Přes Tibet do Nepálu

Do Asie jsme letos vyrazili jenom tři - s mým nerozlučným parťákem ¥em a jeho rodným bratrem Martinem jsme nejprve zamířili letecky z Prahy do pekingu, odtud vlakem do Lhasy a pronajatým autem (povinně i s průvodcem a řidičem, bez kterých to v Tibetu prostě nejde) pak na nepálskou hranici. Teprve v Nepálu jsme si užili svobody pohybu, nicméně vykoupené děsivě pomalým postupem vpřed a všudypřítomnou drásavou chudobou. Nakonec jsme místo k horskému jezeru Rara vyrazili na kompromisní vycházku po málo známých vecničkách okolo města Dailekh, kam turisté dosud nedorazili. Ve výšce necelých 2000 m jsme si v prosinci zopakovali léto a po 14 dnech se vrátili domů.

Pekingské jižní nádraží překypuje životem ve dne i v noci, po většinu roku zahalené pověstným smogem. Jeho zdrojem je mimo hustou dopravu ve městě taky jemný písek z pouští Vnitřního Mongolska.

Jakmile jsme si na nádraží vyzvedli jízdenky na vlak zakoupené přes internet a přespali jsme v přilehlém parku, přišel čas na kulturu. Zejména tedy na návštěvu dvou pekingských železničních muzeí - v jednom z nich jsme našli na německém stroji tištěné Edmondsonovy jízdenky.

V Pekingu jsme se zdrželi jen něco málo přes jeden den. Upoutávka v metru na taneční představení o tklivém příběhu mladého Tibeťana, který zahyne při stavbě tunelu na nejvyšší železnici světa, nám již dopředu naznačovala, kudy povedou naše další kroky. Samotné představení jsme bohužel nestihli.

Cesta vlakem z Pekingu do Lhasy trvá 40 hodin a 40 minut. Pro nás šlo hned o několik rekordů (nejdelší pobyt ve vlaku, nejdelší trasa a nejvyšší dosažený bod vůbec!). Po cestě se několikrát mění lokomotiva, v elektrické trakci jde o stroje čínského původu a všechny relativně nové a silné.

Nejvýše položenou stanicí, ve které vlak zastavuje, je Nagčhu v severním Tibetu (4510 m n. m.). Nagčhu je hlavní město (i když vypadá spíš jako vesnice) stejnojmenné prefektury - zřejmě nejřídčeji osídlené v Číně (v některých okresech je tu hustota osídlení menší než 1 člověk/km2).

Hlavní město autonomního Tibetu Lhasa leží ve výšce 3650 m nad mořem. Po výstupu z vlaku se proto doporučuje pouze omezený pohyb, zvýšené množství tekutin a pohodová aklimatizace. Třeba při prohlídce starého města a stínadelských uliček v okolí kláštera Džókhang. Město je poseté kamerami, které hlídají všechny příchozí - třeba pro případ, že by se zatoužili upálit na náměstí.

Okolo kláštera prochází tisíce tibetských poutníků v posvátném kroužení po směru hodinových ručiček zvaném khora. Někteří měří délku své pouti vlastním tělem, padajíce na zem, jiní točí modlitebními mlýnky a všichni se svorně mísí s činskými turisty, kteří si je fotí mobilem. Cizinců je tu minimum, středověk se tu mísí s budoucností.

Palác Potála, odvěké sídlo tibetských králů a později dalajlámů - teokratických vládců Tibetu, slouží dnes současně jako budhistický klášter a muzeum.

Druhým největším městem Tibetu je Žikace, sídlo druhého nejvýznamnějšího lámy - pančhenlámy. Posvátnou khoru okolo kláštera zde poutníci konají při strmém stoupání po úbočí nad kamenné klášterní budovy. Po cestě roztáčí stovky modlitebních mlýnků pod dohledem kamer a solárních lamp.

Pevnost Dzong je jednou z dominant Žikace. V 17. století v jejích zdech sídlili tibetětí králové, později guvernéři provincie Ü-Cang. V roce 1961 byla pevnost na příkaz čínské vlády rozbořena a v roce 2007 opět zrekonstruována. Dnes je vyklizená a předpokládá se, že v ní bude muzeum.

Ve čtvrtek večer jsme mezi vrcholky hor nad himalájskou dálnicí zahlédli také Mount Everest. Kde jsou ty časy, kdy patřil k nejnedosažitelnějším místům na světě - dnes si ho může vyfotit kdokoliv z okénka auta.

Jedním z neobvyklých zvířat, na která však není těžké v Tibetu narazit, je divoký osel. Pláně, na kterých se tato poloplachá zvířata pasou, mění Tibeťané a Číňané v pole - svými traktůrky ve výšce 4000 m nad mořem ořou kamenitou zem a sejí do ní ječmen a brambory.

Sedlo Ma La je prozatím nejvyšším místem, kterého jsem na světě dosáhl. Ironií zůstává, že nikoliv pěšky či na laně, ale v pohodlné sedačce čínského vozu Buick, který nás dopravil až do výšky 5236 m nad mořem. Odsud už silnice klesá údolím řeky Trisuli až do Nepálu.

Oproti laickému očekávání prochází hranice mezi Tibetem a Nepálem poměrně nízko, zhruba ve výši 2000 m. Ještě na čínské straně tak z pustých náhorních plání klesne cestovatel do příjemných lesů mírného pásma, které postupně houstnou až k subtropické neprostupné džungli.

