Vidnavské reminiscence

Ukrajina v posledních dnech plní stránky snad všech českých médií. V době, kdy jsme ale poprvé vniknuli do 150 let staré a nyní již zrušené a pobořené šamotky ve Vidnavě, mlvuilo se o této zemi jen málo. Tehdy jsem byl považován spíš za podivína, když jsem se přiznal, že rád poslouchám ukrajinské rádio Ziročka (dnes již žel taky zrušené). A právě na webové stránce Ziročky jsem poprvé spatřil slovo reminiscence. Odkaz vedl na úžasnou stránku plnou historikých fotek Lvova, ke kterým navíc občas hráli ještě úžasnější písničku, jejíž slova už jsem skoro zapomněl. Byla hezká a zpívalo se v ní o tramvaji ze starého Lvova. Od těch dob mám, navzdory všem výkladovým slovníkům, slovo reminiscence spojené s jediným - zvláštním druhem vzpomínek. Vzpomínek sentimentálních, rozmlžených a snad trošku přikrášlených, rozhodně ale velice romantických a možná dokonce vzpomínek na věci, které se vlastně tak úplně nestaly. Reminiscence mi zbyly z rádia Ziročka a taky z průzkumu chátrajícího areálu vidnavské šamotky.

Do Vidnavy jsme přijeli vlakem. V roce 2010 ještě nebyla trať zrušená a spojení z města bylo docela slušné.

Mohutná vrstva sněhu milosrdně ukryla některé známky rozkladu. V urputných mrazech město ztuhlo a život z jeho ulic vymizel.

Stejně jako vymizel život ze zdí vidnavské šamotky. Ještě před dvěma desítkami let jednoho z center průmyslu na severní straně hor.

Přestože jsme přijeli před polednem, město spalo pod vydatnou sněhovou pokrývkou a v tuhém mrazu se na ulicích neukázal ani živáček. Obešli jsme stanici a zamířili k továrně. Mapy nebylo zapotřebí, jednak jsme okolo šamotky projeli vlakem a navíc její komíny přitahovaly naše pátračská srdce už zdaleka. Do areálu jsme se přes místo, kde snad kdysi stával plot, dostali hravě a neporušenou vrstvu sněhu rozbrázdily pouze naše stopy.

Most bývalé úzkokolejky, po kterém přivážely vláčky kaolín z nedlekého lomu.

Vstupujeme do areálu a ničíme neporušenou sněhovou pokrývku. Plni očekávání a připraveni na zklamání.

Mementa továrních hal jako by místy připomínala fragmenty antických chrámů, které se dotkly věčnosti..

Omšelé dílny, které vypadají, jako by z nich dělníci odešli včera.

Areál továrny je rozlehlý a kromě dvou majestátních cihlových komínů zahrnuje mnoho částečně propojených výrobních budov, pece, vlečku, zbytky úzkokolejné dráhy vedoucí přes most a tunelem k lomu, vilku majitelů a další zajímavé stavby.

V rozlehlém a spletitém areálu šamotky je hodně, co prozkoumávat.

Tudy cesta nevede. Trosky jsou sem tam vklíněny mezi budovy, část střech se zbortila, některé cesty jsou nebezpečné.

Tady se mění práce generací vniveč. Na transformaci ekonomiky na přelomu tisíciletí budou vzpomínat i děti, které se dnes ještě nenarodily.

Uvnitř budov nebyl sníh a tak bylo snadnější se pohybovat opuštěnými halami a přelézat z patra na patro po schodech bez zábradlí, než kráčt vnějšími prostranstvími mezi stavbami. Většina zařízení byla již v roce 2010 demontována, ať už legálně nebo nelegálně a továrna, druhdy jeden z největších zaměstnavatelů v okolí siřela a poznenáhlu splývala s přírodou.

Co by asi na zkázu své továrny říkali bratři Latzelové, kteří ji v 60. letech 19. století nechali postavit?

Němý pohled rozdrásané zdi jako by se pokoušel vyslovit jediné slovo. S vyčítavým a přesto nechápavým úsměvem, slyšíme z továrních úst bolestné: „Proč?“.

Tohle není sušák na vlasy ani obří dalekohled.

