Vlněna

V rozlehlém areálu Vlněny ustávala výroba již v 90. letech 20. století. Z té doby pravděpodobně pochází také podivný kruhový nájezd do 1. patra. Po 7 letech jsme se vrátili, abychom v šestici prozkoumali dosud neobjevená zákoutí areálu a také zjistili, co se v továrním bludišti změnilo…

Vybrali jsme si teplý soborní večer 25. května a v pětičlenné skupině jsme pronikli do areálu mezi ulicemi Dornych, Přízová a Mlýnská, jehož čtvrtou stranu tvoří vody tajuplného Svitavského náhonu, v těchto místech již spojeného s ponornou řekou Ponávkou spojující nejvýznamnější brněnské průmyslové oblasti.

Přestože se továrna nachází v bezprostřední blízkosti centra Brna, je převážně územím nikoho. A taky všech. Snad to byli muži na obrázku, kteří Honzovi během naší výpravy ukradli kolo. Noříme se do zeleně, která pohlcuje odstředěné budovy.

Šeřilo se a zpoza vysokých zdí budov, oddělujících areál od zbytku pozemského světa sem jen slabě doléhaly zvuky letního ruchu města. Občas zdálky zazvonila tramvaj, zaskřípěly brzdy vlaku na nádraží nebo zabručly motory aut - tedy však měly zvuky svůj vlastní řád. Od doby, kdy utichly stroje zde smí jen pár činností narušovat klid pomalu běžícího času.

Je vlahý květnový podvečer a zvonění tramvají, hlášení nádražního rozhlasu, motory aut a vůbec všechen ten obvyklý městský ruch najednou zaznívá z větší a větší dálky, až téměř mizí. Vzdalujeme se od rušných ulic do spleti šedivých baráků a najednou se nám zdá, že i proti proudu času.

Z různých pramenů se lze dozvědět, že nejstarší části továrny pochází z druhé půle devatenáctého století (ale už dříve zde něco stávalo, na starých mapaách jsou to zahrady a případně menší provozy na březích obou náhonů, které oblastí procházely a které jí daly jméno brněnské Benátky), především kdysi honosný palác Theodora a Edmunda Bochnera von Stražisko z roku 1867. Za první republiky pak textilní továrny vlastnili židovští průmyslníci bratři Alfred a Ernsta Stiassní společně s Paulem Neumarkem. Od německého válečného majitele Julia Kunerta pokračovala textilní továrna do vlastnictví národního podniku Vlněna, ke kterému patřila jak úchvatná továrna na Tkalcovské (dnes InterSpar), tak také pobočky v Brněnci a Moravské Chrastové s vlastní velice zajímavou historií.

Provoz zde skončil v roce 1997 a od toho roku je rozlehlé bludiště různě starých budov, průchodů, náměstíček, potrubí a mostů rejdištěm nejrůznějších existencí. Krásně chátrá, řekl by klasik. Více slov netřeba, vše podstatné je vidět z následujících snímků.

