Abych opravdu věnoval maximum času přípravě na svoji státní zkoušku, vyrazil jsem až posledním spojem z Brna v 19:02. Nestihl jsem si už ani koupit jídlo a tak jsem měl v batohu jen půlku chleba, která se tak stala cennou lahůdkou a v Ostravě k ní přibyla ještě jedna studentská pečeť zakoupená v nočním stánku s novinami.
Unavený motoráček 810 mě vyplivl těsně před jedenáctou na konečné v Ostravici. Protože a přestože mně v neděli bude 25 let, rozhodl jsem se prověřit, zda už nestárnu a stanovil jsem si limit pro dobytí Lysé hory na 1:00 ráno. Vyrazil jsem z nádraží přes řeku a záhy počal litovat, že jsem si nevzal baterku. V lese byla tma a značka vedla jinudy než v mé 17 let staré mapě. Několikrát jsem mírně bloudil, ale intuice starého značkaře mě vždy dovedla zpět na správnou cestu.
Těsně před osadou Butořanka, na strmém ostrohu nad hlubokým údolím jsem jej spatřil. Tápal jsem po neznatelné cestičce tmou a nejdnou jsme stáli tváří v tvář, připadalo mně, že jsem do něj málem narazil. Oslněnýma očima jsem mžoural do bledého světla a konečně se vzmohl an pozdrav. Měsíc neodpověděl, ale doprovázel mě svým téměř úplňkovým světlem po cestách výše a výše mezi šumícími smrky teplou nocí a jen občas jej překryly husté mraky, z nichž spadlo pár kapek. Noc byla horká, vyslékl jsem si košili a s obnaženým tělem a batohem na zádech jsem stoupal sám výš a výš půlnoční krajinou, co mně síly stačily.
Ve výšinách bylo ticho. Světýlka měst dole zářila, ale žádný hluk nedoléhal až sem nahoru a já se cítil sám jako ve vzduchoprázdnu na oběžné dráze. Na vrchol jsem dorazil v 0:52 spokojen se scým výkonem a v tu ránu začalo drobně pršet. Ještě, že jsem spěchal. V posledních oknech horské chaty zhasla světla a zadrnčelo sklo zavíraného okna. Vmáčkl jsem se pod malinkou stříšku, ze které crčela voda a přemýšlel, zda spát na hromadě vlhkých a tlejícíh palet nebo jinde. Vedle vysílače stál robustní jeřáb, pod kterým by se možná našlo místo, ale vítr by foukal příliš nepříjemně. Proč je tu ale jeřáb? Zanedlouho jsem objevil původní tubus vysílače, který jeřáb sesadil z vrcholu futuristické budovy a seznal, že laminátová roura o průměru dvou metrů je rozřezaná na tři kusy. A tak se mohu pyšnit, že jsem spal v samotné špici vysílače na lysé hoře - byť už jen odřezané a uložené na parkovišti.
Probudilo mně bouchání dvířek od aut a kapky zkondenzované mlhy, které mně sytě provlhčovaly spacák. Je čas vypadnout! Vysoukal jsem se z roury a zamířil po hřebeni ke skautské mohyle Ivančeně, kde jsem zastihl Jouzu, Drobka a Romaina, kterak hledají v rámci rozcvičky nějaké lístečky. Pokusil jsem se jim prchnout, ale když jsem si opodál stavěl přístřešek pro dohonění nedospaných hodin z vrcholu, stejně mě našli.
Zdříml jsem si jen na dvě hodinky a pk jsem opět svojí stíhací rychlostí vyrazil dohonit ostatní na Lysou horu. Jenže na vrchiolu už nikdo nebyl. Nebo ještě? Kamarádi sešli ze správné cesty a tak jsem i s vydatným spánkem byl na vrcholu o půl hodiny dřív. Kousek pod vrcholem jsme si (ochranářím navzdory) rozdělali oheň a připravili hutný oběd. Ohniště jsem ale zamaskovali k nepoznání a uklidili dokonale všechno tak, aby nám nemohl nikdo nic vytknout.
Volební výsledky nás zastihly při sestupu po žluté značce směrem k přehradě Šance, kam nás všech pět (Drobek, Sova, Romain, Jouza, já) dorazilo vpodvečer a na břehu jezera jsme vybudovali malý tábor. Zahráli jsme si dvě hry, zabojovali si a před setměním dorazila ještě Kawi, která jela z Brna stopem.
Jako jediný jsem se odhodlal a vykoupal ve studené vodě přehrady, zatímco ostatní jen nervózně přešlapovali na břehu. Večeře byla opět výživná a v noci jsme se ještě všichni vlezli pod jednu (byť igelitovou) střechu, což jen podtrhlo atmosféru letních vandrů a dalekých cest, ze kterých záda po spaní na tvrdé zemi nebolí!
Ráno jsme už jen sešli z kopce podél proudu Ostravice ve stopě zrušené železniční trati do Bílé a doběhnuvše stihli vlak do Frýdlantu. Nakonec jsme do Olomouce dojeli s Drobkem a Jouzou jen tři a vandr jsme završili opékaným banánem v čínské restauraci. Organizátorům dík. |