Po přechodu hranice mezi dynamickou a bohatou Čínou a chudým a zaostalým Nepálem nastává šok. Během týdne v Číně jsme snadno navykli vysokému standardu a nyní těžce bojujeme s hlukem, špínou, prachem, odpadky a všudypřítomnou chudobou. Údolí řeky Bhote Koši je plné kamionů, které se snaží se svým zbožím dostat do Číny, jejich počet je však čínskou vládou omezen. Na prašné cestě bez asfaltu se boří, převrací a lámou a k tomu všemu halasně troubí na všechny klaksony, co ještě mají.

Autobus Tata 1512c je nezlomným dělníkem indických a nepálských silnic. Nazdobeným vozem jsme vzdálenost necelých 200 km do Káthmándú jeli celý den a skoro celou noc a nebylo nám veselo. O život šlo na horských rampách, kde ¥ i se sedačkou vyletěl metr vysoko a málem se ošklivě zranil, stejně jako na přecpaných silnicích s levostranným provozem, kde náš řidič předjížděl za pomoci klaksonu v těch nejnepřehlednějších místech. Mimo nedostižnou Afriku patří Nepál mezi země s největší úmrtností na silnicích - v každém dvěstěpadesátém autě se během jednoho roku někdo zabije.

Místo velehor jsme v Nepálu netradičně zamířili do podhůří. Ve výšce srovnatelné s vrcholem Sněžky tady na začátku prosince skončila sklizeň a začala setba. Ve vesničkách v okolí Dailekhu, přístupných pouze po pěšinkách lesem, možná ještě nikdy nebyli Evropané. Působili jsme tu proto poněkud exoticky.

Nepálský venkov se od toho evropského ve středověku příliš neliší. Drtivá většina prací se tu provádí ručně, políčka se okopávají motykou nebo ořou trnem s volem, hnojí se převážně hnojem a popelem. Voda teče z hor, závlahy jsou zajištěny kanálky z bahna a kamení. Místo mletí se obilí roztlouká ručně v kamenné jamce. Doprava existuje na mnoha místech pouze pěší, byť se síť prašných cest velmi zvolna rozrůstá a občas lze spatřit i auto. Elektrifikace je sporadická, někdy celé obce nemají přístup k elektřině a jedinou technickou vymožeností zůstávají solární nabíječky pro mobily. Služby neexistují, obchody a restaurace splývají s kuchyněmi na zápraží majitelů domů - za pár rupií vám rád trošku rýže s vejcem uvaří kdokoliv.

Typický rodinný dům nepálského venkova v mírném pásu - dvě podlaží, stěny z nepálených cihel, malebná veranda, hospodářská půda a sedlová střecha proti letním dešťům. Vaří se na vnější pícce pod schodištěm, topí se dřevem z horského lesa. Uvnitř vytápění neexistuje, nahrazují jej mohutné vrstvy přikrývek. Elektřina, voda, koupelna ani toaleta nejsou k dispozici, dům je ale čistý, úpravný a barevný.

Z některých políček (pěstuje se tu ječmen, brambory, ale taky kukuřice, zelenina nebo rýže) by se člověku mohla i zatočit hlava. Nepálci se po staletí dokáží uživit na svazích tak strmých, že Evropané by se na ně báli jenom vkročit.

Terasovitá pole dosahují místy i několika stovek pater a po strmých nepálských svazích se táhnou kilometry. Voda se recykluje - to, co o pár usedlostí výše použili k jídlu a pití, umývání nádobí, či praní prádla, projde závlahovým systémem skrze půdu o několik pater níže, kde voda zase vyvěrá jako relativně čistý nový pramen. Někdy jsou v ní pijavice nebo cizopasníci, nakonec jsme ji ale stejně pili a nic nám z toho nebylo.

Typická ženská práce v Nepálu je sběr dřeva na vaření v domácích píckách. S nůšemi zavěšenými pásem přes čelo chodí Nepálky celé dny po okolí vesnic a sbírají suché větve a klest. Stromy se kácí málo a převážně pro stavební účely. V teplém a vlhkém podnebí Nepálu nicméně vše roste rychleji než v Evropě.

Také my jsme využili téměř absolutní svobody nepálského venkova a každý večer na naší okružní cestě jsme rozdělávali malý ohýnek a vařili si skromná jídla - vejce od místních slepic v potoční vodě, čínské těstoviny a pálivou bílou ředkev. Chyběla nám ale kytara.

Fialový úsvit nad ránem poblíž městečka Dullu. Tady naše romantické putování skončilo, nastal čas na návrat do součanosti, do civlizace, do Evropy.

Poslední den jsme strávili v nepěkně přelidněném Káthmándú. Domy jsou tu na sebe tak nalepené, že některé místnosti nemají okna. Nejchudší dělníci dokonce spí v polopatrech o výšce asi 120 cm, kde se lze pohybovat potmě a pouze po čtyřech - postavit se uvnitř vůbec nelze. Občas se některý dům zhroutí a pohřbí své nuzné obyvatele v troskách.

V Nepálu jsme si železnice neužili, o tramvajích ani nemluvě. Museli jsme si proto na zpáteční cestě spravit chuť návštěvou historické tramvaje v Istanbulu.