Budovy šednou víc a víc, přibývá slepých oken a vylomených nebo zas zatlučených vrat, coby oněmělých úst, která již nemohou vykřičet nad dlažební kostky a mezi svazky kabelů svá mementa. Potrubí se mění v ohlodané kosti a proudy podivných hmot tuhnou v neústrojném kadlubu pod vrstvami někdejšího deště…	Zkáza přichází pomalu, ale ze všech nejjistěji. Zde i ty nejústrojnější materiály a obdivuhodné plody lidské práce pomalu splývají s ničemnou neuspořádaností přírody. A pak nadejde chvíle, kdy už nikdo nepozná, zda se ještě jedná o drolící se zeď nebo již o záhon planých bezinek, zda někdejší okap je ještě okapem nebo již vykotlaným hnízdištěm okřídlených běsů, kde je hranice mezi mechovým jezírkem a louží jedovatých louhů, kolik schodů dalo vzniknout hrbolatému útesu či je-li hrouda rzi mezi kořeny spíš kovem nebo rudou.
Jak stárnou, podobají se tovární haly víc a víc živým tvorům. Ba spíše jednomu velkému organizmu, přisátému k zemi na místě kdysi protkaném vodními strouhami přinášejícími život a odnášejícími vše, co ze života zbylo. Kanály jsou již roky zavezeny, ale umírající žilnatina potrubí, stožárů a kabelů dál spojuje červivé bloky poplazené síťovinou břečťanů a plísní. Průchody stokrát probourané a znova zazděné tkví jako jizvy ve zdech schvácených lupénkou a posetých strupy po okrasných římsách, z nichž pomalu vyvěrá soumrak.	Živelně vznikající areál továrny staví náhodnému návštěvníku do cesty nečekaná zákoutí. Zpočátku pravidelné bloky domů se postupně rozbíhají do více směrů a směs stavebníh slohů, obodbí a účelů budov nakonec přehluší svojí kakofonií jakýkoliv ucelený dojem. Nakonec je právě sama roztříštěnost této malé průmyslové čtvrti, obehanané zdí, tím hlavním dojmem, který člověku utkví v mysli. Každé patro zdobí okna z jiného století, všechna stejně jsou ale pohlcována nemilosrdným břečťanem.
Přibližně před sedmi roky jsme tehdy relativně čerstvě opuštěnou Vlněnu navštívili poprvé. Tenkrát bylo ještě možné bezpečně proniknout do dřevěných průchodů mezi budovami, kterými projížděly vozíky s přízemi a textiliemi, všude se povalovaly spousty cívek a kovových součástek, jejichž účel je mně dodnes skryt. Dnes už bychom se na dřevěné rampy asi báli vkročit.	Nikdy nikdo neobjasní, jak je možné, že i tak pevné a neměnné pilíře tovární hmoty jako kámen, cihly a ocel s časem povolují a kroutí se jako rozměklý vosk. Co bylo kolmé, je kosé, co bylo rovnoběžné, běží nyní na opačné strany. Vytrácející se řád dává vzniknout rozmanitým nepravidelnostem barev a tvarů.
Největším kouzlem areálu Vlněny není ani jeho rozlehlost nebo nad sebou se kupící horizonty opuštěných hal, ale spousty průchodů, skrze něž lze proniknout zdánlivě neprůchodnou hmotou starobylých tkalcoven a přádelen. Přes svoji zdánlivou opuštěnost je areál stále hlídán, pokračujeme tedy potichu ve stopách hlídačky tak, aby nás nespatřila.	Nikdo z nás nehodlá skončit průzkum procházkou pod otevřeným nebem. Tušíme, že existuje cesta, jak se dostat do nitra budov, pospojovaných mostky, schodišti a chodbami do složitého bludiště.
Další a další průchody spojují náměstíčka a ulice továrních budov. Kdyby byly domy obydlené, dala by se Vlněna, těsně vklíněná do lůna historických „brněnských Benátek“ nazvat samostatnou čtvrtí připomínající Stínadla.	Přes svoji zdánlivou nehybnost není areál ještě docela mrtvý. Tu a tam se nad tůní černé vody objeví hudební zkušebna, v některých skladech lze najít stále prodejné zboží a dokonce se vypráví, že někde v hloubi bludiště je otevřena snědá nálevna. Také některé lampy přehlížejí skutečnost, že Vlněna už více není a za tmavých večerů se rozsvěcují jako před léty.
Předtím, než se odvážíme zamířit do vyšších pater, musíme vysledovat periodu pravidelných obchůzek hlídačů. Času není mnoho, proto podnikneme vždy jen jeden průzkum po žebříku a pak se zase ukryjeme.	Konečně slavíme úspěch. Z uvolněného požárního žebříku se prosmýkneme nedovřenými vraty do výrobní haly a ovane nás zatuchlý vzduch. Cítíme se bezpečněji a před námi se otevírají téměř nekonečné prostory mnoha sálů, chodeb a pater. Zde by se dalo strávit i několik dnů. Přes zaprášená ona sledujeme utichající ruch na nádvořích.
