Poslední vlak přes dolní nádraží

V Modřicích se na mě usmálo štěstí, času je nakonec dost.

Brněnské dolní nádraží je druhou nejstarší stanicí ve městě po horním, v současnosti hlavním nádraží. V roce 1856 jej v bažinatém předměstí mezi řekami Svitavou a Svratkou, které byly navíc v těchto místech propojeny soustavou kanálů, vybudovala soukromá společnost Brněnsko-Rosické dráhy, jejíž (zejména uhelné) vlaky zde končily svou cestu po překřížení Severní dráhy císaře Ferdinanda v Horních Heršpicích. V roce 1870 pak byla vybudována potřebná, dnes již neexistující spojka horního a dolního nádraží, která po svém zrušení přežila desítky let jako násep pěší dráhy mezi hlavním nádražím a Zvonařkou a ustoupila definitivně až stavbě nákupního centra Vaňkovka (malý kousek náspu však stále existuje vedle Vaňkovky jako rampa lávky pro pěší). Před koncem 19. století se brněnský železniční uzel navíc pořádně zamotal postupným zapojením tratí do České Třebové a do Veselí nad Moravou do horního a dolního nádraží, vybudováním dalších spojek a také legendární Posvitavské pobřežní dráhy napojené na trať do Tišnova, jejíž stále se zkracující kousky dnes slouží jako vlečkový systém. Dolní nádraží se v proměnách času několikrát stalo nádražím pouze nákladním a pak zase osobním, ze vzpomínek pamětníků vím, že odtud ještě v období první republiky jezdily vlaky do Střelic a dále na Jihlavu či Moravské Bránice.

To je on - Os4956, poslední vlak přes dolní nádraží. S pětiminutovým zpožděním vjíždí do stanice bez většího zájmu okolí.

Posledních několik desetiletí však nádraží slouží pouze nákladnímu provozu. Na mapě města jej nenajdete a až do roku 2010 se neobjevilo ani v žádném jízdním řádu. Jen přilehlá ulice s názvem Rosická (přestože vede z města úplně jiným směrem) dává tušit, že zde něco není v pořádku. Výjímečný provoz zažilo nádraží několikrát při mimořádnostech či odklonech, jednou za pár let tudy projede Orient expres na své cestě z Istanbulu do Londýna či zpět, ale obyvatelům města je celý areál nádraží důkladně utajen. Právě proto mě nádraží od první chvíle, kdy jsem o něm na gymnáziu slyšel, silně vzrušovalo. Podnikl jsem několik objevných výprav do čtvrti továren, ohrad a skladů, než se mně konečně podařilo to kouzelné místo spatřit na vlastní oči. A uchvátilo mě natolik, že jsem o něm napsal i svou maturitní slohovou práci - i díky němu jsem tehdy dostal z češtiny jedničku. Podle mnou vymyšlené legendy se po zrušení osobního provozu nádraží uzavřelo světu a dál žilo za hradbou továren a zdí svým životem konce 19. století. Depem pomalu sunuly těžké bafající parní lokomotivy, nástupiště se hemžila zřízenci ve starobylých stejnokrojích se zlatými knoflíky, na budově zvonil zvonec a nad kolejemi se valily chuchvalce páry. Občas sice projel nákladní vlak, ale ten nezpůsobil mezi místními rozruch, ono se na vzhledu vlaků za těch 100 let zase až tak moc nezměnilo… Dva kluci v mé písemce tenkrát pronikli přes tovární haly až sem a stanuli na dolním nádraží oněmělí úžasem. Dnes jsem se tedy na to místo vypravil sám - a vlakem.

S trhnutím a v náklonu odbočujeme doprava z trati na hlavní nádraží.

Počáteční smůla byla vvážena nečekaným štěstím. Vlastní chybou jsem se domníval, že posledním vlakem je Os4954, který vyjíždí na svou neobvyklou trasu v 16:00 z Modřic. Po havárii tramvaje na brněnské Husově třídě, zběsilém úprku na hlavní nádraží, kde mně ujel osobák do Modřic, následné cestě meziměstskou tramvají a dalším běhu, za který by se nemusel stydět ani vítěz Šalinění jsem však mohl tomuto vlaku maximálně zamávat z mostu nad modřickým nádražím. Zklamán jsem dorazil do čekárny, abych záhy pookřál při zjištění, že existuje ještě tajemný Os4956, který vyjíždí z Modřic v 17:00. Takže zbýval čas akorát na kafe a fotku potemnělého nástupiště.

