla pod širým nebem. Ráno jsme se probudili pod vrstvičkou sněhu. Není holt každou noc posvícení. |
|
 | | Fragmenty zábavního parku v Ninocmindě. Pokud je mi známo, pionýrskou železnici tu nikdy neměli, za to za městem vede od roku 1986 širokorozchodná dráha, na kterou v roce 2017 navázala trať do Turecka. |
|
 | | Ulice Dzembi Zdanevičebi patří k malebným zákoutím starého Tbilisi. |
|
 | | Most míru z roku 2010 se tváří, jako by byl nesen trubkovou konstrukcí. jenže není. Stejně jako s tím mírem je to vlastně tak trošku podvod na efekt. |
|
 | | V Tokiu vám s nástupem do metra pomohou nacpávači, v Tbilisi zase s nástupem do lanovky nakopávači. |
|
 | | Čáp, Doubravka, Vendy a vyhlídka na katedrálu Nejsvětější trojice z trosek pevnosti Narikaly. |
|
 | | Evropské náměstí (Kulaťák) a nad ním čtvrť Avlabari ve Tbilisi. |
|
Den 7.: úterý 17. 3. 2021
Od chvíle odjezdu ze Tbilisi se naše situace začala opět nachylovat nad propast beznaděje. Autobus nás dovezl do Zestafoni, odkud bylo ovšem nutné pokračovat směrem ke kavkazskému hřebeni taxíkem. Doposud slibně nastupující jaro se překvapivě rychle změnilo v déšť se sněhem řinoucí se z oblohy a naši deziluzi ještě prohloubilo zjištění, že všechny lanovky jsou mimo provoz. Zamířili jsme vzhůru údolím do Sačchere, kde jsme tušili alespoň dvě nebo tři provozní linky, ale přesto, že dolní stanice byly čisté a uklizené a v kabinách svítilo světlo, údolí mezi doly bylo jako po vymření a nikde nebyl nikdo, kdo by spustil motor, jež by nás z téhle bryndy vytáhl. Do Sačchere jsme došli promočení a v poslední hospodě jsme před zavíračkou přemýšleli o hromadné sebevraždě, když se náhle Vendy seznámila s místními hochy a ti nás pozvali na divokou párty. Dílo zkázy bylo dokonáno. Množství alkoholu, čača, vodka a navrch gandža znamenaly, že jsem se nocí málem neprobojoval k ránu. Děvčata byla přece jen střídmější a tak, když se po nás všech začali ve tři ráno v posteli sápat opilí Gruzíni, nezbylo než vzít nohy na ramena a dospat noc na autobusové zastávce.
 | | V Čiatuře lanovky v roce 2020 dojezdily. O kousek výše v Dzopi vypadá linka do ohyzdně velkého dolu COF v provozu, ale není tu nikdo, kdo by zatáhl za páku a uvedl stroj do chodu. Marně čekáme asi půl hodiny a když je nám zima, opouštíme dolní stanici bez úspěchu. |
|
 | | Večerní párty s chlapci ze Sačchere se jaksi zvrtla. |
|
Den 8.: středa 18. 3. 2021
Únava, strašidelný noční zážitek s útěkem z domu hrůzy, otrava všemi těmi lahodnými gruzínskými specialitami a neustále padající sníh nás přiměly k cestě zpátky na jih. Akutní potřeba horkého pramene a coly na spravení žaludku nás zavedla nejprve do Kutaisi, kde jsme poprvé narazili na neochotu obsloužit cizince. V některých obchodech se nás kvůli covidu-19 báli, zavírali nám dveře před očima nebo dělali, že nám nerozumí. Z nepřátelského města jsme raději odjeli taxíkem k málo známému, ale o to příjemnějšímu horkému vřídlu u Amaghleby. Koupalo se tu jen pár místních mládenců a i ti záhy odjeli, takže jsme se mohli několik hodin koupat v bazénech s různě horkou vodou prakticky sami. Stopem jsme pak zamířili do Samtredie a odtud večerním vlakem do vytouženého Batumi. Jenže ani tady ještě nebylo jaro. Noc jsme strávili pod molem na oblázkové pláži a ke všemu do střídavé (ne)pohody naší akce nemile zasáhla hádka.
