Protože detailní článek o cestě teprve chystám, vybral jsem pouze 69 nejzajímavějších fotek a k nim několik stručných popisků o naší dobrodružné cestě s minimem vybavení, kterou však neváhám nazvat jedním z našich nejlepších letošních nápadů - a posléze zážitků.
1. den: pondělí 1. 7. 2019
Když jsem psal, že jsme vyrazili na cestu společně, neměl jsem tak docela pravdu. V pondělí dopoledne jsem se totiž neplánovaně musel zúčastnit kontrolního dne na ministerstvu životního prostředí v Praze, a to znamenalo koupit si letenky dražší a na o půl dne pozdější termín než mí spolucestovatelé. A taky letět sám. A navíc jako naschvál z Brna - což by bylo kdykoliv jindy nejvýhodnější řešení, nebýt toho, že jsem zrovna 1. července musel jet dopoledne do Prahy. Odlet se navíc změnil v malé drama, když můj vlak typu RailJet dojel do Židenic se zpožděním dost velkým na to, aby mně ujel spoj na letiště, nicméně jako mnohaletý pořadatel i účastník Šalinění jsem nezaváhala kombinací různých dopravních prostředků autobus na letiště dohonil a letadlo stihnul. Večer a noc jsem pak strávil na letištích v Brně a Bergamu s ukrajinskými gastarbaitry, abych se mohl potulovat letadly Ryanair po Evropě i následující den.
 | | Malé (bezplatné) kabinové zavazadlo společnosti Ryanair smí mít maximální rozměry 20 cm × 25 cm × 40 cm. Přežít s takovou výbavou týden pod širým nebem je výzva i v Portugalsku - vyrobil jsem si proto přesnou krabičku, abych maximálně využil rozměry pro uložení malého batůžku (který jsem dostal zdarma na loňské CVVZ), foťáku s jedním náhradním objektivem, peněženky, jednoho odborného článku na čtení po cestě, prostěradla, náhradních ponožek, klíčů, pasu a čelovky. Plavky a spacák už se do krabičky nevešly. |
|
2. den: úterý 2. 7. 2019
Úterý jsem přivítal v Itálii a můj další spoj mě pro změnu unesl do francouzského Bordeaux, kde jsem v odletové hale strávil zhruba šest hodin konzumací tyčinek Twix z letištního automatu. Do deníku ještě nebylo, co psát, a tak jsem si četl a přes chatrnou letištní wi-fi si povídal s kamarády, kteří mezitím strávili noc v Madridu, odkud se do Porta vydali autobusem. A já v těsném závěsu za nimi třetím letadlem vpodvečer. Protože naším cílem bylo letět co nejlevněji, nezaplatili jsme si žádná zavazadla a na cestu jsme se vydali pouze s kabinovým baťůžkem - nebo v mém - optimalizovaném - případě lepenkovou bednou přesných rozměrů 20 cm × 25 cm × 40 cm, do které jsem musel nacpat vše potřebné na týden života v portugalské přírodě (a spacák tam už nevešel, nahradilo jej prosté prostěradlo). Odpoledne jsme se opravdu podle plánu sešli v Portu a zamířili vlakem na noc do města Espinho, odkud jsme měli v plánu ráno zamířit úzkokolejným vláčkem do hor.
 | | Zázemí pro přespání na pláži v Espinhu nám poskytly legrační plážové stánky. Kdo se chtěl natáhnout, musel spát ve dvou najednou - až do chvíle, kdy nás vyhodil ranní hlídač. |
|
3. den: středa 3. 7. 2019
Ráno jsem vstávali brzo, abychom stihli v Espinhu navštívit kromě samoobsluhy taky fenomenální urbex v opuštěném secesním domě. První úzkokolejný vlak jsem nechali ujet, protože od pobřeží vyrážel ještě za tmy, kdy bychom neměli požitek z výhledu z okna, druhým ranním spojem jsme nicméně už zamířili do Oliveiry de Azeméis, kde aktuálně osobní doprava končí. Přestože bylo vidět, že vlaky po kolejích pokračují až do kdysi uzlové stanice Sernady do Vouga, museli jsme dál pokračovat po kolejích pěšky. Po zbytek dne jsme tak částečně po dráze, částečně po pěší stezce poutníků do Santiaga de Compostela (a v opačném směru do Fátimy) putovali k jihu a obdivovali zelenou portugalskou krajinu (překvapivě šťavnatou a svěží ve srovnání s aktuálně vyprahlým Českem). Noc nás zastihla za „portugalským Semmerignem“, zvláštní kolejovou smyčkou ve svahu nad řekou Rio Vouga, kde se trať svíjí mezi tunely a mosty. Nejchladnější noc akce jsme pak strávili na štěrkové lavici v korytě řeky Rio Caima, která nám jemně ševelila do snů.