Třináctisekundová expozice odhaluje v jinak temné hale prostor, který mně bůhví proč připomíná gondolu polární vzducholodi z romantického filmu Červený stan. Když se na chvíli zasním, zdá se mně, že slyším hrčení motorů a cítím, jak se na lanech houpou zátěžové pytle s pískem. Letíme dál!	Ve svých okrajových částech zasahuje areál až na hranici obytných čtvrtí. Při pohledu do příznačně pojmenované ulice Rumiště můžeme stanout tváří v tvář obyvatelům protějších domů. O kousek dál se nám v úzké ulici daří číst přes rameno nic netušícím domorodcům písmenka z monitoru počítače.
Pomalu nám mezi prsty utíká další romantický večer nad průmyslovým srdcem Brna. Každým dnem mizí kousek jeho industriální krásy. Kolik ještě takových večerů zažijí Vlněna, Dornych, Rumiště, Mitop, Zbrojovka, Vlhká, Šmeral a další lokality, než je definitivně pohltí supermarkety a nenápadité bytové komplexy, které stahují svoji smyčku stále těsněji? Dříve nebo později je čeká cesta do pekel ve stopách Vaňkovky, areálu na Tkalcovské nebo modernější Snahy. Dnes ale ještě ne - a tak si užíváme stmívání nad komíny a nádržemi stejně jako před stoletím.
Ze střechy, kdysi pečlivě natírané stříbřenkou, je možné přehlédnout celý areál napříč. Bloky a bloky prázdných budov vyvolávají apokalyptické pocity. Tak nějak si představujeme první noc po útoku na Hirošimu.	Zdá se skoro neuvěřitelné, že se chátrající a rozkládající areál Vlněny nachází v bezprostřední blízkosti dominant formátu Petrova či hlavního nádraží. Ze střechy, opuštěné a místy propadlé, lze nahlédnout přímo do městského centra. Lukrativní poloha bude ale patrně také rozsudkem smrti nad jedinečným industriálním labyrintem.
Do dalšího bloku pronikáme pouze otvorem ve střeše. Hned na půdě nacházíme kromě mnoha ozdobných prvků také podivný nástroj s drátěnou koulí na konci. K čemu slouží?	Poslední pohled na světlo světa než zamíříme do hloubky nižších pater, nyní již plně ponořených do tmy. Střechy domů leckde nesou ještě otisky minulého i předminulého století.
Netrá to dlouho a nacházíme učiněný poklad - archiv Vlněny. Plný je především ideologických socialistických materiálů od ručně vyráběným neumělých mozaiek až po graficky hodnotné plakáty. Najdou se ale i zajímavější kousky. Samozřejmě nic neničíme a pouze zvědavě dokumentujeme, jak nám čest pátračů velí.	Největším překvapením je, že k Vlněně patřila i továrna v Moavské Chrastové, kterou jsem se pokoušel prozkoumat před rokem. Kruh se tedy uzavírá. Mimochodem, trosky bývalé Schindlerovy fabriky v Brněnci stále stojí.
Dojít až sem nám obezřetným tempem trvalo několik hodin. Jsme v nejstarší části areálu, prkenné podlahy a trámové stropy vydechují těžký pach staletí textilní výroby. Zde asi pracovaly 12 hodin i více denně švadleny a přadleny už v dobách, kdy letopočet začínal osmnáctkou. Historie ve vzduchu by se dala krájet. Nesmíme ale používat blesk, abychom nebyli nápadní z venku - hmatové, sluchové a čichové vjemy na webu nelze zprostředkovat.	To jsme my - pětice pátračů vychovaných foglarovkami, v nichž se záhady a tajemství snoubí se ctí a nezlomným kamarádstvím. Rád jsem se stal součástí této skupiny.
Snad to bylo znamení, že právě ve chvíli, kdy jsme vylezli z páchnoucích útrob tlející budovy na střechu, rozzářil se nad Petrovem ohňostroj. Co by řekli na stav své budovy Theodor a Edmund Bochnerovi a jejich pokračovatelé Paula Neumar, Alfred a Ernst Stiassní? Co na něj říkají stovky dělníků někdejšího národního podniku? Není co slavit…	Úplně nakonec vyšel měsíc a ozářil celý areál smířlivým stříbrným světlem, které dodalo všem umírajícím budovám pohádkového nádechu. Stejně jako tu vycházel před mnoha lety, kdy Dornych pokrývaly bažiny a později zahrady, kdy do tmy zněl hukot strojů a také, když Vlněna zažívala poslední dny své existence. Bude vycházet i po staletích, ať už bude na jejím místě stát cokoliv.

Související články:
	Článek: Konec továrny v Brněnci 15. 9. 2011		Článek: Vlněna podruhé 3. 11. 2013
	Článek: Poslední vlak přes dolní nádraží 7. 12. 2012		Článek: Ignis Brunensis 2016 4. 6. 2016
Warning: Division by zero in /data/web/virtuals/99116/virtual/www/domains/jza.smerem.cz/dalsiclanky.php on line 129	Téma: Vlněna Vlněna Brno Textilka Vlněna v Brně nedaleko hlavního nádraží na místě někdejších bažin zabírala jeden velký blok mezi ulicemi Přízova, Mlýnská a Dornych a S…		Téma: Brno Druhé největší české město je nejen mým rodištěm a bydlištěm, ale také zajímavým centrem průmyslu a školství s bohatou historií, která se promítá do ducha mě…
	Téma: Industrie Často opomíjeným a přesto významným druhem architektury je architektura industriální. Zejména továrny z konce 19. století často předčí kostely a zámky nejen …