Vandr do Rumunska 2018

Mimo mě, Drobka a Sovy tak v druhé polovině srpna na východ vyrazili ještě Doubravka a Ilič a taky Nancy, která ale vlastně mířila spíš opačným směrem - do Rumunska totiž přiletěla přes Istanbul z Kyrgyzstánu.

Původní sraz v Bělehradě jsme nakonec využili jen čtyři - Doubravka s Iličem vyráželi stopem už o dva dny dřív, já zamířil do srbské metropole vlakem a Sova autobusem. Následující dva dny jsme stopovali, abychom se konečně v Herkulových lázních na jihu Rumunska sešli s Drobkem, která přijela vlakem z koncertu v Seredi a nancy, která z Biškeku přes Istanbul a Bukurešť přijela taky vlakem, avšak z opačné strany.

Společně jsme prošli málo známé vápencové pohoří Mehedinți, načež se (zhruba po týdnu) polovina výpravy vrátila do vlasti. S Iličem a Doubravkou jsem pak pokračoval ještě po hřebenech Maramureșe, odkud jsme se nezapomenutelnou jízdou dřevařským úzkokolejným vlakem dostali až skoro na Ukrajinu. Po jednodenní regeneraci v Solotvinu jsme pak nakonec přes Slovensko po 14 dnech dojeli (jako vždycky) domů.

V Bělehradě mají nové nádraží Beograd centar. Stavěli ho od roku 1977 celkem 40 let a skoro celá stanice se ukrývá v tunelech ve svazích nad městem. Původní nádraží v centru ustupuje výstavbě nové luxusní čtvrti a chudí cizinci musí šlapat 2 km za město v úmorném vedru (na nádraží není směnárna a jezdí sem jen jediná linka trolejbusu). Zdá se mně, jako by až sem zaznívala hloupá rozhodnutí z brněnské radnice.

V Bílé Cerekvi jsme se Sovou navštívili mezinárodní utkání ve vodním pólu. Samozřejmě jsme se taky vykoupali ve společnosti příjemných místních plavkyň.

Další příjemné koupání, tentokrát v azurové vodě Dunaje, nás čekalo za vesničkou Coronini. Za skalním hrotem Baba Caia je přes největší evropskou řeku vidět srbské město Golubac.

Ačkoliv jsem vystřídal všechny možné dvojice, nejlepším stopovacím parťákem se mně na cestě z Bělehradu do Herkulových lázní stala Doubravka. S nalezeným talismanem v podobě medvídka jsme stopli postupně tři auta a překonali 132 km.

Herkulovy Lázně (Băile Herculane) jsou neuvěřitelnou kombinací opuštěných imperiálních staveb představujících urbex nejvyšší kvality a socialistické rekreační výstavby zaklesnuté ve skalnaté soutěsce vápencových hor. Mezi největší lákadla patří imperiální komplex Neptunových lázní, který představoval pýchu Rakouska-Uherska na jeho nejjihovýchodnější výspě.

Opuštěné budovy ukrývají až kýčovitě krásná zákoutí. Třeba umlklou fontánu v barevném salonku s byzantskými motivy.

Mimo drahých a luxusních lázeňských domů se lze v Herkulových Lázních vykoupat taky ve volné přírodě - v jednom z mnoha bazénků s horkou a smrdutou vodou, které si místní lidé vystavěli přímo v korytě řeky.

Nehynoucím vodítkem na cestách po Rumunsku nám byly Karpatské hry Miloslava Nevrlého. O divoké koupelui v Herkulových Lázních se v knize píše: „Cikánky odkládají haleny a jen v sedmi sukních, do půl těla obnažené, sestupují do nevýslovné mikve: na hladině se pak vznášejí růžové balóny, vzducholoďky. Budeš se divoce léčit smrdutou vodou, smrdutou vodu budeš lokat. Ven vyjdeš nádherně zdravý“.

