LDN Bílovice nad Svitavou

Léčebna dlouhodobě nemocných Babice

V roce 2014 byla budova už dva roky prázdná. Omšelá a osamělá působí zde, mimo obce obklopená jen lesem hrůzostrašně. V oknech je věčně tma. Bělostná cedule dlí na domě hrůzy jaksi nepatřičně. U potemnělé a ztichlé budovy vyvolává nápis „nemocnice“ ponuré asociace. Zezadu připomíná nemocnice velkoměstskou zástavbu na sebe namačkaných domů. Schůdky na střeše působí přímo stínadelsky. Zaměstnanecké skříňky vypadají podobně v nemocnicích i továrnách. Navíc lze obvykle rychle rozeznat pohlaví majitele. Z dílny jako by odešli pracovníci před hodinou. V ledničce je dokonce ještě nedojezené jídlo. Tady byla nejspíš prádelna. Budova mírně zavlhá, ale jinak je vcelku ve výborném stavu.

Historie

Do roku 1848 v lesích na místě dnešní léčebny nebylo takřka nic. Pouze vozová cesta v jinak téměř nedotčeném údolí řeky Svitavy a nekonečné stráně plné údolíček a hřbítků. Pak prorazila z obou stran kopce železnice a mezi dvěma tunely byla později zbudována malá zastávka Babice nad Svitavou (Babitz). I ta byla na dlouho jediným osamělým domem na dně hlubokého údolí - vlak vyjel z tunelu, zastavil (nebo taky ne) a zase v tunelu zmizel, nic víc. Poněkud zvláštní místo téměř úplně mimo civilizaci - až do dvacátých let (po malé epizodě v roce 1913). V roce 1924 bylo pravděpodobně právě díky své odlehlosti a čisté přírodě v okolí místo vybráno pro stavbuozdravovny Studentské kliniky v Brně. Budova otevřená v roce 1930 nesla oficiální název Masarykova zotavovna v Adamově, nicméně již v roce 1933 přestala sloužit studentům rekonvalescentům a byla v dražbě prodána a přeměněna v hotelové zařízení. Po záboru části československého pohraničí Polskem 4. října 1938 pak byla změněna na plicní léčebnu, která nahradila modernější a podstatně větší budovu sanatoria v Jablunkově. Léčenci s nemocemi plic pak přijížděli do lesů mezi Adamovem a Bílovicemi, aby zde bojovali a žel často také podléhali zejména v boji s jednou z nejzákeřnějších chorob před příchodem antibiotik - tuberkulózou. Příjemné prostředí adamovských lesů, na jaře křehce zelených, v létě stinných, na podzim prodchnutých všemi barvami a v zimě bezmála horských tak kontrastovalo se stálou přítomností smrti ve zdech velkolepě pojaté budovy.

Pravděpodobně v 90. letech 20. století se zaměření léčebny změnilo a jako součást Fakultní nemocnice Brno se z léčebny tuberkulózně-respiračních nemocí stala léčebna dlouhodobě nemocných. Čtyři patra pokojů a páté služební doplňovala prostorná jídelna s panoramatickým oknem obráceným do údolí a terasa, na které mohli léčenci ústavu protahovat svá těla i plíce po celý rok. Těm, kteří už cvičit nemohli, však musel posloužit kyslík z tlakových nádob v přízemí.

Tajemná stavba v lesích zůstává v majetku Fakultní nemocnice v Brně, která ji nabízí ostatním státním institucím, zatím ale bez většího zájmu. A tak tu mohutná stavba stojí prázdná a ztichlá, zapadaná sněhem a listím, a jen když fouká vítr, zdá se, že přes rámy starých oken, skulinami v podlahách, výtahových šachtách a trámovím krovů přichází pravidelně na návštěvu duše všech, pro které se stala babická léčebna branou, jíž opustili tento svět.

Osobní vzpomínka

Pamatuji si, že jsem jako dítě vídával u babické zastávky na lucerně plechovou šipku s nápisem TRN, který ukazoval cestu k léčebně tuberkulózně respiračních nemocí, přestože již v 80. letech byla tuberkulóza dávnou minulostí. Sám akronym TRN vyvolával pocit něčeho bolestného a nepříjemného. Později se trojpísmenná zkratka změnila na LDN, v léčebně se ovšem léčilo a umíralo dál až do roku 2011, kdy byla z iniciativy hasičského záchranného sboru uzavřena pro svoji nedostatečnou požární odolnost. Hasičský sbor budovu tedy nezachránil, ba spíše přiblížil neveselému osudu. A v roce 2014 se zdá, že ji zatím nezachrání ani nikdo jiný.

