Silvestr v Kaliningradě

Vzhledem k tomu, že naše bezmála týdenní dobrodružná výprava do bývalého hlavního města Východního Pruska byla nadmíru zajímavá, rozhodl jsem se věnovat jí vlastní reportáž a zde představit pouze třicet vybraných fotek z cesty.

I v tom nejužším výběru zůstává z kaliningradské cesty pořád 130 fotek. To je na krátký článek moc a proto dnes přijměte pozvání pouze na menší ukázku aneb 30 vybraných snímků z cesty do Kaliningradu.

Cesta do nejzápadnějšího ruského velkoměsta se nečekaně protáhla. V Polsku neunesl neznámý sebevrah tíhu vánoční atmosféry a skočil nám pod vlak, takže nám ujel navazující vlak a tak to šlo dál a dál, pročež se naše osmice rozdělila a půlnoc mě a ¥a zastihla na přechodu v Grzechotkách. Při šestihodinovém čekání na hranicích jsme totálně promrzli, zatímco kamarádi ve městě komplikovaně řešili, jak se v noci dostat do pronajatého bytu.

Nad ránem jsme zoufalí a taxíkem dospěli od hranice do Airbnb bytu také my dva. V tomto domě v širším centru města pak byla naše základna pro příštích pět dnů.

Po strastiplné cestě jsme nemohli začít pobyt v Rusku jinak než pořádným kulinářským zážitkem. Restaurace Dodo alias Blboun nejapný se záhy stala naším oblíbeným podnikem ve městě.

Urbanisitcky nestojí mkěsto, za války prakticky do základů zničené za moc, za to lahodné pokrmy v místních restauracích mají vysokou úroveň.

Mým soukromým cílem byl také průzkum místní tramvajové dopravy (úzkokolejky o rozchodu 1000 mm). Z kdysi rozsáhlé sítě, budované už od roku 1895 dnes zůstala v provozu jediná linka, na které jezdí tramvaje Tatra KT4 z Prahy.

Také milobníky brutalistní architektury Kaliningrad nezklame. Například hlavní autobusové nádraží je slohově čistou lahůdkou.

Jedinou podstatnou památkou, která s pomocí generální rekonstrukce přežila totální srovnání města se zemí během 2. světové války, je katedrála sv. Vojtěcha. Sám česko-polský světec zahynul při pokusu obrátit původní obyvatele, tedy Prusy patřící k pobaltské etnické skupině, na víru. V katedrále je ovšem pohřben jiný místní velikán, Imannuel Kant.

První společný večer ve městě a netradiční foto na hlavní proměnádě před stánkem s trdelníkem.

Druhého dne ráno z okne tramvaje poprvé patříme na moderní dominantu města - Palác sovětů. Již řadu let je brutalistní skvost opuštěný a opravy se dočkal jen v potěmkinovském stylu před návštěvou Vladimira Putina.

Neděli jsme strávili výletem do Baltijsku na břehu moře. Vlak jezdí jen dvakrát za den, za to Crossway made in Vysoké Mýto spojuje obě města každou hodinu. Po příjezdu nás v Baltijsku vítá sám Vladimir Iljič Lenin.

Společné foto osmi silvestrantů na nástupišti u památníku Velké vlastenecké války.

Baltijský maják je jako z pohádky.

Vydáváme se na procházku po pobřeží a naslánlý vátr nám příjemně čechrá vlasy. Tuhé mrazy polevily, za chvíli si dáme mořskou koupel.

Naše nová kapela už má fotku na přebal cédéčka. Název nám ale zatím chybí, stejně jako hudební nástroje.

Procházku po pobřeží Baltského moře zakončujeme návštěvou válečného hřbitova německých obyvatel města. Nezůstal tu z nich (živý) prakticky nikdo.

Pondělí patří kultuře. Míříme do města, do jeho širokých a neútulných ulic, o to útulnějších kaváren a cukráren a samozřejmě nemůžeme vynechat ani sondu do ruské kinematografie v podobě kresleného filmu v kině.

Hlavní náměstí se na Vánoce teprve připravuje, v Rusku je totiž slaví až 7. ledna.

Plánovaný průzkum Paláce sovětů jsme nakonec neuskutečnili, přestože je prázdná, budova je nonstop hlídaná bezpečnostní službou. Je to škoda, rozhled ze střechy na zcela rovinaté město musí být úchvatný.

Námořní důstojník Александр Иванович Маринеско byl kapitánem sovětské ponorky S-13, která 30. ledna 1945 úspěšně torpédovala a potopila německou transportní loď Wilhelm Gustloff. Válečná loď ovšem v té době přepravovala kromě necelé tisícovky vojáků také více než devět tisíc pruských civilistů prchajících před Rudou armádou do Německa. Po úspěšném nočním zásahu třemi torpédy zahynulo 9400 osob, z velké části žen a dětí a potopení Wilhelma Gustloffa se tak stalo současně sovětským válečným úspěchem ale také krvavou tragédií. O události se proto dlouhá desetiletí nesmělo veřejně mluvit. V roce 1990 nicméně získal kapitán Маринеско titul hrdiny Sovětského svazu a posléze mu byl v Kaliningradu postaven tento pomník.

Z dálky na něj hledí tato poněkud zjitřená slečna.

A do třetice portrét Imannuela Kanta provedený z jantaru. Návštěva místního muzea jantaru nabízí celou škálu zajímavostí, od pravěkých vykopávek přes druhý největší kus jantaru na světě až po vícemně nevkusná rádobyumělecká díla.

A taky tento budík připomínající nehynoucí úspěchy SSSR na poli zemědělství, vojenství a techniky.

Na Silvestra stíháme ještě jedno muzeum, tentokrát námořní, které by si nicméně zasloužilo celodenní prohlídku.

Kromě skutečných lodí a ponorek se zajímavými osudy jsou zde k vidění také vědecké přístroje pro průzkum moře a příjemná moderní vnitřní expozice.

Nebo tento roztomilý hydroplán.

Nebezpečí! Nešplhejte po námořní mině. Bodejť ne!

Poslední minuty roku 2019 trávíme pěkně doma v pronajatém bytě. Rok 2019 byl strašný, nijak mě nemrzí, že už je za námi.

Tehdy jsme byli prakticky všichni přesvědčeni, že rok 2020 bude lepší. O tom, co se na nás valí z Wu-Chanu ještě nikdo neměl valné ponětí a naše naděje se upínaly úplně jiným směrem.

Návrat ve středu 1. ledna 2020 vedl autobusem do Gdańsku a po vydatné snídaně vlaky až do Frýdlantu, Kopřivnice, Přerova, Brna a Plzně. Tak snad zase za rok!?