V úterý, den padesátého výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, jsme konečně vyrazili nad město, mimo civilizaci, do hor.

Půlstoleté výročí tragické události jsme rádi strávili v Rumunsku, ve státě, který se jako jediný z členů vojenského uskupení, odmítl okupace Československa účastnit. Rumuni si tím málem vysloužili od Svoětského svazu podobný zákrok.

Druhou noc v horách jsme strávili nad salaší v soutěsce řeky Ţăsny. Poněkud skeptický Drobek odpočívá po celodenním výkonu.

Návštěva ve skromné salaši nad potokem nám vynesla dva litry kozího mléka a kilo sýra, po kterém bylo nejprve všem dobře a posléze některým nedobře.

Bača vyráběl sýr ze žlutavého mléka v měděném kotli nad ohněm holýma rukama. Těma stejnýma, kterýma se na předchozím snímku rýpe v oku.

Náčelník měl pravdu: borovice v soutěsce Ţăsny vypadají přesně jako na starých čínských kresbách tuší.

Malé dřevěné mlýny, jako je Moara Dracilor na snímku, sloužily pastevcům v horách, aby si za pomoci energie vody v potocích namleli na mamaligu trošku kukuřice, kterou se jim podařilo v horských údolích vypěstovat. Nemuseli tak nosit úrodu do údolí a zpátky na hřeben a byli částečně soběstační. Dnes je věrtšina mlýnů již nevyužívaných, nicméně stále zprovoznitelných.

V polovině hřebene se Mehedinți mění, přibývá bělostných vápencových skal a bukové pralesy ustupují z hřebene.

Malebné ráno na Poianě Ploştině. Po noční bouřce se dole v údolí Cerné válí mlhy, na hřebeni však už trávu vysouší intenzivní sluneční svit.

Mehedinți jsou jedny z nejsušších rumunských hor. V celém pohoří je jediná studna, ke které chodí páít stáda i bačové z širokého okolí.

Krasový charakter hor totiž znamená, že se veškerá voda ihned vskauje do podzemních jeskyní a prasklin ve vápenci. Namísto obvyklých horských údolí tak na hřebeni vznikají rovinaté pláně jen tu a tam rozrušené závrtem podobným obří nálevce.

Po řádné (přibližně hodinové) koupeli v řece Jiu nastala poslední cesta společným vlakem a rozdělení týmu. Dál do maramurešských hor se mnou pokračovali pouze Doubravka a Ilič, Drobek se se Sovou a Nancy vrátila do Česka.

Nedaleko pravoslavného kostelíku jsme ve trojici stopli popa ve Fabii, který nás vyvezl až na horský hřeben, do sedla Prislop.

Naše první kroky po hřebeni Maramureșe, vstříc ukrajinské hranici, sledovali z povzdálí přívětiví koně. Západ slunce se blíží, mraky houstnou a bytní.

Sobotní večer patřil k těm hrůzostrašně vypadajícím chvílím, kdy lze očekávat drsnou horskou bouřku vyvracející stromy a strhávající kameny každým okamžikem. Ačkoliv se to kolem blesky jen hemžilo, náš chatrný přístrešek pod hřebenem zůstal prakticky nedotčen.

V neděli nás svými zvonci probudily krávy. To není věta z diktátu, ale holý fakt. Obloha je opět vymetená a do večera máme od bouřek pokoj.

Za svůj celý život jsem nezažil tak velkou úrodu tak velkých borůvek, na jeké jsme narazili na maramurešských hřebenech. Za půl hodiny jsme naplnili ešus, což si vyžádalo dokonce načnutí šlehačky, kterou jsem původně schovával na slavnostní setkání s úzkokolejkou v údolí Vaseru.

Výhledy směrem na Ukrajinu k nejvyšší ukrajinské hoře Pip Ivan. Nekonečné pláně podél hranice jsou prakticky liduprázdné, bez cest a značek jsme brzy zabloudili. Na některá místa lidé nevstoupili snad desetiletí, je tu absolutní ticho a klid - díky tomu by tu nebyl problém pašovat prakticky cokoliv.

Radary РЛС П-90 Памір ze sovětského období stojí na ukrajinské straně hranice poblíž hory Томнатик jako obří pýchavky. Už mnoho let jsou z nich však jen opuštěné skořápky. Jako cíl urbexové výpravy by mohly být zajímavé.

Klíčové sedýlko pod horou Muntele Jupania (1853 m), kterým jsme se přehoupli přes hlavní karpatský hřeben současně s rumunsko-ukrajinskou hranicí, a začali jsme klesat divokým lesem, stržemi a bažinami po medvědích pěšinkách do údolí, kde jsme tušili koleje úzkokolejky Vaseru.

Nakonec jsme museli jít několik kilometrů korytem potoka, než jsme dorazili k první opuštěné větvi úzkokolejky nad stanici Izvorul Bouloi.

Promočení jsme na noc našli útočiště v opuštěném dřevorubeckém srubu. Postavil se nám do cesty jako v pohádce: tři postýlky, stůl a kamna, zásoby suchého dřeva v okolí a pod okny úzkorozchodná trať.

První železniční vozidlo, které jsme spatřili po mnoha dnech. Drezína pohraničníků, kteří ani nezastavili, aby nás prohledali, zda nepašujeme z Ukrajiny cigarety, vodku nebo něco ještě horšího.

Úzkokolejné vláčky tu žijí ve zvláštní symbióze s těžkými kolovými traktory, které dodávají k dráze dřevo.

V nákladišti Lostun se posunuje samospádem. Ráno přiveze lokomotiva vlak oplenů a odstaví ho na zrušenou odbočku trati do údolí stejnojmenného potoka, odkud je podle potřeby sváží na hlavní trať sami lesní dělníci. Naložené vozy pak svezou samospádem až do Fainy, odkud odpoledne vyrazí vlak se dřevem dolů z hor.

Po kolejích tu jezdí prakticky všechno, co má motor.

Oplenový vlak je dlouhý zhruba půl kilometru a nezadá si tak s normálněrozchodnými vlaky na běžných železničních tratích. Údolím říčky Vaseru se vine svých 40 kilometrů někdy i 6 hodin.

V Солотвину jsme nemohli nenavštívit opuštěné solné doly. Česky se obec jmenovala Slatinské doly a šlo o jediné ložisko soli na území Československa.

Dnes zejí po sérii havárií a propadů v (post)sovětském období doly prázdnotou.

Z bývalé šachty č. 7 v Солотвину zbyl po havárii jen desítky metrů hluboký a čtvrt kilometru široký kráter. Chtě-nechtě hrůzostrašný pohled svádí k přemýšlení o kvalitách ukrajinského důlního inženýrství. Nikdo už neví, co všechno je pohřbeno ve vodním hrobě, mezi jinými také původní důlní úzkokolejka o rozchodu 600 mm.

Vyrazit někam s dětmi je náročné. Člověk je pořád musí hlídat, aby se někde neupatlaly nebo nesnědly či nevypily něco nevhodného.

Zajímavé soustrojí šachetního výtahu se nachází v severní části dolů, v troskách provozu podél Sportovní ulice. Průměr ozubených kol přesahuje výšku člověka téměř dvakrát.

Po létech se na hraniční přechod Чоп - Čierna nad Tisou vrátila rychlíková doprava. Jeden ze dvou osobních vlaků, které denně překonávají ukrajinsko-slovenskou hranici, vleče také dva rychlíkové vozy relace Львів - Košice. Po výměně podvozků se na Slovensku lůžkové vagóny stanou neobvyklou součástí spěšného vlaku mířícího do Košic.

V Košicích na nádraží si po 14 dnech cesty dopřáváme poprvé pravou Kofolu. Za pár hodin budeme doma.