Smysl některých zařízení nám zůstal ukryt, jindy jsme zase objevili pohledy, které snad ani nikdo nezamýšlel a které byly pouhým produktem smutného konce a rozkladu místního průmyslu. Kupodivu jsme si přes veškerou depresivní atmosféru s těžkými mraky nad hlavou, sněhovými závějemi na zemi a spoustou zmaru okolo sebe dokázali užít i zábavné chvíle.

Oba komíny nepohnutě stojí a oproti ostatním stavbám se nezdá, že by na nich zub času zanechal nějaké známky. Kdo ví, možná, že právě komíny přežijí z celé šamotky nejdéle.

Spodní patra zalila voda, která v místnostech zmrzla. Mohli jsme se tak procházet těsně pod stropem a koukat na opuštěné dílny z ptačí perspektivy, jako by je někdo zalil do skla v okamžiku odchodu poslední směny.

Ani depresivní stav továrny, mráz a truchlivá obloha nepřiměly autora článku, aby přestal dělat blbosti.

Nejnižší, částečně podzemní, patra naplnila při oblevě voda a současné prudké mrazy pak proměnily několikametrovou vrstvu v pevný led. Přikrčeni jsme tak mohli procházet pod stropy místností, protahovat se pod břevny veřejí a sledovat, co všechno zkamenělo v ledovém objetí pod námi. Vznášeli jsme se nad nábytkem, kusy nářadí, materiálem a celými stroji jako v opojení.

Rozbitými okny továrních hal profukuje vítr a venku nad sudetskou krajinou pomalu vyhasíná den.

Kdo to tam o dvě patra níž stojí a kouká nahoru?

Většinu toho, co ještě mělo cenu, někdo ukradl a prodal. V místnostech se povalují jako smutné memento někdy nepochopitelné předměty zvláštních tvarů a barev.

Za okny mezitím mrazivý sudetský den rychle spěl k večeru. V narůžovělé záři nad zasněženým obzorem bylo skoro až fyzicky cítit něco magického. Tajemné kouzlo podivného kraje, krásného ve své opuštěnosti a zmaru, které mě již zanedlouho mělo definitivně pohltit na mnoho let.

Vzduchotechnika pecí, ve kterých vznikaly šamotové výrobky. Návštěva ve Vidnavě je prvním krůčkem k pokusu zmapovat sudetskou keramickou výrobu.

Pahýly odřezaného potrubí trčí ze stěn šamotky jako osekané údy. Nikdo už neopraví oprýskané zdi a nesvaří ocelové řezy. Nepřichází však ani demolice, jen marnost…

Již z dálky vyzývá továrníkova vila k prozkoumání. Zde jistě najdeme klíč k některým otázkám a záhadám z provozních budov.

To nejlepší na konec. Žlutavá vilka nedaleko železnice sloužila pravděpodobně ponejprv jako sídlo majitelů, později jako ředitelství závodu. Přes hrozný stav jsme uvnitř nalezli celou řadu svědectví o historii továrny i jejího okolí. Určitě se sem ještě vrátíme!

Kotel je navždy vypnut, sklepení požírají vějířovité pletence šlahounů plísně. Nenasytná plesnivina zde dosahuje nadlidských rozměrů.

Fotokniha Rytmy i barwy Śląska o rozkvětu polského příhraničí, plná usměvavých horníků, dělníků, železničářů a žen s bizarními účesy 60. let 20. století, už nemá komu vlévat do žil budovatelský optimizmus. Zanedlouho sama zplesniví a opustí svět současně s výdobytky éry, o které pojednává. Jsou stejné věci na obou stranách státní hranice.

Odjíždíme opět vlakem, tentokrát ze zastávky Velká Kraš zastávka, která je na půli cesty. To jsme ještě netušili, že místní dráha zanedlouho zmízí z jízdního řádu.

Na shledanou, šamotko. Dala jsi ráz místnímu okolí a po dvě staletí jsi poskytovala práci lidem, kteří přišli měnit zdejší zvláštní kraj. Stala jsi se součástí historie Vidnavy a i když chátráš, kouzlo práce odpracované generacemi z tebe jen tak nevyprchá.