2. oheň Tuláků podzemí

Všechno se odehálo velice rychle a druhý říjnový víkend byl pro mě nejnabitější v roce 2012. Nejprve jsem v pátek odpoledne v Adamově vyskočil z vlaku, abych vyběhl na kopec, kde už na mě čekala mamka s volebními lístky. Vhodili jsme své lístky do urny a hurá zpátky na vlak; okolo vlastního domova jsem jenom proběhl. Již za tmy jsem byl na Muně, kde jsem ještě krátce pomohl kamarádům s pokračující rekonstrukcí. Pak už ale hurá spát, protože ráno mě čekala cesta dlouhá 316 km.

Na vlak mě hodil Vojta autem do Mikulovic. V čekárně visela vybledlá zarámovaná fotk Karlštejna a tak jsem na výpravčího zahrál malý vtípek, když jsem se na oko rozmýšlel, kam vlastně jedu, pak jsem se na fotku podíval a řekl: „Tady se dívám na pkný hrad, tak mně to prodejte třeba do Karlštejna.“ Trošku se divil, ale prodal. Většinu cesty jsem prospal, až v posledním vlaku z Prahy do Berouna jsem si sedl k oknu a těšil se z výhledů na barvné koruny stromů na bílých skalách nad Berounkou. Příroda přímo zvala k toulkám. Oblečen do vandráckého, předal jsem jízdenku průvodčí, která se zamračila a na oko na všechny, zjevně však směrem ke mně prohlásila: „Někdo tu strašně smrdí!“ Nejsa si vědom žádného zápachu, zachoval jsem dekorum a nehnul brvou, hlavou mně však proběhly všechny historky o nenávisti k trampům počínaje zátahy na Ivančeně a konče songem „Od pondělka do soboty neumí se smát průvodčí, co léta říká: ‚Nemám trampy rád!‘“. Satisfakce přišla až v Dobřichovicích, kdy průvodčí konečně objevila zapáchajícího staršího pána o sedadlo dál a k překvapení všech cestujíích se do něj opřela pořádnou slovní kanonádou.

Vzduch od řeky byl odpoledne čerstvý, na zahrádce před nádražím v Karlštejně popíjelo několik štamgastů pivo a člověku se chtělo bezmála zpívat, když vykročil přes most do skal. Zprvu uličkou plnou obchůdků se suvenýry a s řídnoucím davem turistů (sezóna již skončila a tak všechny ty stánky na levnou krásu a zážitky působily ospale až skoro mile), kde se mně dokonce podařilo najít jednu normální samoobsluhu, posléze už jen chladivým údolím pod hradbami ze 14. století.

Mapu jsem si nevzal a tak nezbývalo než jít po paměti. Do lomů zvaných Amerika jsem tudy šel dvakrát - poprvé s Jestřábem v roce 1999 na nezapomenutelný letní puťák, podruhé o pět let později při hledání tábořiště v okolí Sedlčan, kdy jsme na zpáteční cestě přespali nad zdejšími štolami. Všechno šlo jako po drátkách, svítilo sluníčko, les hrál všemi barvami, já jsem odbočil z asfaltky a stoupal vzhůru do kopců. Předběhl jsem skupinu milých děvčat s batohy na zádech a přemýšlel, zda nejdou mým směrem, přecejenom jsem si přesával být jist, hrdost mi ale nedovolila se ptát na cestu a tak jsem asi po kilometru úplně zabloudil.

Od studánky, jejiž jméno mně mnoho neříkalo, jsem se prodral houštím na vápencovou skalku nad hlubokým údolím. Pode mnou se otevřela doširoka krajina okolo Berounky, skály, lesy zelené, hnědé, oranžové a žluté a loučky porostlé šípkovými keři. Země nikoho jako z knížky. Usoudil jsem, že musím ještě výš, lomy jsou přece blízko vrcholu - a opravdu se mně asi po půlhodince dalšího tápání podařilo najít Malou Ameriku. Voda v lomu byla jako vždy chladivá a čistá a díky náhodě, kdy jsem potkal kamaráda Honzu s Luckou, kteří šli zrovna pro vodu, jsem se nejen vykoupal a osvěžil, ale také ušetřil další zhruba hodinu hledání Sovího ráje - strmého lomu, na jehož dně měl za necelé dvě hodinky vzplanout výroční oheň.