Vzhledem k tomu, že šlo možná o vůbec poslední pravidelný osobák přes dolní nádraží, očekával jsem nápor nejrůznějších peridromofilů, ale nakonec se zdálo, že jsem tu sám. Popravdě řečeno jeden ze dvojice zbylých cestujících nastupujících v Modřicích byl lehce podezřelý, ale narozdíl ode mě foťák nedržel a žádné srdcervné scény, jako tomu bývá při podobných příležitostech, se tedy nekonaly. Vlak přijel načas, lachtan 714 se třemi 010. A tak, přestože solidně mrzlo, jsem si stáhl okno a pokoušel se přes hustou tmu něco zajímavého ulovit okem svého kompaktu.

Koleje na odstavné nádraží, nyní přikryté tmou. V dálce svítí Petrov. Za řekou jsme na dolním.

Úsek mezi Horními Heršpicemi a dolním nádražím byl posledním kouskem brněnského uzlu (mimo vlečky samozřejmě), který jsem si ještě neprojel, ale na palubě jaksi nebyl nikdo, kdo by se mnou sdílel mé sváteční pocity. Průvodčí mně uznal vlastně nesmyslnou kombinaci jízdenek (předplatní na zóny 100+101 a k tomu jízdenka v úseku Modřice - Brno Horní Heršpice neboť na dolním, jak bylo řečeno, se nestaví) a ospale se posadil poblíž stejně ospalých tří cestujících. Dohromady nás v celé soupravě nebylo víc než deset.

To je ono - Brno dolní nádraží. Budova je temná, jen výpravčí stojí před osvětlenou dopravní kanceláří. Vlevo je vidět kolej ze zrušeného depa.

Na dolním nádraží jsme podle očekávání opravdu nezastavili, ale i letmý průjezd okolo temné nádražní budovy s jediným osvětleným oknem v dopravní kanceláři, byl působivý. Světelný panel zde samozřejmě není, ale plechová starosvětská (protože černobílá) cedule na chátrající výpravní budově nenechává nikoho na pochybách, kam že to přijel. Dojem, který jsem se pokusil vytvořit ve své maturitní písemce byl více než vhodný. Rozlehlá stanice bez nástupišť, kde vlaky projíždí jen po několika prostředních kolejích, od nichž jsou další a další koleje v obou směrech zarostlejší, pustější a rezavější; postupně se na nich objevují odstavené vozy ze všech období, které česká železnice prožila, vagóny a vozíky podivných barev a tvarů až po krajní koleje, na něž cestující vlastně ani nedohlédne přes celé odstavené vlaky podléhající pomalu samovolné zkáze.

Zub času zde nahlodal snad všechno, než sám vypadl z pomyslných přestárlých úst a zanechal tak stanici v bezčasí ještě podtrženém bizarní sbírkou lokomotiv v areálu přilehlého (a nyní již také zrušeného) depa. Kdosi tu shromažďuje české i zahraniční stroje všech myslitelných barev, velikostí a osudů, se dvěma, třemi, čtyřmi a možná i více nápravami a všechno dohromady to spokojeně chřadne osvětleno jen bledou září zrezivělých, ale stále funkčních návěstidel. A když na město padne tma, souzní celá ta hromada šrotu, kamene, cihel a prachu tak silným závanem historie, rozervanosti a smutku, že by člověk skoro až proskočil otevřeným oknem Btaxu.

Zítra končí platnost grafikonu SŽDC a s ní i jízdního řádu IDS-JMK, ze kterého pochází tento výřez.

Ale přemohl jsem rozechvění, nevyskočil jsem a když souprava opustila stanici, pomalu jsem nebyl klidu, který přešel až v nudu, když jsme zastavili před černovickým skorotrianglem a čekali jsme na volno. Do Židenic jsme přijeli nikým nepozorováni, jako stovky jiných vlaků každý den a když jsme vystoupil, výpravčí zvedl plácačku a Os4956 odjel vstříc svému konci, který nastal za půl hodiny v Tišnově. Dost možná to byl opravdu úplně poslední pravidelný osobák na dolním nádraží - zvláště pokud se naplní současné plány na přestavbu brněnského železničního uzlu, které jednou provždy smažou nejpodivnější ze všech brněnských nádraží z mapy světa a na místě pohádkově ospalém a opuštěném dají vyrůst modernímu nádraží hlavnímu.

Související články:
	Článek: Dolní nádraží ožilo 23. 5. 2013		Téma: Brno dolní nádraží (žst) Název stanice: Brno dolní nádraží Číslo stanice: 380154 Zkratka: BNO DN Kilometrická poloha: 2,…
	Článek: Posun na Posvitavské 11. 2. 2013		Téma: Železnice, dráhy Pravděpodobně nejzajímavějším druhem dopravy je doprava drážní. Nejen železnice různých rozchodů od pitoreskních úzkokolejek přimykajících se ke svahu po rychl…
	Článek: Vlněna 25. 5. 2013