Varování

Dříve, než čtenáře pozvu na stručnou fotoexkurzi, musím ještě varovat každého, kdo by se chtěl do léčebny vydat na vlastní pěst bez doprovodu někoho oprávněného. Přes svoji opuštěnost je budova stále hlídána a zabezpečena, nezvaní hosté tak budou velice rychle zadrženi bílovickou obecní policií, do jejíž kompetence budova spadá. Nepokoušejte se proto v žádném případě do budovy nelegálně proniknout!

Dveře, kterými se vcházelo dovnitř, ven už však často ne.

Stísněný prostor zadního schodiště ze sklepa má svůj půvab. Tudy chodili kuchaři pro zásoby - budova měla rozlehlá skladiště potravin.

Léčebna je v roce 2014 vyklizená až na několik pozůstatků. Jedním z nich je historický rentgen (vlevo ve výřezu ovládací panel).

Velkolepá kuchyně je z části demontována, nepostrádá však nic ze svého půvabu. Jaké to asi bylo, vařit pacintům zde hluboko v lesích?

A to už je mrazírna, strádající nyní vlhkem a změnami teplot. Jaké by to bylo, kdyby teď někdo zabouchl dveře a spustil chlazení?

Budova svým městským stylem naprosto nezapadá do okolního lesa. Opuštěná, strašidelná, tajemná…

Nejzajímavějším fasádním prvkem je bezesporu panoramatické okno refektáře obrácené do údolí.

Podle vzpomínek našeho průvodce vycházeli léčenci dnes již zazděnými dveřmi na terasu před jídelnou (kterou jsme překřtili na refektorář), aby na slunci a čerstvém vzduchu prováděli prostná cvičení.

Caravaggiovské pohledy do někdejších ošetřoven jsou působivé.

Pan inženýr architekt v místnosti, kde společně patrně sídlili asistentka primáře a server.

Ještě jednou kazetový strop a okno refektoráře s výhledem na řeku Svitavu, zastávku Babice a tunel. Jako bychom ozvěnou slyšeli z rohů místnosti zaléhat šum řeči pacientů, který se tu lomí mezi špaletami už po desítky let.

Západní polovina hlavní chodby ve 2. poschodí. Ročně léčebnou prošlo několik set pacientů.

Koupelny prošly rekonstrukcí nedlouho před zrušením léčebny. Kvalitou předčí domácí lazebny leckoho z nás.

Také místnosti vodoléčby jsou zbrusu nově vybaveny. Přístroje a osvětlení však již slouží pacientům jinde.

Okna okolo dveří do pokojů sloužila k prosvětlení centrální chodby při zachování příjemné míry soukromí pacientů.

Firma J. Lichtenstern působila v Brně pravděpodobně již od 19. století. Jako specialisté na dlažby zanechali stopu v podobě této mosazné cedulky na mnoha budovách v Brně a okolí (žst Adamov, činžovní dům Soukenická 2 Brno aj.). Firma přežila 2. světovou válku a v roce 1948 byla znárodněna.

V nejvyšším patře se prvorepublikový charakter budovy vytrácí přebit vestavbami z konce století. Prosluněné terasy se skleněnou střechou vyvolávají pocit zapomenutých výšin mezi střechami a vikýři.

Toto je výhled z chemické laboratoře. Věřím, že jej někdejším zaměstnancům musí chemici pracující třeba v bohunickém kampusu docela závidět.

A to už je samotná laboratoř. Prosvětlená, s výhledem na všechny strany do lesů.

Mezi střechami několika křídel budovy se ukrývá malý dvorek. Úplně jiný svět než dole na zemi. Sem můžou jen ptáci - člověk si připadá jako hlavní hrdina Machinaria, když vyšplhal přes všechna schodiště, šachty a výtahy do nejvyšší věže.

Prohlídku zakončujeme návštěvou strojovny výtahu, kterou jsme obdivovali při prvních pohledech zdola. Popřejme budově léčebny šťastný osud!

Zdroje

1. Historie Sanatoria | Sanatorium Jablunkov. Dostupné z http://www.sanatorium-jablunkov.cz/o-nas/historie-sanatoria.