 | | Durak. Mám podezření, na koho míří nápis po noci dospané na autobusové zastávce. Ještě, že nám zbylo aspoň dost výborné hroznové limonády Zedazeni. |
|
 | | Horký pramen za Amaghlebou někdo vkusně upravil s trojicí bazénů plných vody o různé teplotě. |
|
 | | Doubravka skoro jako Botticelliho Venuše. |
|
 | | Noční příjezd do Batumi. Prší, zima smrdí rybinou. Ani napodruhé mě tohle město nedokázalo oslovit. |
|
 | | Loď Achtiar z roku 1898 je registrovaná v Gruzii, domovským přístavem je jí ovšem Aktau v Kazachstánu. |
|
Den 9.: čtvrtek 19. 3. 2021
Když jsme ani v Adžárii nenašli jaro, došlo nám, že musíme otočit a hledat zimu. Posledním plánem se tak stalo, odjet do Mestie pod kavkazským hřebenem (napadlo nás jet i do Abcházie, ale ta kvůli covidu-19 přímo uzavřela hranice) a na vlastní kůži okusit tvrdou kavkazskou zimu. Jenže cestování i pobyt v zemi na břehu Černého moře se stávaly ze dne na den složitějšími a obtížnějšími. Vlaky přestaly jezdit, autobusy legálně taky. Naštěstí stačila alespoň základní znalost ruštiny k tomu, abychom se zorientovali na černém trhu a sehnali si ilegální marěrutku zpátky do Samtredie a obratem hned dále do Zugdidi. Tady ovšem přituhlo. Obchody i restaurace začaly skutečně zavírat a museli jsme nakoupit nouzovou zásobu potravin. Sehnat ilegální spoj do Mestie taky nebylo snadné, museli jsme čekat do soumraku než nás na několikahodinovou cestu vzal zkušený gruzínský horal. Jenže ani ten nedokázal přesvědčit strachem zkoprnělé majitele penzionů a hotelů, aby nás ubytovali. Zkoušeli jsme snad deset různých ubytování, ale všichni se omlouvali s odvoláním na čerstvý zákaz ubytování kohokoliv. Mrazivá půlnoc nás zastihla uprostřed kavkazských hor zcela bez ochoty a šance na přežití. Lidé se nás báli a nikdo se k nám nechtěl ani přiblížit, protože se Gruzií rozšířila zpráva, že skupina českých turistů v zemi rozšířila covid-19. Zachránil nás nakonec náš krajan Petr, se kterým jsme se v maršrutce poznali a který, vybaven úctyhodnou drzostí, prostě do jednoho z nejluxusnějších hoitelů vlezl a bez ptaní vybral pokoj, kde jsme se ubytovali. Zdálo se, že personál hnán hrůzou prostě zmizel a strávili jsme tam ještě další (on dvě) noci v pokoji s vlastní koupelnou a terasou s výhledem úplně zdarma.
 | | Šedivé probuzení v Batumi. jaro nepřišlo, míříme na sever. |
|
 | | Své první respirátori jsme si koupili v Zugdidi a vydržely nám necelou hodinu. Společně s taškou plnou bonbónů jsme je zapomněli na autobusovém nádraží při kvapném odjezdu nelegální maršrutkou. Tehdy jsme ještě netušili, že podobné respirátory se na několik příštích let stanou samozřejmou výbavou každého Evropana. |
|
 | | Krásný hotel ve stylu horské chaty v Mestii v panice zcela opustil personál. Strávili jsme tu několik nocí s veškerým komfortem a zadarmo. |
|
Den 10.: pátek 20. 3. 2021
Když se na nás usmálo takové štěstí v neštěstí, dali jsme si ambiciózní cíl: přejít během dvou dnů přes horu Cchakzasari k jezírkům Koruldi a přes sedlo Guli zpátky do úodlí. Vybaveni dobrou náladou a se sluncem v zádech jsme vyrazili ráno vzhůru k hřebeni, ale podobně jako před týdnem v Bakuriani nás brzo zbrzdil sníh. nejprve troška sněhu, pak půl metru, metr a bylo by ho ještě víc, kdybychom se na rozhledně nad Fusdi nerozhodli, že dál po hřebeni raději pokračovat nebudeme. Mohli bychom se tím sněhem po pás brodit taky ještě čtyři dny. Nakonec nám dal zabrat i samotný návrat na základnu do našeho opuštěného hotelu zdarma (teplá voda a internet pořád fungovaly, přesto, že v budově nikdo nebyl), takže nás potěšil starý Gruzín, který pamatoval ještě válku a na covid-19 jako jeden z mála naprosto nehleděl. Povídal nám ve své malé hospůdce, jak bylo za Sovětského svazu lépe, odrážel pochyby a útoky ostatních hostů, kterým jsme se nelíbili a jeho žena nám pekla v troubě jedno chačapuri za druhým.