Prodrali jsme se houštinami a stanuli na okraji strmé skalní stěny pokryté navíc místy mazlavým lomovým bahnem. Osadníci uvázali nahoře lano, takže sestup netrval zvlášť dlouho a v ústí někdejší štoly, nyní upravené na luxusní příbytek s ohništěm, komínem a stěnou z pletených prutů, jsem se pozdravil s více než 10 kamarády ze všech koutů, dokonce i s Višňákem, známou to legendou jihomoravských lesů, vod a strání. Ten si dokonce z tohoto webu stáhl můj článek o Ukrajině s Kawi a tak mně teď mohl vyložit podrobný popis všech chyb a nedostatků, které by on na místě řšil lépe. No prostě řeč nestála - společnost trampů byla nejen zajímavá a intelektuální, ale i na výsost příjemná.

Nejvyšší pocty se mně dostalo ve chvíli, kdy mě Kawi navrhla na zapálení ohně a tak jsem po hodině opravdu přiložil neumělou faguli k hranici, která vzplála a bílé stěny lomu roztančily oranžové odlesky plamenů. Nakonec nás na dně lomu sedělo přes dvacet. Soutěží, ktré probíhaly přes den, jsem se nezúčastnil a tak jsem jen mlčky přihlížel předávání krásných placek těm nejlepším z nejlepších a představoval si líté boje o vítězství, podkreslené vtipnými historkami z celého dne. Nebyl jsem sám, kdo dnes bloudil.

Literárně umělecké soutěže se zúčastnili čtyři kamarádi a věru bylo co poslouchat a na co koukat. Obdiv všech získal kamarád Přebral za své fotky focené poválečným foťákem s měchem bez expozimetru. Ranní společnou fotografii zachycenou obdivuhodným přístrojem zveřejňuji s díky u článku. A pak už se zpívalo a zpívalo a zpívalo, až jsme se ráno probudili mezi kameny na dně lomu odpočatí a svěží.

Přestože jsem se cítil s kamarády dobře, měl jsem ještě domluvený sraz s Alpínem a Martinem Rosolem a tak jsem ráno vyrazil dříve než ostatní. Nechtělo se mně vracet stejnou cestou, proto jsem opět bez mapy, úplně naslepo vyrazil na severovýchod, kam mě nohy nesly. Orientoval jsem se jen podle slunka, proto jsem se párkrát musel vracet, když moje cesta skončila v oranici, nebo e na vytýčené trase objevil hluboký lom, ale kraj dýchal podzimem a vesničky v okolí Prahy zvaly k putování. Ochutnal jsem devět různých chutí jablek z alejí podle silnic a poznal vísky roztodivných jmen. Koleje jsem spatřil v Nučicích, kde jsem na zastávce zjistil, že nejbližší vlak jede za dvě a půl hodiny.

Nakonec ale moje neklidná povaha zavinila, že jsem vyrazil po kolejích směrem k metropoli a překvapen zjistil, že v následujícíc stanici - Nučicích, zrovna čeká k odjezdu vlak. Škoda, že už nzbyl čas na průzkum vlečky, která pod mostem odbočovala zpátky k lomům na Americe. Křížení obou tratí a rozmanitá hitorie této dráhy mě lákaly víc než jen trošku. Jenže už na mě na zastávce v Praze Holyni čekal Alpín a tak jsem mu zamířil v ústrety. Společně jsem ještě prošli celé Prokopské a Dalajské údolí a já měl možnost si poslechnout fundovaný výklad o zdejším působení Jaroslava Foglara, vychutnat si všechny technické a železniční detaily a nakonec ještě ochutnat podivnou tekutinu v místní výletní restauraci, ale to už je docela jiné vyprávění. Nakonec jsme ještě společně navštívili Martina Rosola v České televizi na Kavčích Horách, který mně předal 30 stromečků ginga vypěstovaných pro účely šumperské CVVZ, o tom snad ale až někdy příště.

Související články:
	Téma: Tramping Zálesáctví, tramping a romantická dobrodružství v přírodě.…