 | | Poprvé hledíma přímo do vln Atlantiku. Třeba ten kus dřeva připlul z Ameriky hnán Golfským proudem. |
|
 | | Druhdy honosný secesní dům se vyjímá svojí ušlechtilou krásou i po více než sto letech na hlavní třídě v přímořském letovisku Espinhu. |
|
 | | Je ale cosi shnilého v domě portugalském. |
|
 | | Krása rozkladu je v Portugalsku o něco intenzivnější než jinde. Kamenné domy a bujná zeleň dodávají zmaru barvitější podobu. |
|
 | | Snad byla v přízemí domu kdysi restaurace nebo tu žil vášnivý hráč stolního fotbálku, kdo ví. Fotbalisté se ale už hezkých pár let na hřišti poněkud nudí. |
|
 | | Tohle není urbex, ale provozní souprava úzkokolejné ho vláčku pro ranní spoj Espinho – Oliveira de Azeméis. |
|
 | | Koupel v průzračné říčce Rio Antuã potěšila úplně všechny členy výpravy. |
|
 | | Klesáme po úzke kolejce eukalyptovými háji k železniční zastávce Figueiredo. |
|
 | | Podstatnou část pěší trasy po úzkokolejce jsme sledovali dvakrát svatou cestu - na sever do Santiaga de Compostela, na jih do Fátimy. |
|
 | | Odpoledne začalo al nce přece jenom silněji žhnout, takže jsme přivítali milosrdný stín eukalyptiny nad městem Albergarií a-Velha. |
|
 | | V Albergarii, pěkném městečku plném domů obložených kachlíky, jsem zatoužil po novém tričku. Odpor k nákupu oblečení jsem překonal díky Kole - děkuji. |
|
 | | Podvečer jsme strávili obdivováním divoké přírody a technického umu dávných Portugalců na necelých sto let staré dráze skrze „Portugalský Semmering“. |
|
 | | Úzkokolejka se tu víně po svahu a skrze tunely třikrát nad sebou, skoro jako na Šarganské osmici. |
|
4. den: čtvrtek 4. 7. 2019
Ze Sernady do Vouga jsme ráno chytili jiný úzkokolejný vláček, kterým jsme se dopravili do Aveira a posléze trajektem přes kousek Atlantiku do městečka São Jacinta na Aveirské kose, kde jsme kromě urbexu (zase!) prozkoumali také místní restauraci s mořskými jídly a světově proslulou cukrárnu. Nebýt toho, že jsme chtěli ještě do večera dojet do Lisabonu, jedl bych tamější jahodové rohlíčky ještě dnes. Do metropole jsme nejprve cestovali nelegálně Pendolínem, posléze už legálněji běžným rychlíkem (ovšem na širokém rozchodu) a na východní nádraží, které je snad nejhezčí železniční stanicí v Evropě, jsme dorazili za soumraku. Rychlá noční prohlídka města a divokých úzkokolejných tramvají zuřivě se drápajících do strmých lisabonských kopců byla jedinečným příslibem zítřka. Přespáváme na okraji města v lesoparku Três Cruzes na krásném přírodním tábořišti.
 | | Řeka Rio Caima nám nad Sernadou do Vouga poskytla příjemné útočiště k přespání na štěrkové lavici hned u vody. Koupel byla příjemná, chladná noc v prostěradle už méně. |
|
 | | Kamarádka Kola očekává odjezd úzkokolejného motoráčku směrem k lepším zítřkům. |
|
 | | Depo v Sernadě je v provozu. Kromě chřadnoucích historických vozidel ze zadní strany budovy hostí také moderní dílny a poskytuje útočiště současným motorákům. |
|
 | | V Águedě má železnice pěknou malovanou keramickou pamětní desku z roku 1986. |
|
 | | Přeplout trajektem z Aveira na kosu vybíhající do Atlantiku mně před mnoha léty poradila kamarádka kamarádky. První trajekt nám sice těsně ujel díky naší neznalosti portugalštiny, s tím druhým už jsme se ale svezli. |
|
 | | São Jacinto je malebná rybářská osada ze dvou stran omývaná vodami Atlantského oceánu. |
|
 | | Stejně jako i jinde v Portugalsku, mnoho zdejších staveb je opuštěných a vhodných k průzkumu. |
|
 | | Nicméně lze tu najít i krásné udržované pláže. Dost dlouhé i pro případ, že zrovna nemáte s sebou plavky. Voda Altantiku je ale překvapivě chladnější než bychom čekali. |
|
 | | São Jacinto je slavné díky svým specialitám. Třeba chobotnicím, které si objednala Kola (vegetariáni se spokojili se salátem). |
|
 | | Co je zde ale úplně nejlepší, jsou ovocné zákusky za jedinečné ceny. |
|
 | | Zpátky na pevnině v Aveiru. Město je nevelké, ale příjemně živé a hezké místo k životu. |
|
5. den: pátek 5. 7. 2019
Pátek patřil průzkumu Lisabonu pěšky, z vozů metra, tramvaje i lanovek. Město nás nadchlo, přesto musíme odpoledne z východního nádraží vyrazit zpět k severu, tentokrát ovšem pronajatým autem. Před setměním ještě stíháme dvě důležitá místa - romantický krasový park nad městem Sintrou (opět k našemu překvapení s úzkokolejnou meziměstskou tramvají) a na závěr dne působivý mys Cabo da Roca, který je nejzápadnějším místem pevninské Evropy. Odtud míříme ještě asi 100 km nocí k severu, abychom přespali v lese u města Batalhy.