 | | Vyrážíme do hor kolem typických strážních věží bez přístupu z úrovně země. V případě nájezdů divokých kmenů zpoza Kavkazu (dnešního Ruska) Gruzíni jednoduše vytáhli žebříky, po kterých se do věží leze a ukryti pod ochranou masivních kamenných zdí přečkali nájezd. A nebo taky nepřečkali. Do některých věží se nám podařilo nakouknout. |
|
 | | Koncem března ještě kryje kavkazské vrycholy mohutná vrstva sněhu. Když jsme ho měli po pás, zastavili jsme se v dalším pochodu vzhůru a raději se vrátili do údolí. |
|
 | | Pohled na masiv Asmaši (4057 m), Svetgar (4118 m) a ledovec Tviberi. |
|
 | | Ve výšce 2160 m jsme se na rozhledně rozhodli to pro letošek s Kavkazem zabalit. |
|
 | | Pro rychlejší sestup z hor zvolila Doubi rotační pohyb ve formaci známé jako „kavkazský bojovník“. Tato fotografie je poslední, která zachycuje bambuli na její čepici. Několik sekund na to se nenávratně ztratila ve sněhu (ta bambule) a už jsme ji nikdy nenašli. |
|
 | | Doubravka a Julie se vrací z hor do Mestie. Mezi ohradami pomalu na jarním slunci odtává sníh. |
|
 | | Nálepka na policejní stanici v Mestii: Russia is occupant. |
|
Den 11.: sobota 21. 3. 2021
Po druhé noci v hotelu se smyčka začala stahovat. Nezbylo než uvažovat o návratu když ne domů, tak aspoň někam, kde bude možné sehnat ubytování s internetem a dostatek jídla na přečkání epidemie. Doposud nezlomné odhodlání Vendy, přečkat to nejhorší tady za Kavkazem začali naleptávat její rodiče, kteří dostali z viru skutečný strach a moje dovolená se taky začala nachylovat ke konci. Jenže spojení nebylo. Zkusili jsme místní letiště, kde však všechny letenky vykoupili poslední turisté, houfně prchající z hor a nakonec nám zase nezbylo než hledat na černém trhu. Cosi se na nás usmálo (těžko říct, zda to bylo štěstí, smůla nebo jen sarkazmus) a podařilo se nám sehnat maršrutku až do Tbilisi. Prý nás sice nikdo neubytuje, ale je tam aspoň tepleji a krajina není zasypána sněhem. Navíc se Vendy tentokrát již jasně vyjádřila, že ona chce domů. Chvíli jsme ještě s Doubravkou uvažovali, zda se neoddělit a nekoupit za poslední peníze chatku někde v gruzínských horách kam ani covid nemůže, ale nechtěli jsme nechat vendy samotnou (a sebe vyhodit z práce a školy) a tak jsme začali shánět letenky domů. Jenže panika v tu chvíli dosáhla vrcholu. WizzAir nám jako první bez náhrady zrušil letenky. Peníze jsme nikdy nedostali. Investovali jsme tedy do Georgian Airways, které let zrušily jen o pár hodin později. Ani tady se nám peníze nevrátily. Zbývala jediná cesta - běloruská Belavia. Koupili jsme letenky na neděli, ovgšem záhy přišlo oznámení, že i tento let bude zrušen. Raději jsme se taxíkem přesunuli na letiště, abychom zjistili situaci na místě. V odbavovací hale vládla panika, poslední letadlo do Minsku mělo odletět téhož dne pozdě večer. Zoufalství dosáhlo vrcholu, když skupina japonských turistů, ochotná zaplatit cokoliv, aby se z Gruzie dostali, koupila letenky do Minsku, ovšem, když zjistili, kde město leží, snažili se jich zase zbavit. To nám umožnilo si s doplatkem změnit registraci o den dřív a dostat se jako jedni z posledních do letadla. Co se s těmi nebohými Japonci stalo, jsme se už nikdy nedozvěděli…
 | | Sobotní podvečer nad Tbilisi. Panika dosahuje vrcholu, Vendy je bledá jako stěna a každých pět minut jí přijde na mobil zpráva o tom, že už se nikdy nedostane domů. |
|
 | | Když nám zrušili i druhou (draze zaplacenou) letenku, usadili jsme se v parku nad městem jako nefalšovaní bezdomovci. Nakonec nás eskapáda s rušením letů přišla na víc než 50000 Kč. Za to spaní v parku bylo zadarmo. |
|
 | | Co se týká zpáteční cesty, neměli jsme příliš na výběr. Jedinými aerolinkami, které brázdily oblohu nad Evropou, zůstaly běloruské Belavia. Prezident Lukašenko tehdy ještě tvrdil, že covid-19 je nesmysl a léčit se dá traktory a vodkou. |
|
Den 12.: neděle 22. 3. 2021
Běloruský prezident Lukašenko tou dobou ještě skálopevně tvrdil, že covid-19je jen nafouknutá bublina a v některých ohledech měl dokonce pravdu. Tedy kromě toho, že nemoc lze léčit pitím vodky, saunou a jízdou na traktoru značky Belarus. Běloruské aerolinky proto nerušeně i nadále spojovaly největší evropská města, takže pro nás bylo více než jednoduché si koupit letenky až do Prahy a čas určený na přestup strávit prohlídkou jednoho z největších evropských měst, které je současně jedním z nejméně známých. Neděle byla krásně slunečná a zarámovala náš návrat vzpomínkami na prosluněný Minsk. Do Prahy jsme doletěli odpoledne, na letišti jsme dostali roušku zdarma a do Brna odjeli vlakem. Krátce nato spadla klec.
 | | Vzhůru na západ - konkrétně do Minsku. |
|
 | | Ranní brána do Minsku po příjezdu z letiště. |
|
 | | Kostel svatého Simeona a Eleny (Šimona a Heleny, chcete-li) neboli Červený kostel je svatostánkem sice minských, ale přesto římských katolíků. |
|
 | | V minské restauraci Гараж mají na stěně celou Jawu 350. |
|
 | | Na lince z Minsku do Prahy nás bylo ve zbrusu novém Embraeru 195 všeho všudy dvanáct. |
|
|
