Focení s Kolou v Blansku

Focení v blanenských sklenících přineslo jednu neobvyklou, ale vítanou zvláštnost. Úmorné červencové vedro přeťal prudký liják, který vchrstnul děravou střechou skleníků dovnitř tak, že jsme mohli využít deště nejen k vlastnímu osvěžení, ale také k experimantování s mokrým tričkem i bez něj.

To je Kola, takřka vždy usměvavá, nezapomenutelná kamarádka a nyní taky urbexová modelka.

Pozvat Kolu do opuštěných skleníků v Blansku byl „dobrej kauf“.

Úterní odpoledne patřilo k nejteplejším, jaká jsem zažil. Ve sklenících bylo k zalknutí a bylo téměř jasné, že z toho musí být pořádná bouřka.

Postupně se nad prérijní vegetací, která jako jediná ještě přežívá v nezavlažovaných sklenících, stáhly mraky.

Extrémní teplota ve skleníku může přivést slečny k lecjakým nápadům. Třeba ke vzpomínkám na sníh.

Ani hlubokomodré šaty nepomohly opticky ochladit výheň.

Příprava na déšť.

Tanec mezi prázdnými květináči.

Zrcadlo.

Kdo ví, odkud pochází starý nákupní vozík, používaný druhdy ve skleníku k převážení sazeniček. Nebo pěkných dívek.

A pak se to stalo, co muselo se stát. Mraky se protrhly a děravou střechou skleníku se na nás začala valit osvěžující voda.

Nešťastná Ing. Kola se snaží opravit polámané čerpací zařízení.

Moje první těhotenská fotka. 34.–36. týden.

Taky jsme nafotili něco lehce serióznějšího.

A pak už se slunce naklonilo k západu.

Igelitová země.

Ještě večerní poledance pro pobavení.

Troška toho zpěvu se zavlažovací růžicí.

A můžeme jít spát.

Dobrou noc, blanenské skleníky; dobrou noc, Kolo.