 | | Lisabonské tramvaje jezdí úzkými uličkami po kolejích o rozchodu 900 mm. |
|
 | | Historické žluto-bílé vozy dodávají městu jedinečný kolorit. |
|
 | | Ve stejných barvách jsou i lanovky, které šplhají po strmých pobřežních svazích od moře do vyšších ulic. |
|
 | | S celodenní jízdenkou je svezení zdarma, ostatní zaplatí 3,50 €. |
|
 | | Dolní stanice lanovky Ascensor da Bica. |
|
 | | Koho by nebavila cesta pozemní lanovkou, může se do vyšších ulic vypravit litinovým výtahem Santa Justa z roku 1900. Zdá se, jako by vypadl z některého z mých šílených stínadelských snů. |
|
 | | Město je nádherně členité a kopcovaté a výšiny zdolávají historické i moderní trmavaje, lanovky výtahy i jezdící schody. |
|
 | | Úžasnou atmosféru Lisabonu dokreslují fasády domů obložené keramickými kachličkami, často ještě malovanými jemnými ornamenty. |
|
 | | Zpět na východním nádraží. Působivou stavbu španělského architekta Santiaga Calatravy otevřeli Lisaboňané v roce 1998. Dnes místy lehce rezaví. |
|
 | | Kromě všech ostatních druhů dopravy si nad Lisabonem můžete užít také cestu klasickou lanovkou. |
|
 | | Bezesporu jedno z nejzajímavějších míst v Portugalsku se ukrývá ve městě Sintra, které bylo po staletí letním sídlem portugalských králů. Končí tu železnice z Lisabonu, nicméně dále k moři pokračuje úzkokolejná tramvaj. Místní uličky jsou spletité tak akorát a nad městem se tyčí palác se zahradami v pohádkovém stylu lepším než má zámek v Lednici. Nechybí umělé jeskyně, vodopády, kaple, fontány a proslulá iniciační studna. |
|
 | | Po cestě k paláci a zahradám na kopci procházíme skrze několik rozkošně opuštěných domů. |
|
 | | Zřejmě nejznámějším objektem je iniciační studna - válcová konkávní věž vestavěná do rozšířené krasové propasti. |
|
 | | Patro za patrem klesáme po schodech (a fotíme si ruské turistky) až na dno šachty, hluboké 27 m - je tam pořádná tma. Ze dna se dá labyrintem podzemních chodeb dostat do dalších jeskyní v areálu palácové zahrady. |
|
 | | Podzemí hraje v Sintře důležitou roli a my rozhodně nelitujeme, že jsme se sem rozhodli na odpoledne zajet. |
|
 | | Úzkokolejná tramvaj klesá od paláce k moři do Praia das Maçãs mnoha oblouky v déloce úctyhodných 13 km a také ve značném sklonu. Vozovna se nachází uprostřed kopce za zastávkou Ribeira de Sintra. |
|
 | | Těsně před západem slunce přijíždíme k nejzápadnějímu bodu pevninské Evropy - jednoduše západ na západě. |
|
 | | Cabo da Roca je mysem, který nejvíc trčí do Atlantského oceánu. Západněji jsou v Evropě už jen nejvzdálenější irské mysy, Island a Azory. |
|
 | | Bakalář geografie Svišť byl nepokrytě nadšen… |
|
 | | …a hleděl kam jinam než na západ. Zhruba 5555 km odsud na západ se nachází město Lewes, vzdálenější předměstí Washingtonu s necelými 3000 obyvateli. |
|
6. den: sobota 6. 7. 2019
Po ranní prohlídce nedostavěného kláštera v Batalze jsme šestého dne zamířili do šestého největšího portugalského města Coimbry, kde se nachází nejstarší univerzita v zemi. a po malé procházce ještě na doporuščení paní z Aveira do Águedy, malého města známého především díky šílené deštníkové výzdobě. Pak už nás ovšem termín vrácení pronajatého vozu tlačil zpátky do Porta, kde jsme strávili fenomenální večer prohlídkou uchvacujících přístavních uliček, sklepů, nábřeží i pláží. Po „poslední večeři Čápě“ jsme pak zamířili na letiště oekávat ranní zpáteční spoj do Belgie.
