Focení v mykárně

17. 2. 2019	Mykárna. Symbol nedostupnosti mezi textilkami Dolního Cejlu - budova vyčnívající mezi přízemními dílnami a špinavými dvory, opuštěná, rozpadající se, krásná, vyzývavá, nepřístupná. Dostat se do Wengrafovy mykárny zatarasené ze všech stran střeženými areály, nepřelezitelnými zdmi, uzamčenými vraty a retzavými ploty bylo mé přání po několik let. Umírající budova je nejzachovalejším svědkem rozkvětu textilnictví 19. století v Brně - a díky tomu také vzniku Brna jako moderní metropole. Ačkoliv to nebylo snadné, dnes v noci se nám podařilo mykárnu navštívit a využít jako neopakovatelný ateliér.
Wengrafova mykárna a skárna. Osud jedinečně strohé a ve svojí syrové původnosti zachovalé továrny na Dolním Cejlu je již zpečetěn, přesto - nebo právě proto - nabízí dodnes jedinečný pohled do historie textilní výroby, díky níž se Brno stalo velkoměstem. Ale začněme od začátku. Víkendy, kdy přijede do Brna kamarádka Doubi, bývají neobvykle dlouhé. Překypuje totiž aktivitou a chutí k průzkumům, mezi kterými nepotřebuje spát ani v noci. V sobotu 16. února jsme tak do pozdního večera fotili v opuštěné ledárně… …abychom se už před šestou hodinou ranní vypravili na dobrodružnou a nebezpečnou cestu po kolejích, přez zídky a ploty společně s ¥em do Wengrafovy mykárny. Cesta to byla nebezpečná. Za tmy a v mrazu jsme vyrazili ze Židenic po kolejích k hlavnímu nádraží. Na úzkém viaduktu není místa nazbyt, proto jsme pečlivě hlídali časy průjezdu vlaků a snažili se včas dostat k návěstidlu, od kterého vede kovový žebřík z viaduktu do jednoho z klíčových dvorků. Žebřík byl ale nedávno demontován a nám scházelo lano, po kterém bychom se do dvora spustili. Okolo šesté hodiny ranní proto nastal čas na plán B. Bylo třeba projít branou do právě otevřeného továrního areálu bývalé Mosilany a odtud se dostat nepozorovaně pod plotem do sousedního dvora, proběhnout mezi kamerami a nenechat se nachytat hlídačem, přelézt zeď, otevřít připravená ocelová dvířka a skrze dva otvory ve zdi se protáhnout až do mykárny. K vlastnímu překvapení jsme všechno zvládli. Ještě než na Dolní Cejl dopadly paprsky vycházejícího slunce, měli jsme všechny okolní dvorky jako na dlani. Sama budova mykárny a skárny je již v dost špatném stavu. Naposledy se tu vyrábělo v 90. letech a od té doby nádherná továrna zoufale chátrá. Kamenné schodiště odolává, trámovím nesené podlahy už ale na několika místech chybí. Dostat se až nahoru proto nebylo snadné. Pohled, který nám byl odměnou, za to ale určitě stál. Nepochopitelně zakroucené pozemky bývalých textilek patří k nejromantičtějším místům v Brně. Nemoudré rozvojové plány města jim však již šlapou na paty. Prostorem na snímku se má za pár let táhnout megalomanský bulvár, který pohřbí textiláckého ducha Cejlu jednou provždy. A je to tady! Nad teplárnou se z červánků vyloupl chladně zářící kotouč ranního slunce. Svítání v mykárně, naplnění mého snu. Romantické výhledy z oken překypují industriální poetikou. Uvnitř mrzne a my se snažíme alespoň trošku zahřát v bundách Margotkou a čajem z termosky. Nastává golden hour a focení s Doubi jako modelkou a ¥em coby technikem. Slunko mezitím vrhá na dvorky a do továrniček víc a víc svého světla a rozprýskané zdi staletých hal se přece jenom trošku ohřívají. Na polovinu února docela směle. Ženy pracující u strojů pozor! Jak stará může být tahle genderově nekorektní cedulka? Odhadujeme, že poválečná, narozdíl od jiných nápisů je totiž provedena pouze v češtině. V budovbě bývalé mykárny zůstalo pár kousků vybavení a několik beden vlněných přízí a tkanin. Doubi se proto ujímá role textilní dělnice a stěhuje bedny po dřevěných podlahách. Odpočinek u schodů do strojovny výtahu. Zima je ale přece jenom sžíravá. Proto pomůže vlněná omotávka ze zapomenuté krabice. Skoro jako plášť z myších kožíšků. Doubi se klube z vlněné kukly podobna zářivému modrému motýlu. Vyklubána jest. Zatímco se Doubi ohřívala v kožené bundě, zbyla mně troška času i na avantgardnější fotky. Tenká vlákna vlněné příze jsou omotána mezi sloupy mykárny jako předivo nedopovězených příběhů a vztahů textilních dělníků z 19. století. Do 5. poschodí nechodí nikdo, příští, kdo pavučinu spatří bude demoliční četa. I v centru Brna existují překrásně opuštěná místa. Není odsud daleko na Petrov ani do Vaňkovky. Bohužel. Všechny tyto dvory budou už za několik let jen smutnou vzpomínkou. Nasáváme hořkou atmosféru opuštěných míst a je nám tu příjemně smutno. Podlahy z pocitvých fošen jsou (narozdíl od schodiště) v relativně dobrém stavu i po staletích. Topení už je dávno pryč, stejně jako vlastní komín továrny. Do teplárny, kterou ve 20. letech 20. století společně s městem vystavěli majitelé textilek, však není daleko. Veškeré stroje v mykárně poháněl jediný obří elektromotor, propojený s centrální transmisí. Ampérmetr Škoda svědčí o tom, že proud se tu počítal ve stovkách Ampérů. Dokdy takto provozy fungovaly, se neodvažujeme ani hádat. Poněkud strašidelný nápis na dveřích nás neodradil od vstupu na bývalé záchodky. Pánské tu, nepřekvapivě, úplně chybí. Hromada barevných cívek svědčí o tom, že i zde musely být na konci socializmu v provozu modernější stroje. Budova byla součástí národního podniku Mosilana. Jednotlivá poschodí budovy jsou si podobná - ve všech je totožný nepořádek. Vyplatí se ovšem důkladně dívat pod nohy. Za mykárnou je ještě několik dalších, od světa odstřižených dvorků, kde se dokonale zastavil čas. Přázemní budova č. 48 byla nejsevernějším provozem Mosilany. Všudypřítomná vlhkost a plíseň jsou jedinými obyvateli dávno vyrabovaných kanceláří. Přemýšlíme, kolik let tady, za vysokou zdí, nebyli lidé. Na závěr si dopřávám objev úzkokolejky, o které jsem tušil, že se někde ve dvorech nacházáí, vyhledat ji ale nebylo snadné. Prolézáme nazpět otvory ve zdech a přes střechy přístavků si razíme cestu do probouzejícího se Brna. Pět nadzemních podlaží nedoplňuje žádné podzemní - mykárna totiž stojí na ístech dávných bažin v propletených ramenech pravěké Svitavy a půda je tu rozměklá a vlhká. Sbohem mykárno, příště tudy posviští ve čtyřech pruzích auta…

Komentáře: