 | | Představení pracoviště se ujala vedoucí PhDr. Iva Kvapilová. |
|
 | | Ďábel si čte zápis z výslechu a dvoudenního zadržení Jiřiny Bohdalové, která popřela, že by cokoliv věděla o protistátní činnosti svého otce. |
|
 | | Oddělení č. 3 Archivu bezpečnostních složek v Kanicích (zbývající dvě jsou v Praze) obsahuje přibližně 17 km archiválií úhledně seřazených v papírových složkách. |
|
 | | Tak vypadaly hraniční zátarasy na železnici vybudované v 50. letech 20. století. Zatím jsem nevypátral, o který železniční přechod se jedná - prosím tedy laskavé čtenáře o součinnost. |
|
 | | Návštěva archivu byla pro mě také jedinečnou příležitostí vyzkoušet si focení novým objektivem Canon EF 50mm f/1,8 STM, který jsem si nadělil za státnice a který disponuje zvlášť malou hloubkou ostrosti. |
|
 | | Přeúzké uličky mezi stovkami regálů v labyrintu místností a chodeb archivu, ukrytého v lesnatých kopcích daleko za městem, jsou dokonalým prostředím pro horror. |
|
 | | Zkratka TNP zde neoznačuje oblíbenou výbušnou kyselinu pikrovou, ale tábor nucených prací. |
|
 | | Zaměstnanci archivu byli poměrně vstřícní ve zodpovídání nejrůznějších dotazů. Na požádání si lze prohlédnout téměř všechny zdejší archiválie. |
|
 | | Historie naší země, ležící uprostřed Evropy, je více než složitá. Důkazy lze najít na desetimiliónech stránek v místním archivu (jen dokumenty o zaměstnancích četnictva a bezpečnosti pokrývají 240000 osob), nemluvě o svazcích spolupracovníků, kronikách četnických stanic a pohraničních posádek, záznamech z vyšetřování všech úrovní přestupků a trestných činů, fotodokumentaci, mapách a tisících dalších dvourozměrných dokumentů. |
|
 | | Letmý pohled do okrajové části podzemního krytu - místnost s filtroventilací. |
|
 | | Na závěr fotka z cesty z Blanska na Bačinu - cestička pod čistírenským potrubím zvaná lidově „Vole pokloň se“. |
|
|
Příleřitost navštívit v rámci dne otevřených dveří Archiv bezpečnostních složek ukrytý v nadmíru tajemném komplexu budov v lesích nad Kanicemi jsme si nemohl nechat ujít - zvlášť když mě pozval Ďábel - můj kamarád, se kterým se znám od 1. třídy. Tedy z dob těsně po převratu, kdy se o budovách, viditelných dobře z adamovského údolí, vyprávěly hotové legendy. Bílé zdi budov ostře kontrastovaly se zelení lesa všude okolo, vzdálené sice necelých 5 km, zdály se však být nahoře v horách za spoustou údolí nedosažitelné. A skutečně - přestože jsem okolí Adamova poznal v dětství velice dobře, k archivu jsem se poprvé -zvenku dostal terpve loni.
Některé z lidových pověstí tvrdily, že v utajovaném areálu daleko na hřebeni jsou umístěny rakety, občas dokonce přímo s jadernými hlavicemi, jindy se spekulovalo o rozlehlých podzemních komplexech nebo špionážních zařízeních, tajných spisovnách či rovnou věznici. Skutečnost byla samozřejmě méně dobrodružná, přesto však, viděno dnešním pohledem, docela zajímavá. Nejzajímavější však je, že ani současní zaměstnanci neznají pořádně detaily vzniku a plány využití budovy, jejíž osud se nakonec ubíral docela jiným než zamýšleným směrem. Některé informace zachycené v dalším textu tak mohou být částečně pouhými dohady.
O historii areálu jsme se dozvěděli především od vedoucí pracoviště PhDr. Ivy Kvapilová, která přivítala asi třicítku zájemců o historii a současnost lehce ponurého místa. Přišli jsme mírně pozdě, neboť autobus, kterým jsme přijeli do lesů ze Staré osady, byl lehce opožděn (a můžu za to já). Hned na začátku jsem propadl ponurému duchu místa, neboť paní doktorka přednášela jaksi tiše a opatrně a dívala se po okolí, jako by celou dobu očima hledala ukrytá odposlouchávací zařízení. Na závěr přednášky jsme si ještě poslechli autentické záznamy z policejních vysílaček ze dne 21. srpna 1969 a znejistělí očekáváním věcí příštích jsme vyrazili do archivů, najprve nadzemních, psoléze podzemních.
Budovy byly údajně vybudovány v polovině 80. let 20. století jako důkladně utajované zázemí pro ministerstvo obrany, které tu mělo nalézt mj. úkryt v případě jaderné války. Budovy jsou proto skutečně vybaveny rozsáhlým komplexem podzemních prostor, tak, jak je známe z podobného typu krytů z dob Studené války. Svému účelu ale nikdy nezačaly sloužit pravděpodobně proto, že jeden z architektů emigroval ještě před jejich dokončením - tím bylo utajení teoreticky prolomeno a výhoda izolované polohy v lesích za Brnem ztratila na významu.
Novým vlastníkem se tak stalo ministerstvo vnitra. Těžko soudit, zda právě to je v úzké souvislosti s vybudováním sousedního areálu, ve kterém se údajně nacházela telefonní ústředna - tedy zařízení umožňující na jediném místě odposlouchávat obrovské množství telefonních linek v Brně. Také v samotném areálu dnešního archivu sloužily některé prostory ke kontrole pošty - oproti dnešní elektronické době bylo odposlouchávání a čtení dopisů přecejenom o něco náročnější. Zbylé části budovy pak sloužily jako archiv.
Konec socializmu a rozdělení Československa znamenaly zásadní přesuny různých archivních materiálů ministerstva vnitra, StB, VB, Pohraniční stráže a dalších bezpečnostních složek. Podstatná část proto skončila v Kanicích, na jednom ze tří pracovišť Archivu bezpečnostních složek. A do těch jsme právě mohli, poměrně značně svobodně nahlédnout.
Informace nám ochotně poskytovali zdejší zaměstnanci - tedy lidé, kteří tráví celou svoji pracovní dobu mezi kilometry regálů a mlčenlivých svazků a knih; dnes mírně nesví pod náporem desítek zvědavců, kteří narušili věčné ticho profesionálních archivů. Prošli jsme řadu místností a bylo nám dovoleno v kdysi přísně střeženém areálu nejen fotit, ale také se relativně svobodně pohybovat, prohlížet si archiválie a ptát se prakticky na cokoliv.
Řešení dlouhotrvajícího rozporu mezi právem na ochranu osobních údajů a vůli zveřejnit co nejvíce utajovaných informací o práci bezpečnostního aparátu před revolucí v roce 1989 se ve zdejším archivu řeší ve prospěch badatelů. Přístupnost archivních materiálů je někdy až překvapující - na stolcích, které zaměstnanci v rámci dne otevřených dveří ozdobili nejzajímavějšími kusy archiválií, jsme si tak mohli přečíst části svazku, který vedla StB na Jiřinu Bohdalovou, prohlédnout korespondenci Jana Palacha nebo hlášení o chování osob internovaných v táborech nucených prací. Nechyběly ani zajímavé fotografie zejména z pohraničního území, elektrické ploty, železniční zátarasy nebo také fotografie osob zastřelených v průběhu Pražského povstání 5. května 1945.
Co ovšem chybělo, byl čas. Ono by ho totiž na prohlédnutí 17 km svazků, jak měří množství obsahu místní archiváři, bylo potřeba skutečně hodně. Víc, než dosud vůbec kdo našel - digitalizace totiž probíhá poměrně pomalu a badatelů se zájmem o historické materiály přibývá - ostatně vyžádat si archoválie do příjemné studovny v lůně lesů může kdokoliv a zdarma. Po necelých dvou hodninách nezbývalo než se rozloučit, poděkovat a zamířit za dalšími povinnostmi - v mém případě to byla cesta na bačinskou zahradu, kde jsem měl toho večera ještě pokosit trávu.
|