 | | Stavba kostela panny Marie Vítězné v Batalze se sice táhla přes sto let (1386 až 1517), nikdy se však nedostala ani do poloviny požadovaného stavu. |
|
 | | Za dobu stavby se na katedrále vystřídaly všechny formy portugalské gotiky. |
|
 | | Monumentální portál kostela (katedrálou se nestal) v Batalze. |
|
 | | Gotická architektura člověka prostě musí donutit k zamyšlení a úctě. |
|
 | | Mihotající barevná světlýka vitráží na podlaze chrámu člověka mohou povzbudit k určité formě usebrání. |
|
 | | Varhany kostela Svatého kříže v Coimbře mě zaujaly především svojí barevností. Samotný kostel pak množstvím obrazů malovaných modře na bílé kachle. |
|
 | | Bizarnost některých sakrálních výjevů je úsměvná - starý Ježíš Kristus se pokouší zabít malého Ježíše Krista křížem. |
|
 | | Uličky starého města v Coimbře. |
|
 | | Pravopis nejrůznějších evropských národů mě nepřestává fascinovat. Tak třeba Čechov se portugalsky píše Tchéckhov (estonsky Tšehhov, lucembursky Tschechow, kurdsky Çexov a rusky samozřejmě Чехов). |
|
 | | Jan III. Portugalský byl pravděpodobně nejvýznamnějším portugalským králem - za jeho vlády v první polovině 16. století totiž země zkolonizovala většinu Brazílie. |
|
 | | Také Coimbra je příjemně kopcovaté město. Pozemní lanovka však byla v době naší návštěvy již nekolik let mimo provoz. |
|
 | | Nabíjení plug-in aut z domácí zásuvky - bude to snad běžný obrázek blízké budoucnosti i v českých ulicích? |
|
 | | V Portugalsku aktuálně vládne koalice socialistů, komunistů a zelených - srp, kladivo a rudá hvězda jsou zde proto běžnými symboly. |
|
 | | Aguédu jsme navštívili na přímé doporučení milé paní v restauraci v Aveiru. Kola se jí jenom zeptala, jak se jmenuje její zákusek a už jsme měli za úkol navštívit město deštníků! |
|
 | | Poslední den jsme strávili v Portu. Třeba koupelí nedaleko pomníku žen rybářů štkajících nad svými utopenými manželi. |
|
 | | Bez přehánění musím Porto označit za jedno znejhezčích měst, které znám. Členitý reliéf nad zátokou řeky Douro, vlahý vánek od moře, kamenné přístavní domy, sklepy, mosty, tramvaje a metrotramvaje, to všechno činí z Porta ideální místo k životu. |
|
 | | Symbolem města je tramvajový ocelový Luísův most z roku 1886. Stejně jako na stavbě o 16 let staršího Ivančického viaduktu i zde spolupracovala na návrhu slavná mostařská Eiffelova kancelář. V době svého dokončení byl Luísův most nejdelším ocelovým obloukem na světě. |
|
 | | Po mostě jezdí slavná portská metrotramvaj - dopravní systém s bytelnými vozidly, které centrum čtvrtmilionového města podjíždí tunelem a na okrajích se proplétají po ulicích a mezi auty. |
|
7. den: neděle 7. 7. 2019
Aby nebyl zpáteční cesta jen nudným návratem domů, vypravili se někteří z nás po přistání v belgickém Charleroi ještě na průzkum okolí letištní plochy přes místní část Ransart k úzkokolejné tramvajové vozovně v Jumetu. Tím ovšem zajímavá část cesty prakticky skončila a posledním (pro ostatní třetím, pro mě pátým) letadlem jsme se v neděli večer dostali do Bratislavy, kde na nás poslušně čekala spolehlivá ¥ova Felicie. Obrigado adeus!
 | | Radnice v místní části Charleroi zvané Ransart utrpěla stejně jako celá původní vesnička intenzivním provozem letiště. Lidé se postupně stěhují pryč od hluku letadle, z domů se stávají ruiny. Ovšem krásné ruiny, jak se na Belgii sluší a patří! |
|
 | | Letíme domů. Můj pátý letošní let s Ryanairem, který - jak známo - používá jediný typ letadel: americký Boeing 737. |
|
 | | Loučí se s vámi autor článku osobně, zachycen v Belgii dočasným fotografem Svištěm. |
|
|
