Putování s párou, díl první

První natáčení a současně zlatý hřeb celého pořadu spočívalo v jízdě historickým vlakem v celé trati železné dráhy , taženým zapůjčenou rakouskou parní lokomotivou 375-007 z roku 1911. Tedy z doby, kdy ještě v údolí Svitavy lomozily, klapaly, hučely a kouřily desítky malých továren rozložených ve stísněných podmínkách mezi řekou a dráhou. Česká televize měla k dispozici celý poslední vagón a ten jsme skutečně v sobotu 15. září 2018 obsadili společně s kameramany, zvukaři, maskérkami, fotografy, všelikými pomocníky a hercem Pepou Poláškem, e kterým jsem se měl již za pár okamžiků filmově seznámit při průjezdu Adamovem.

Protože šlo o veřejnou jízdu historického vlaku a tedy nebylo možné zastavovat a čekat podle potřeb televizního štábu, bylo z mého natáčení extrémně náročné. Každým místem, o kterém jsme měli mluvit, se totiž projíždělo pouze jednou! Jakákoliv chyba proto znamenala zkažení záběru, který prakticky nebylo možné nahradit. Vlak se navíc navzdory 107 staré krasavici v čele nijak neloudal, a tak jsme své seznámení u Adastu a obdiv Klamovky, rájecké chemičky nebo Löw-Beerovských textilek v Moravské Chrastové museli zvládnout napoprvé. S menším, či větším úspěchem. Úžasný komplex chátrajících textilek v Brněnci zaujal filmaře natolik, že jsme se rozhodli tu filmově vystoupit a dotořit ještě několik scén mimo železnici fakticky za týden přímo v areálu zkrachovalé Vitky.

Davy zájemců, ale i štáb České televize Brno (včetně mě) dovezla do České Třebové rakouská lokomotiva 375-007 vyrobená ve vídeňských strojírnách pro Státní dráhu v roce 1911.

Ve skutečnosti jsme však dojeli až do České třebové, odkud jsme já pokračoval, jak jinak než vlakem, za kamarády Vojtou a Sovou na Munu do Mikulovic. Čekalo nás tu další omítání, zapojování elektrických rozvodů a příprava na spuštění čerpadla do studny na konci října.

Kromě stavebních prací jsme na Muně stihli taky vzbudit rozruch ve stavebninách v Głuchołazech.

Na Muně jsme ve třech strávili poměrně plodný víkend při omítání chodby, dodělávání záchodů a v očekávání toho, že si ještě letos na podzim konečně posvítíme (po téměř sedmi letech čekání) elektřinou bez hlučné a drahé elektrocentrály. Podařilo se a zatímco Vojta pak zamířil směrem Razová, já a Sova jsme se vypravili na jih. On do Brna a já k dalšímu průzkumu textilek v Brněnci, jako přípravě na natáčení příští týden. Objevil jsem opět mnoho neznámých uliček a zákoutí v poloopuštěných továrnách a našel dokonce zbytky úzkokolejky nedalekého mlýna a ponurou čistírnu ponořenou do stojatých odpadních vod.

Na zpáteční cestě jsem se prošel pěšky z Březové do Rozhraní a našel jsem opět několik tajemných průmyslových objektů.

Druhé a poslední natáčení se pak odehrálo brzo ráno ve středu 27. září. Oficiální dohoda s majitelem Vitky mně po létech od uzavření kouzelných ruin umožnila nakouknout mezi tovární haly textilky, kterou v roce 1944 přeměnil nacista Schindler na koncentrační tábor a zbrojní továrnu. Stopáž nepřipouštěla žádný velký rozlet, proto jsme s Pepou Poláškem tentokrát prohodili jen pár slov, prodrali se křovím a vlezli do jedné z opuštěných budov, načež nastal čas na návrat do Brna. Kromě naděje, že pilotní díl Putování s párou bude někdy opravdu odvysílán, jsem si ovšem odvezl taky inspiraci na urbexové focení s Alčou, které jsme skutečně podnikli o 14 dní později.

Druhé kolo natáčení se odehrálo ve středu 27. září 2018 ráno. Opuštěné haly bývalé textilky Vitky mě uhranuly natolik, že jsem se musel vrátit i s modelkou.